Letecká doprava zažívá zvláštní časy. Na jedné straně lidé opět začali hojně cestovat (a tento stav během blížících se letních prázdnin ještě nabere na intenzitě) a jednotliví dopravci navyšují počty linek a destinací. Na straně druhé se v mnoha zemích a na jejich letištích potýkají s nedostatkem personálu, a proto dochází k hojným zpožděním. Vedle toho však ještě dochází k dalším situacím, z nichž je patrné, že úplně vše v pořádku není ani uvnitř samotných přepravních společností či v samotném dopravním systému. Sám jsem s tím před pár dny udělal opakovanou negativní zkušenost.
V pondělí 13. června jsem cestoval s rodinou na dovolenou na Rhodos. Odlet jsme měli stanoven na 10:25. Odbavování i samotný boarding probíhal bez komplikací a krátce před půl jedenáctou už byli cestující seznámeni s bezpečnostními předpisy. Letadlo začalo pomalu couvat od „nástupního rukávu“. Děti byly přilepené na okýnkách a čekaly, až po dojezdu na startovací ranvej začnou motory pořádně dunět a letadlo se rozjede ke vzletu. Nic takového se nestalo, místo toho se letadlo vrátilo zpět k rukávu.
Na palubě to začalo šumět a rozproudila se diskuse. Kapitán během pár minut oznámil, že byla zjištěna na jednom z motorů technická závada a není možné nyní odletět. Nicméně všechny přítomné ubezpečil, že potřebná součástka je skladem na letišti a během dvaceti minut bude vše opraveno. Jenže nebylo. Utekla půlhodina, hodina, hodina a půl a stále nic. U motoru se střídali různí technici, závadu se jim však odstranit nepodařilo. Co bude dál, nevěděl nikdo. Ani personál. Na palubě přitom ani nešla klimatizace, takže uvnitř bylo nedýchatelné vedro. Letadlo bylo plné lidí, včetně mnoha desítek malých dětí. Cestující, kteří už se viděli na slunečném ostrově u pobřeží Turecka, začali být nervózní a podráždění.
Teprve po více než dvou hodinách marných pokusů o opravu kapitán oznámil, že všichni budou vystupovat a že poletíme jiným letadlem. Takže všichni se zase vrátili do odbavovací haly a čekalo se na nové letadlo. To bylo přistaveno poměrně rychle, stejně jako velice rychle proběhla nakládka zavazadel. Let odstartoval se zpožděním 2 hodiny a 48 minut. Personál zřejmě věděl, že je potřeba přidat na tempu, stačilo totiž ještě pár minut a všichni cestující by mohli s úspěchem žádat o nemalé kompenzace za zpoždění přesahující tři hodiny. Během zpožděného letu se snažil kapitán letadla situaci zbagatelizovat, že to lidé „jistě pochopí“, a letušky jako kompenzaci všem nabídly kelímek s deckou vody a malinkou sladkou sušenku, po níž byla žízeň ještě větší.
Když po necelých třech hodinách letu lidé přistáli na Rhodosu, byla na nich patrná úleva, přestože je přepravce obral o tři hodiny dovolené, které už mohli trávit na hotelu či u moře. Mnozí kroutili hlavou, jak je možné, že letecká společnost nechala nastupovat lidi do letadla (kterému už chybělo pár desítek vteřin do startu), u něhož bylo patrné, že má závadu. Navíc několik desítek minut před naším boardingem přistálo z jiné destinace.
Týden utekl jako voda. Dovolenkáři si na Rhodosu užili týden plný slunce, teplého moře a dobrého jídla a mnozí na zážitek z předchozího týdne zapomněli. To ale netušili, že něco podobného prožijí znovu. V pondělí 20. června měla mezi 22:35 až 23:10 odletět z rhodského letiště Diagoras do Prahy hned tři letadla. Lidé byli na letišti ze svých hotelů včas. Kontroly proběhly v pořádku a davy se roztřídily k jednotlivým gatům.
