V sérii Harryho Pottera má šestý díl Princ dvojí krve velice zvláštní postavení. Je to nejoblíbenější knížka série pro celou řadu fanoušků, z části i proto je šestý film považován za nejhorší díl filmové řady. A přesto je snímek mimořádně populární. Jak je taková věc možná?
Režisér tak velkého projektu, jakým jsou Harry Potter filmy, se hledá, zatímco se natáčí předchozí díl. Pro šestý díl chtělo studio Terryho Gilliama, ale ten byl pořád rozladěn, že ho nenechali režírovat žádný z předchozích dílů. Cuarón se chtěl vrátit, ale vyjednávání nijak nedopadlo. Konečně se otevřelo okénko pro Guillerma del Tora, ostatně jeho dickensovská verze prvního dílu by nádherně hrála s flashbacky do Voldemortova dětství a mládí, ale starý del Toro potterovku odmítl s tím, že má v plánu druhého Hellboye. To se ještě vznášela ve vzduchu myšlenka, že by mohla vzniknout hellboyovská trilogie. Věčná škoda. No, nakonec David Yates odevzdal hotový Fénixův řád a na Warnery film natolik zapůsobil, že Yates dostal za úkol udělat i další film.
Po jednodílné přestávce se vrátil k sérii scénárista Steve Kloves a začalo se s přípravou. Jenomže při přípravě scénáře se ukázalo hned několik problémů.
Neadaptovatelná kniha
Tak zaprvé, knížka Harry Potter a Princ dvojí krve je velice obtížně adaptovatelná. Kromě toho, že opravdu silně stojí na předchozích dílech, je tu ještě navíc problém s tonalitou. Osobně bych si troufl tvrdit, že důvod, proč mají všichni tu knihu rádi, je její umístění v sérii. Funguje trochu jako druhý akt druhé poloviny série. Furt se něco děje, máme rozjeté hromady dějových linek a končíme příšernou ránou pro naše hrdiny. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, řekl bych, že Princ dvojí krve je Impérium vrací úder pro svět Harryho Pottera.
Ale protože jsme dávno pohodlně usazeni v Harryho hlavě, má Rowlingová ve své psané formě mnohem větší tonalitní volnost. Já si například pamatuju knihu celkem pozitivní, protože po depresivním pátém díle je Harry populární, všichni s ním spolupracují, Brumbál ho otevřeně připravuje na střet s Voldemortem, řeší se romantické vztahy mezi puberťáky a famfrpálový šampionát. Jenže to všechno se děje na pozadí mimořádně temné kapitoly kouzelnického světa. Ostatně jeden z running joků dílu je Ron, který se každé ráno nad novinami ptá Hermiony: „Umřel někdo, koho známe?”
A tyhle dvě nálady, tedy highschool drama na pozadí krvavého válečného konfliktu, je extrémně těžké dostat na plátno. Obzvlášť když filmaři nemají možnost tomu věnovat dostatečnou stopáž. Což nemají, protože pak ještě musíte ve filmu pátrat po titulním Princi, odhalovat Voldemortovu origin story a sem tam napálit nějakou akci.
Do toho všeho musí režisér David Yates pracovat bez svého dvorního scénáristy Michaela Goldenberga, už minule jsme se zmiňovali o tom, že společně fungují jako švýcarské hodinky. Místo něj dostane dvorního scénáristu série Steva Klovese. A tohle je jenom moje domněnka, ale myslím si, že Kloves je zvyklý na doslovnější adaptace knih než Yates a že to ve scénáři způsobuje trochu rozkol. Míněno Kloves by rád adaptoval velice konkrétně, ale Yates na to nemá prostor ani náladu.
Takže je šestý film velice podivným mixem nálad, scén a přístupů.
Kouzelnický highschool musical
Velice častou výtkou vůči filmovému Princi dvojí krve je to, že jde v podstatě o středoškolskou romantickou komedii. A to se kritici nemýlí, to je tak uděláno záměrně. A z větší části poměrně dobře, problém je s těmi vztahy, které se tvůrci rozhodli ukázat. Chápu, že je třeba vybudovat tenzi mezi Ronem a Hermionou, aby v pozdějších filmech měla jejich romance pořádný dopad, ale… silně tím trpí vztah mezi Ginny a Harrym. Nedostává se jim prostor. A vlastně se ani není čemu divit, že se to nikomu nechtělo psát, protože hlavní problém je samotná Ginny.
