Jízda je milník české kinematografie. Definovala celou generaci. Jízda měla premiéru před sedmadvaceti lety, když mi byly dva. Jízdu jsem nikdy neviděl. Jízdu přivezl letos do Varů režisér JAN SVĚRÁK mimo jiné i proto, že tady v roce 1995 vyhrála hlavní cenu. Rozhodl jsem se konečně dohnat svou mezeru ve vzdělání.
Jízdu je prý velice jednoduché milovat a pomáhá tomu i magický příběh jejího vzniku. Laciný filmový materiál, pouze devítičlenný štáb, natočeno a sestříháno během jednoho horkého léta, ochotná spolupráce bezpočtu Jihočechů… Jediný český áčkový film, který vznikl za méně než milion korun.
Jinak jsem ale raději nikde nečetl, co si o filmu myslí jiní lidé… ani před filmem, ani po něm. Protože jsem se bál, že najdu nějakou skvělou recenzi od Františka Fuky nebo někoho takového a pak se mi nepodaří vyhnout stejným závěrům a ovlivní to text. Takže možná budete mít občas pocit, že objevuji někde již lépe objevené.
Každopádně: moje první Jízda Jana Svěráka. Se spoilery uvnitř.
Devadesátková pohoda
Nejspíš je to vzácná kombinace výtečně vybrané hudby, cílevědomé režie, tématu a scénáře, ale film vás během několika minut vtáhne do hlubin devadesátkové pohody a bezstarostnosti tak mocně, až budete mít pocit, že sedíte s Frantou a Radkem v jejich svérázném kabrioletu.
Nejdřív vám Svěrák vpálí do ksichtu mimořádně vtipný začátek a pak už vás bombarduje výjevy tak prosluněnými a miloučkými… S poli, traktory, oprýskanými bicykly a vesnickými konzumy jsem se vrátil do dětství takovou rychlostí, že jsem na sobě téměř cítil pestrobarevnou šusťákovku, orvané tepláky a tenisky od Vietnamců.
Ten film je skvělý sám o sobě. Pár minut po jeho začátku narazí dva protagonisté na osamělou dívku u cesty a vezmou ji s sebou. Stopařka Aňa chvílemi mluví trochu z cesty, a dokonce jsem měl v ten moment pocit, že kdyby se TEĎ film rozhodl, mohl by to být skvělý horor. Ale Jízda se vydá jiným směrem. Vážně podivným směrem.
Letní lásky
Na co vás nikdo nepřipraví, je fakt, že Jízda je extrémně sexuální film. Ne vizuálně, reálně vidíte jeden mužský zadek a jedny šaty do půli stehen, ale… tematicky. Všichni vždycky říkaj: „No jasně, Jízda, nejlepší devadesátkový road movie!” Ale nikdo vám neřekne, že téměř třetina filmu má v sobě tolik sexuální tenze, že by Freud dostal infarkt. A pohled na sex a oboustranný souhlas s ním je jedna z věcí, které se od začátku devadesátek výrazně posunuly.
A teď: postava Aňa (brilantně hraná Annou Geislerovou) přiznává, že přišla o panenství ve čtrnácti letech. Přestože je jí ve filmu nějakých osmnáct let a chová se často velice provokativně a koketně, ještě častěji působí, že je mentálně zaseklá na těch čtrnácti nebo ještě ve věku mnohem nižším. Což samozřejmě může být v posteli velká role play legrace, ale tady to působí jako výsledek dlouholetého toxického vztahu s jejím majetnickým přítelem. A nic z toho nebrání filmu, hlavně tedy skrz postavu Radka, aby ji sexualizoval. Konkrétně ze scény, kdy si Aňa „umaže šatičky” a pak nabírá z klína na prsty zmrzlinu… úplně odkapává – kromě Magnumu – i symbolismus.
Celý tenhle úhel je pak maličko vykoupen tím, že dívka je tak trochu manipulativní mrcha, ale podobně jako její „zastydlost” je i to nejspíš produktem jejích nezdravých vztahů.
Chlapci jsou zase divákům v podstatě představeni sérií „rapejoků”, třeba: „Můžem sbalit krásnou holku, můžeme jí v lese vojet voba, ale to bysme ji pak museli zahrabat.” „Lopatku máme.”
Konkrétně postava Radka, což je jediná, ale za to skvěle odvedená herecká práce Radka Pastrňáka, jde během snímku přes zamilovanost a poměrně silnou sexuální frustraci (páč přes všechny chlapácký kecy nemá na to, aby ošustil holku v klášteře) až po něco, co je rozhodně sexuálně motivovaný útok. To, že to tak samotná Aňa nejspíš nevnímá, je věc druhá… Jak už bylo řečeno, Aňa nejspíš nevnímá spoustu věcí.
Takže! Je si Jan Svěrák vědom toho, jak problematické věci vyobrazuje na plátně? Nebo je to klasický případ „v devadesátkách jsme nebyli takový citlivky, jakýpak znásilnění?” Je Jízda pohledem dneška sexistická, protože to Svěrák nevidí, nebo záměrně, protože tím chce něco říct? Myslete si o mně, že jsem naivní, ale vsadil bych poslední boty spíš na variantu B. Ten film je příliš doslovný, příliš precizní a vznikal v rukou příliš talentovaného režiséra na to, aby všechno to až nepříjemné sexuální tření vzniklo náhodou. A myslím, že konec filmu mi dává za pravdu.
Krabička zápalek pro srovnání
Abyste si nemysleli, rozhodně není nepříjemné koukat na Jízdu, naopak. Je to mimořádný zážitek, okamžiky absolutní pohody střídá napětí a i ty scény, které jsou nepříjemné, fungují jako bouračka… Chtěli byste, ale nemůžete odtrhnout oči. A funguje to tak od začátku filmu až po to šokující finále, které je naprosto famózní.
Konec totiž funguje jako dobrý vtip, skvělý horor nebo solidní detektivka. Všechno je dávno napsané na stěně, jenom vy to až do úplného konce nevidíte. A je to závěr příběhu o to efektivnější, že by ho snímek vůbec nemusel mít.
Jako indie road movie by kabriolet prostě mohl bez pointy odjet do západu slunce, ale Svěrák se rozhodl, že je třeba dát divákovi ještě jednu ránu, než spustí titulky. Ty jsou mimochodem stejně sladké jako většina filmu.
Kdybyste se mě ptali, o čem Jízda je, tak pravděpodobně řeknu, že o tom, jak bezstarostná jízda devadesátek logicky nemůže dopadnout dobře a že nakonec každá party končí, v tomhle případě bolestnou srážkou s třetím tisíciletím.
Já si tenhle výklad můžu dovolit, protože mám výhodu odstupu a můžu se podívat na devadesátky jako celek. Nejspíš to Svěrák takhle nikdy nemyslel, ale… to už je na vás, jestli kladete větší důraz na autorův záměr nebo divákovu interpretaci.
Univerzálnější poselství Jízdy pak leží v postavě Jakuba Špalka. Řidič Franta je totiž ve filmu z celé trojice „ten normální” a divák se s ním díky tomu nejlépe ztotožní. Ne každý máme fetiš na čichání šatů, ne každý jsme pošahaná kráska, ale stejně jako Franta všichni zažíváme bizarní, krásné i tragické chvíle. A bez ohledu na to, co zažíváme, nakonec si stejně musíme zapálit a jet dál.
Protože jízda musí pokračovat, a co přijde, přijde.