My jsme měli odletět hned prvním spojem ve 22:35 tamního času (což je oproti času v Česku plus jedna hodina). Na letence jsme měli uvedeno, že čas odbavování začne 21:55. Když udeřila tato doba, na monitoru nad nástupním pultíkem nebylo nic. Ani čas, ani destinace, ani zpoždění. Za pár minut se sice cestující dozvěděli, že odbaveni budou u jiného gatu, ale ani tam nebyla žádná další informace. A takto to pokračovalo i nadále. Utekla hodina, dvě hodiny… Zbylá dvě letadla do Prahy už dávno odletěla, ale zhruba dvě stovky pasažérů (včetně mnoha dětí) stále trčely v nástupní hale. Bylo již po půlnoci, obchody a stánky s občerstvením už zavíraly. Na hlavní tabuli stále svítilo „Prague, 22:35“. Žádná jiná informace, žádné zpoždění či jiný čas odletu. Nic. Na infolince dopravce v tuto dobu již nikdo telefon nezvedal.
Teprve v 0:45 se cestující dozvěděli, že letadlo už je tady a začne boarding. Za zhruba dvacet minut už se všichni soukali do letadla. Našli se první odvážlivci, kteří se dovolili členů posádky zeptat, co se stalo, proč je nikdo neinformoval a proč právě oni nemohli odletět zbylými dvěma letadly. V prvních reakcích personál dotazy odbyl, že to není jejich starost a že o tom měla informovat správa letiště. Jedna z letušek s poměrně posměšným výrazem unaveným cestujícím říkala, ať si stěžují na počasí, a ne jim.
Jelikož dotazů přibývalo, v palubním rozhlase postupně promluvil šéf posádky a po něm i kapitán. Lidem řekli, že zpoždění bylo způsobeno průtrží mračen u Pardubic, které způsobilo odklon předchozího letu, a že za neinformování o zpoždění letu nenesou zodpovědnost a že vlastně ani nevidí důvod, proč by se měli omlouvat. Nicméně letadlo se naplnilo a lidé čekali na odlet. Objevila se další překážka. Nebyly naloženy kufry, což personál ironicky glosoval na účet zaměstnanců letiště. Jen opomněl dodat, že nástup pasažérů začal velice brzy poté, co k tomu bylo vydáno povolení, a kufry musely cestovat přes celou plochu a přivezli je, až když bylo jasné, odkud se poletí.
K samotnému odletu pak došlo se zpožděním 3 hodiny a 10 minut a v Praze letadlo přistálo krátce před půl čtvrtou ráno. I zde došlo k dalším komplikacím a prodlevám. Asi dvacet minut se čekalo, až budou přistaveny schůdky, a v hale na kufry se pak čekalo další hodinu na zavazadla. V tu dobu přitom v Praze byly jen dva přílety. Jedno letadlo bylo z Malagy a druhé z Rhodosu. Je určitou ironií, že obě letadla byla na svém příletu do Prahy opožděna alespoň o tři hodiny.
Podtrženo sečteno. Stovky lidí, kteří v polovině června letěli na dovolenou na Rhodos, během jednoho týdne zažily hned dvě nepříjemné komplikace, které prodloužily jejich pobyt v letadlech o plných šest hodin. Náhoda? Bohužel nikoliv. Každý, kdo se v těchto dnech podívá na internetu na přehled příletů a odletů z Prahy, zjistí, že přistane-li letadlo z většiny destinací včas, je to vzácnost. Při psaní tohoto textu zjišťuji, že v případě Rhodosu jsou obrovská zpoždění jaksi automatická a častná. Řeší tohle někdo?
Jistě, je všeobecně známo, co se děje po světě na letištích. Že zde po covidu chybí personál a ke zpožděním dochází. Tady jde však i o něco jiného. Na příkladu našich letů na Rhodos a zpět vyplynuly nemalé nedostatky v systému dopravy a využívání letadel. Letecké společnosti se je snaží maximálně využít, a proto když dojde k jednomu zpoždění, dojde automaticky i ke zpoždění u dalších spojů, které zajišťuje příslušné letadlo. Náš příklad odkryl i poměrně cynický přístup, který mají někteří členové posádky k cestujícím, a poněkud zapomínají, že to jsou právě pasažéři, kteří se jim skládají na výplatu.
Letošní rok bude po dvou covidových létech zřejmě první sezonou, kdy opět dojde k velice intenzivní dopravě a masovému cestování napříč Evropou i mimo ni. Vzhledem k situaci na letištích a při nedostatku personálu tak lze očekávat, že zkušenost, kterou jsme zažili my, čeká i na tisíce jiných cestujících. Snad je čeká mnohem profesionálnější přístup, než který jsme zažili my. I ten odděluje zrno od plev. Kvalitní dopravní společnosti od těch, které si na to jen hrají.
