Když uprostřed noci zazvoní dámě v letech telefon a na druhém konci se ozve syn nejdůležitější ženy jejího života s tím, že jeho matka beze stopy zmizela, že všeho nejméně bychom čekali nevlídnost a zlou ironii staré paní. Ale když pak Elena Greco začne vzpomínat na své dětství a dospívání strávené v chudé neapolské čtvrti nejprve po boku a potom ve stínu podmanivé Raffaelly Cerullo řečené Lila, pochopíme, že tohle kamarádství bylo ještě problematičtější, než holčičí přátelství obyčejně bývají.
Dvě výjimečné holčičky se potkají roku 1950 ve školních lavicích a už od první třídy se jedna na druhou dotahují, žárlí na sebe, mají před sebou tajemství, závidí si. Po prvním stupni, kde tmavá ševcovic bojovnice-vizionářka Lila exceluje a „jenom“ chytrá Elena, Lenù, se na ni víceméně pouze dotahuje, pokračuje ve formálním vzdělávání jen druhá zmíněná, přes matčin odpor a za doprovodu otcových výhrůžek a požadavků. Zato vypravěččina geniální přítelkyně skončí se zlomenou rukou, protože si vytoužené vzdělání chtěla vydupat a její otec ji vzteky vyhodil z okna.
Kdo je Elena Ferrante?
Geniální přítelkyni jsme dosud znali jen v knižní podobě – stejnojmenný mezinárodní bestseller z pera autora (či autorů) skrývajících se za pseudonymem Elena Ferrante vyšel i v češtině, poslední ze čtyř dílů letos na jaře, a první knihy tetralogie se podle nakladatelství Prostor prodalo úctyhodných 25 000 výtisků. V druhé půli listopadu pak italská veřejnoprávní televize RAI a kabelovka HBO přišly s dlouho očekávaným osmidílným neorealistickým melodramatem, které odvypráví úvod příběhu a na něž by měly navázat další tři řady.
Budeš bita, protože jsi holka!
Třiačtyřicetiletý italský režisér Saverio Costanzo (natočil třeba výborný thriller Hladová srdce a na plátno převedl i román Osamělost prvočísel) zvládl autenticky vykreslit italskou poválečnou atmosféru chudoby, zmaru a beznaděje. Možná až příliš věrně a bez sentimentu – outlocitné moderní ženy (kterým jsou romány i seriál určeny především) budou těžko snášet všudypřítomné, v případech vztahů matek k dcerám stěží uvěřitelné násilí, s jakým chudina podle všeho jednala zejména se ženami a dětmi. Špína, řev, ignorance, bezcitnost i vůči rodinným příslušníkům, fyzické týrání, věčně napjaté nervy všech dospělých… Když se asi tříletá Elenina sestra ptá matky, proč dostane nasekáno vždycky jen ona, a ne její rozjívení starší bratři, dostane od ní odpověď, která vysvětluje téměř všechny problémy Lenù a Lily: „Protože ty jsi holka a oni kluci. Tak to chodí.“ Samozřejmě, známe to už z knižní předlohy, kterou Costanzo při zjednodušení chronologie a narativu přesně a dobře adaptuje; na plátně a s podmanivým hudebním doprovodem ovšem vše vyznívá ještě syrověji a tragičtěji. K čemuž přispívá fakt, že všechny čtyři dívky, které ztvárnily hlavní hrdinky v dětství a pak jako adolescentky, jsou neherečky; krásné, přirozené a neškolené.
Zavzpomínat na zlatou éru
Je osvěžující vykročit do jiného světa a jiného žánru, než jaký dnešní zahraniční seriály quality TV ponejvíce představují, a místo současného krimithrilleru z anglofonního/severského prostředí okusit úplně jiný druh vyprávění a barev. Vydat se do časů a atmosféry Moraviových neorealistických existenciálních románů typu Římanky a zavzpomínat na zlatou éru italské kinematografie, Luchina Viscontiho a Roberta Rosselliniho.
