Video placeholde

Na psychoterapii ke Karlu Rodenovi: V lednu přijde závěrečná řada intimního seriálu

Když jsem viděla první díl seriálu Terapie, říkala jsem si: Co to má být, kde je legrace a proč se mám půl hodiny dívat na rozhovor dvou osob? Série mě začala fascinovat asi při třetím díle. Naladila jsem se na neobvyklou formu, stala jsem se psychoterapeutem spolu s Rodenem a chtěla jsem odhalit hnilobu v nitru hlavních postav. I nějakou tu legraci jsem objevila. Teď je připravená již třetí série, která bude mít premiéru 7. ledna na HBO.

I v závěrečné řadě budeme sledovat linku několika hlavních hrdinů, kteří se chodí zpovídat snad trochu podivínskému psychoterapeutu Markovi. Seriál je výjimečný tím, že se divák v podstatě nepodívá za stěny terapeutova bytu a většinu dílu sleduje rozhovor mezi psychologem a klientem. Minimalistický je i co do počtu postav. Děj přesto diváka udrží u obrazovky, za čímž, myslím, stojí kvalitní scénář, na kterém se podíleli čtyři scenáristé (Tereza Dusová, Iva Klestilová, Robert Geisler a Petr Zelenka).

Tajné veřejné

Největší hodnota seriálu pro mě spočívá v jeho intimitě. Protože, věřte mi nebo ne, rozhovor psychologa a jeho klienta je jedním z nejintimnějších rozhovorů vůbec. A nahlédnout do něčeho tak osobního, byť se jedná o fiktivní sezení, to mi přijde fascinující. Seriálové situace nejsou až tolik nadsazené, psychoterapeut může člověka skutečně dovést do končin svého nitra, o kterých netušil a snad o nich nechtěl tušit. Ale po prvotním šoku se může jeho život, pokud si to přeje, razantně změnit.

Tuto skutečnost Terapie kopíruje. Možná může pomoct i k destigmatizaci lidí, kteří vyhledali pomoc psychologa. Protože, jak seriál ukáže, člověk nemusí nutně trpět maniodepresivní psychózou, aby potřeboval sezení s odborníkem. Může mít třeba „jen“ problémy v práci, které však vedou až k potížím s vlastní identitou, jak se ukáže na příběhu Šimona (Vojtěch Dyk), anebo se nedokáže smířit s koncem kariéry jako zpěvačka Lucia (Zdena Studenková).

Psychodetektivka 

Seriál má nádech detektivky, divák sám se trochu vžije do role psychologa Marka, a chtěl by obnažit klientovu duši. Proto mu nezbývá, než si pustit další díl. Terapii bych snad jen vytkla, že o klientech se v ní často mluví jako o pacientech, což úplně nepřispívá tomu, aby se společnost na tyto lidi přestala dívat skrz prsty. Ani tomu, aby se lidé přestali bát pomoc vyhledat. Psycholog není lékař, a ten který prochází terapií, není nutně cvok.

Z toho, co jsem měla možnost zhlédnout, soudím, že některé dějové linky budou zajímavější a některé méně zajímavé. Na každé také pracoval jiný scenárista. Za mě byl méně zajímavý třeba příběh Jardy, který svůj problém s chorobnou nevěrou (zatím) za problém nepovažuje. Nutno však dodat, že Marek Taclík hraje trochu nechápavého ňoumu Jardu naprosto přesvědčivě.

Sečteno a podtrženo, sledovat třetí a poslední řadu Terapie bude s největší pravděpodobností stát za to. Svědčí o tom i to, že po odvysílání první řady chtěla seriál koupit Česká televize. U HBO však nepochodila. A není divu.