Dvaadvacetiletý Bartek žije sám se svou matkou na samém jihu Polska, stará se o hospodářství a sní o tom, že založí chov koní. S jeho plány a sny ale nečekaně zamává příjezd charismatického Davida... Silný debut scenáristy a režiséra Kamila Krawczyckého Slon stojí na modelovém konfliktu já versus očekávání na mě kladená, hereckých výkonech a příjemné podzimní atmosféře.
Proč Slon? „Pokud jde o mě, mohl bys být – já nevím, třeba slon,“ pokouší se dobrá polská venkovanka neohrabaně vysvětlit, že jí nevadí, že je Bartek gay. Nebo „buzna“, jak jiní „dobří“ vesničané nasprejují na bílou zeď mladíkovy stodoly. Na vsi se nic neutají a některé zprávy se šíří rychleji než jiné, když je možné se nad nimi „spravedlivě“ rozhořčovat.
Drama je vystavěné úplně klasicky: je radost sledovat, jak složky v pravý čas zapadnou do sebe. Bartek (v citlivém, málomluvném podání Jana Hrynkiewicze a jeho koňsky hnědých očí) je v rodné vesnici zapikolovaný, není pro něj cesta ven. Otec rodinu opustil už dávno, sestra posléze utekla do Norska a matce, která se se zradou manžela nikdy nevyrovnala, tak zbyl jen on. A kdo by se postaral o hospodářství?
Chór buranů
Do toho ranou osudu – náhlé smrti – přijíždí David (Paweł Tomaszewski). Muž z velkého světa, jenž ze vsi kdysi taky utekl – mimo jiné proto, že těžce snášel úzkoprsost a primitivismus jejích obyvatel. Teď se vrací vypořádat pozůstalost po otci, zůstat však v žádném případě nehodlá. Mezi oběma muži rychle přeskočí jiskra, která přeroste v požár. David má jasno, jak se ale rozhodne Bartek? Ať tak nebo onak, vždycky někomu ublíží.
Slon je komorním příběhem s jasným dramatickým půdorysem a jednotou místa, času i děje. Krawczycki napsal scénář přehledně a režíruje ho jistou rukou, kterou by jeden čekal od daleko zkušenějšího tvůrce. Úvodní „tokání“ mladíků je skoro dojemně úsměvné, milostné scény explicitní bez tlačení na pilu, střety s „chórem“ buranů v sobě nesou tichou hrozbu. V závěru dojde i na překvapení, jako když do té doby malátná matka zmobilizuje síly a uspořádá slovní protiofenzívu nad večeří nebo když dostane prostor Bartkova sestra.
Pořád je to hlavně o lásce
Modelovost až šablonovitost děje vůbec nevadí, divák tak má víc prostoru věnovat se detailům a zejména atmosféře. Ta je lyrická bez sentimentality, hlavně díky působivé hudbě a kameře, která se kochá podzimem a majestátním hřebenem Tater tyčícím se na obzoru jako pozvánka pryč i coby němý svědek lidského pinožení. Na hraně kýče je snad jen motiv koní; metafora brodu jako překonání toho, co nám brání v důležitém rozhodnutí, pak působí poněkud prvoplánově.
Slon je prezentován jako „polská odpověď na Zkrocenou horu“, ale to je srovnání naštěstí přemrštěné: Krawczyckého snímek se drásavosti, osudovosti a – ano – i kýči rozumně vyhýbá. Pracuje s tím, jak netolerantní atmosféra vůči LGBT+ komunitě v Polsku panuje, ale nepouští se do agitek. Těžištěm zůstává příběh lásky, která to má těžší než lásky jiné, ale pořád je to hlavně láska – opojná, dychtivá, romantická.