Filmaři jí nedali od druhého dílu v podstatě vůbec žádný prostor, takže zatímco v knížkách se z ní vyvine rebelka, na kterou by mohli být Fred s Georgem hrdí, ve filmech pořád máme zakřiklou Ronovu mladší sestřičku. O to divněji pak všechny „romantické” scény mezi ní a Harrym působí, mám na mysli hlavně to zavazování tkaničky, což vážně působí, jako že se to někomu z tvůrců kdysi stalo, když mu bylo šestnáct, a pamatuje si to jako silný zážitek. Asi může být, ale vzhledem k tomu, jak je to zároveň eroticky nabitá scéna a zároveň jsou oba příliš mladí a trochu nemotorní ve svých rolích… BRRR!
Druhým často zmiňovaným „problémem” filmu jsou vynechané a naopak nově přidané scény. Nutno říct, že často tahle kritika vychází z prostého: „Ale tohle se mi v knížce líbilo a oni to tam nedali, buhuhů!” Není ovšem vždycky úplně neoprávněná. Pro všechno středoškolské drama například z filmu skoro úplně zmizela linka pátrání po Princi (titulní postavě knihy!) a přišli jsme o velkou část pozadí Voldemortova příběhu.
Naopak chytrým rozhodnutím bylo vynechat závěrečnou bitvu na hradě, protože Yates si chtěl všechen ten úžas a vzrušení pošetřit na závěrečný díl. Místo toho jsme dostali útok Smrtijedů na Doupě. Ten je jenom ve filmu, v knize není, což s sebou nese ten drobný problém, že to nemůže mít větší vliv na celkový příběh. Ale na druhou stranu je to famózně natočené a obzvlášť to, jak se kouzelníci nahánějí v poli je naprosto fantastické. Až se člověku chce vzpomenout na Bourneovu identitu.
Rembrandtova škola natáčení
A tím se dostáváme k hlavní a největší síle šestého filmu. A to je jeho vzhled. Konkrétně je to kamera. Princ dvojí krve je jediný film, který kdy byl nominován na Nejlepší kameru a od začátku snímku je jasně vidět proč. Ačkoli ne všichni byli vždy úplně přesvědčeni, že občasná rozostřenost a close-upy jsou ta správná cesta, kterou by se měl film vydat.
Hlavní kameraman Bruno Delbonnel, jehož práci si můžete pamatovat z filmů, jako je Amélie z Montmartru nebo Nejtemnější hodina, dal filmu něco, čemu Yates říkal „evropský look”. A přestože Warneři režiséra tlačili, ať v postprodukci trochu tenhle feeling stáhne, Yates to rozhodně v úmyslu neměl. Naopak většinu věcí tomu vzhledu podřídil. Barevnou paletu nechal inspirovat Rembrandtem a ve střižně dal důraz na Delbonnelovu kameru… tak jak to jen u mainstreamového filmu jde, aby to nebyla exhibice.
Producentům řekl u projekce: „Není to to, co jste chtěli, ale my to milujeme.” A po pěti minutách promítání to Warneři milovali taky. A já to miluju taky, ten film prostě vypadá bohatě, krásně a čistě vizuálně přenáší náladu té knihy. I když si občas neví rady s příběhovou složkou. Jak píše filmová kritička Kateřina Horáková: „Kniha a film používají k vyprávění naprosto odlišný prostředky. Zákonitě tedy musí fungovat jinak – knihu vnímáte z první ruky jako text, film je už minimálně jednou osobou interpretovanej příběh v audiovizuální formě… I když se víc držel narativu, v Cuarónově filmu jsem necejtila knihu, kterou jsem o pár let dříve četla. V Yatesově jo.”
Připraveni na velké finále?
Biják stál dvě stě padesát milionů dolarů, což je i na Harryho Pottera pořádný rozpočet. Na vině je v téhle sérii už tolikrát zmiňovaná pečlivá práce s detailem. Musíte si uvědomit, že film začíná průletem Londýnem a demolicí mostu, přičemž všechno vypadá neuvěřitelně reálně. Jenom na CGI aspektech té scény v jeskyni, kde Brumbál pije jed a pak škvaří nemrtvé, se pracovalo téměř tři čtvrtě roku.
Film naštěstí vydělal devět set třicet pět milionů dolarů nazpátek a bylo v podstatě rozhodnuto. Poslední knihu adaptuje duo Yates a Kloves. A nejenom to. Nakonec padlo i rozhodnutí, které velice pozitivně ovlivnilo celý nadcházející projekt. Jedno z těch výjimečných rozhodnutí, které dávají smysl tvůrcům i producentům, byznysově i kreativně výhodné. Sedmá kniha bude rozdělena na dva filmy. Jednak se na tom vydělá víc peněz, ale hlavně budou moci jak Yates, tak doslovný vypravěč Kloves ukázat to nejlepší, co v sobě mají.
