Po letech strávených s Nabarveným ptáčetem, látkou svého srdce, se prý Václav Marhoul znovu zamiloval: do příběhu o senátorovi McCarthym, nechvalně proslulé postavě amerických dějin, která má tak špatnou pověst, že ji nikdo nechce hrát.
„Teprve před měsícem jsme ji obsadili. I díky aktuální politice Donalda Trumpa, jenž se stal McCarthyovi ‚zdárným‘ následovníkem, nechtěl mít s rolí proslulého manipulátora žádný z hollywoodských herců dlouho nic společného,“ říká režisér, jenž díky světovému úspěchu Ptáčete získal prestižní hollywoodskou zakázku, ale než na ní stihl začít pracovat, přišel covid.
Momentálně ji prý „odložil do krabice“ a čeká, až bude jasné, kdy film půjde do výroby. „Je to úžasný příběh, propadl jsem mu na první přečtení. Do března letošního roku jsem hltal všechny dostupné materiály, které s tématem souvisí, také jsem přepsal část scénáře - jeho autor Tom O’Connor je naštěstí velkorysý soudný člověk, takže se nejen nezlobil, šlo nakonec o plodný tvůrčí dialog.“
Těšil se, jak začne s regulérní režijní přípravou, jak se s Vladimírem Smutným, jejž chce postavit za kameru, vydá do Ameriky na obhlídky. „Pak ale udeřila druhá vlna covidu a já pochopil, že takhle to dál dělat nemůžu. Scénář a vše, co jsem nashromáždil, putovaly do krabice, krabice do skladu a znovu ji vytáhnu, teprve až bude jasné, že se jde opravdu na věc. Já prostě nemůžu žít filmem, o němž nevím, kdy se bude točit,“ říká režisér s tím, že předběžně se s první klapkou počítá na podzim příštího roku, ale raději se na to nespoléhá.
„Když použiju termín z fyziky, každý film je černá díra, jejíž gravitace by vás měla pohltit. Funguje to ale jen v momentě, kdy překročíte hranici mezi ní a horizontem událostí. Do té doby se můžete kdykoli vzdálit a já onen horizont dosud nepřekročil.“ Náhradní plán Václav Marhoul nemá, ostatně tak jako nikdy v minulosti. „Věřím, že co se má stát, stane se - a ono se určitě něco stane.“
Zatím se tedy věnuje aktuálním věcem, před pár dny například doprovodil Nabarvené ptáče na projekci do Karlových Varů. „Jeden by řekl, že dva roky po premiéře jde o uzavřenou kapitolu, ale evidentně ne. Fakt, že Karel Och jeho a programové oddělení pozvali Ptáče na festival, beru jako ohromnou poctu. Tím spíš že já sám ho vlastně dosud na tak obřím plátně neviděl. I v Benátkách ho měli menší,“ směje se s odkazem na předloňský ročník zahraniční přehlídky, kde Ptáče s velkým ohlasem poprvé představil.
McCarthy pro něj podle všeho bude stejně osobní záležitost jako zmiňovaný černobílý opus. „Já to totiž ani jinak neumím. Než točit něco, o čem bych nebyl přesvědčený, to radši půjdu kopat hroby. A McCarthy je příběh, který v dnešní době neuvěřitelně rezonuje, podobných lhářů a manipulátorů, rozdělujících společnost a rozsévajících strach, chodí po světě desítky. Včetně České republiky.“
