Festivaly obvykle své největší trumfy vytahují v úvodní a závěrečný den, a všichni to vědí. Proč by Colours v tomto směru měly být výjimkou?
Odpolední úvodní zážitek byl z rodu těch podivných. Polsko-irská písničkářka Agu měla na své scéně zahajovat - ale od samotného začátku ji na pódiu cosi nefungovalo, jako by zvuková zkouška ani neproběhla. Zvuk lezl z reproduktorů podivně pokroucený a praskající, a početní příchozí se namísto vystoupení dočkali jen bezradného pobíhání techniků. Pár slov vysvětlení ze strany pořadatelů divákům by asi v podobné chvíli bylo vcelku na místě.
Izraelští Lola Marsh jistě potěšili svým tklivým indie popem všechny, kteří zbožňují Lanu Del Rey, jejíž produkci se v mnoha momentech podobali víc než nápadně. Ale přestože se v jejich písních objevily příjemné akustické folkově laděné vsuvky, mnohem častěji nabídli jen totálně uniformní, tisíckrát slyšenou a genericky poskládanou produkci bez výraznějších nápadů. Jako kulisa k odpolednímu povalování na trávníku, to nicméně fungovalo obstojně.
Nezvyklá symbióza v principu popových písní a elektronických experimentů se zvuky více než zvláštními, v podání slovenského dvougeneračního dua Burgr-Pjoni zřejmě ani nemůže mít svou netradičností masovou podporu posluchačů, ale to, proč oplývá kultovním statusem se tentokrát projevilo naplno. Neodhadnutelnost, netypické postupy, častěji deklamace než zpěv určitě potěšily všechny ty, kteří holdují těm umělcům, jací nabourávají zažité jistoty a baví se naopak u rozpaků diváků, kteří by rádi měli “své jisté”. Ne nadarmo prý oba protagonisté mají rádi třeba americké The Residents. Užít si podobné vystoupení nikoli v maličkém klubu, ale na relativně velké scéně, pak bylo nečekaně milým zážitkem.
To Australan Tom Walker byl na hlavní scéně jejich pravým opakem: Přístupné popové písničky, chvílemi působící jako psané podle předem připravené šablony, potěšily davy, a rozhodně všechny ujišťovaly, že je vše tak, jak má být. Pro letní festivaly jsou podobní interpreti osvědčenou jistotou, ale zrovna na Colours, které se rády hlásí k svěží a objevné hudbě, pak působí o to víc spíše jen jako vata v programu.
Portugalská královna stylu fado Mariza, byla “poněkud jiná káva”. Pestrá atmosféra ve které se hodně uplaňovaly nástroje jako mandolína či francouzský kabaret připomínající akrordeon, byla tu sametová a tu zas energicky rozpustilá jako kankán, ale vždy doslova přetékající emocemi. Zpěvačka, od počátku čile komunikující s diváky, servírovala jednu procítěnou píseň za druhou, a mimoděk připomínala, že festival stále mnozí vnímají jako silně nakloněný world music scéně - i když její podobně hvězdná vystoupení jsou tu už vstále méně častá. Na vystoupení Marizy ale byla pozoruhodná jiná věc - zjištění, jak i vysoce profesionální přístup, s excelentními muzikanty a důrazem na provedení, vůbec nemusí znamenat cosi emocionálně chladného a nabídnout jen kvalitně provedené řemeslo. To zaujetí a výrazy nejen samotné zpěvačky, ale jejích doprovodných hudebníků, bylo až výmluvné.
Podobně živelná, ale směrem k jihoamerické sambě mířící, byla formace Cabruêra. Víc než na provedení však sázela na živelnost a nespoutanost, a jestliže její členy s nadsázkou program označoval za podobně rozpustilé jako stádo antilských koz, vůbec to nebylo daleko od reality. Muzikanti nadšeně poskakovali, jejich skladby vybuchovaly, a hned zas rozvíjely psychedlielické motivy... a vše se slévalo v divoce taneční jízdu, u které i mnozí v publiku nezůstali je u pouhého pohupování...
Největším jménem dne, soudě podle času a scény, měl být Rory Graham aka Rag'n'Bone Man. Jakkoli však ten těžkotonážní Brit je ověnčený mnoha cenami, jeho vystoupení na Colours by bylo možné použít pro objasnění hypotézy, že přílišná profesionalita může občas hudbu a jejího ducha úspěšně i zabít. Při vzpomínce například na legendární filmy Blues Brothers mě napadlo u jeho setu, představujícího jejich pravý opak, slovní spojení “zkomercionalizovaný soul”. Očekávatelnost, naplňování schémat i předem zjevně propracovaná a do detailů vybroušená produkce, nenechávají ani na okamžik na pochybách o tom, že skvělé řemeslo je tu na prvním místě, a pro nic dalšího už nenechává místo. Ne, rozhodně nešlo o špatné vystoupení - jen ta vypulírovanost a dokonalost dostávala místy až zcela neživotné vyznění. Hiphopera připomínající frontman, s potetovanými pažemi a řetězem na krku, však většinu oprvdu už početného davu, nemohl neuspokojit.
To zběsilí Uniform, zřejmě nejtvrdší a nejhlasitější kapela, která se kdy na Colours objevila, byli pravým opakem. Nějaká propracovanost šla stranou a vpřed se prodrala neurvalá síla, a ničivá energie. To je mimochodem stále velmi silná zbraň festivalu - že si tu může vybrat každý svoje... Ohlušující jízda pouhé kytary a bicích, znějící jako by oba nástroje byly přinejmneším ztrojené, už v minulosti zaujala režiséry Davida Lynche či Johna Carpentera. A i tentokrát ukazovala svou sílu. Nepřipravení posluchači měli sice občas roztomile nechápající výrazy, ale ve výsledku byla podobná zběsilost vítaným zpestřením, a zcela na místě.
Na závěr druhého dne se areál Dolních Vítkovic proměnil v Kryštof Kemp, když na hlavní scéně přivítal kapelu, která se podobně jako on, nedávno vzdala spojení se sponzorující firmou Agrofert.
Opět se ukázalo, že mnohem více důležité, než koho všeho si nějaký festival pozve, je spíš naopak pro jeho pověst podstatné to, čemu všemu se vyhne.
Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, zda si tím festival zbytečně dobrovolně nesnížil úroveň, o tom, zda je přínosné, aby se na podobně velké akci objevoval i ten nejspotřebnější pop, který už se v touze po úspěchu dávno vzdal hudební autenticity ve prospěch toho, co je od něj žádáno, o tom, zda jde víc o žánrovou otevřenost, a nebo spíš jen o pokorné přiznání, že podobně velká akce prostě masového diváka potřebuje. A nebo šlo také podobné diskuse neabsolvovat, a prostě jít spát a těšit se na další den. Což je přesně to, co jsem udělal já. Nepochybuji totiž, že o tom, jak si lidé pěkně zazpívali spolu s Richardem Krajčem, se ten, kdo o to stojí, zaručeně a spolehlivě dočte v libovolném bulváru.
