Češi budou od 1. července půl roku řídit Evropskou unii, a tak je na čase si vysvětlit, co to znamená a co můžeme od našeho vedení v následujících šesti měsících čekat.
Čemu budeme předsedat?
Česká republika, respektive její vláda, nebude od 1. července do 31. prosince předsedat celé Unii, ale jen jednomu jejímu klíčovému orgánu – Radě Evropské unie. Ta spolu s Evropským parlamentem schvaluje „evropské zákony“, a pracuje proto v deseti různých personálních obsazeních podle toho, jaké oblasti se zrovna projednávají. Čeští ministři budou proto předsedat devíti verzím Rady EU. Například Radu pro ekonomické a finanční záležitosti tvoří ministři financí 27 členských států a bude ji nyní půl roku vést Zbyněk Stanjura. U některých rad se bude dokonce v řízení střídat několik ministrů, třeba u rady pro vzdělávání, mládež, kulturu a sport si ho rozdělí ministr kultury Martin Baxa a český ministr školství. Český ministr se nepostaví pouze do čela Rady pro zahraniční věci, protože tu řídí stálý, tedy nerotující „unijní“ ministr zahraničí (teď Josep Borrell).
Česká republika zároveň nebude stát ani v čele Evropské rady, kterou, zjednodušeně řečeno, tvoří summity hlav států a vlád členských zemí EU. Evropská rada má totiž svého stálého předsedu, jímž je nyní Belgičan Charles Michel.
K čemu je to celé dobré?
I malá či střední země (jako Česká republika) má v tomto období šanci ovlivnit priority celé Evropské unie a posunout projednávané „evropské zákony“ směrem k tomu, co jsou její národní zájmy. ČR například teď může více zohlednit potřeby automobilového průmyslu při projednávání norem Green Dealu nebo tlačit na řešení problémů energetiky. V první řadě se ovšem při předsednictví jedná o diplomatickou i další propagaci členské země a její zviditelnění. Do pozornosti světových médií se v tomto období mohou dostat i země, o nichž se normálně příliš nemluví.
Lze vedení odmítnout?
Země se může předsednictví vzdát. Plná rezignace na předsedání v Radě EU se ovšem zatím udála jen jednou. V roce 2017 už britská vláda věděla, že její občané v referendu odhlasovali brexit, a proto se předsednictví vzdala a místo ní o půl roku dříve „naskočilo“ Estonsko. V roce 2006 se Německo vzdalo plánovaného termínu předsednictví, ale „prohodilo“ si ho tehdy s Finskem, protože v původním termínu se v zemi měly konat parlamentní volby a Němci nechtěli předsednictví poškodit možnou výměnou vlády.
Je to premiéra?
Ne, není. Česká republika byla druhou novou členskou zemí, která se ujala předsednictví v EU. První české předsednictví začalo 1. ledna 2009, když naší vládě předsedal Mirek Topolánek z ODS, a mělo dvě velká specifika. Tím prvním bylo dosud nevídané sestřelení vlády během evropského předsednictví. Tehdejší lídr opozice a ČSSD Jiří Paroubek nedbal na pověst země v Unii a nechal vládě vyslovit nedůvěru dva měsíce před koncem předsednictví. Proto ho tehdy dokončil úřednický kabinet Jana Fischera. Vláda bez politických priorit dovedla i předsednictví do konce jen úřednickým způsobem. V tomto případě nezbývá doufat, že Andrej Babiš dodrží slib, že vládu během předsednictví neshodí. Naše první předsednictví bylo specifické také tím, že se stalo historicky posledním, při němž ještě členská země předsedala nejenom radám ministrů, ale i velké Evropské radě, kterou tvoří premiéři a prezidenti všech členských zemí. Mirek Topolánek proto tehdy s heslem „Evropě to osladíme“ předsedal evropským summitům a řešil za celou EU plynovou krizi, když se spory mezi Ruskem a Ukrajinou promítly do chvilkového omezení dodávek plynu do Evropy. Dnes už by premiér předsedající země s tehdejší ukrajinskou premiérkou Julijí Tymošenkovou o plynu nejednal, protože od konce roku 2009 v těchto věcech Unii zastupuje „nerotující“ předseda Evropské rady.
Trumfl už někdo Paroubkovo sestřelení vlády během předsednictví?
Stejnou ostudu dosud žádný další členský stát nezažil. Paroubkovu atentátu se dají připodobnit snad jen dva další příběhy. V tom prvním nedokázala Belgie po celé své předsednictví v roce 2010 sestavit po předcházejících parlamentních volbách novou vládu a celé „šéfování“ v EU za ni musela absolvovat odcházející vláda v demisi. Podobnou minelu pak předvedli v první půlce roku 2017 Malťané. Tamní labouristický premiér Joseph Muscat pod tíhou korupčního skandálu Panama Papers vypsal předčasné volby uprostřed předsednictví. Riskantní tah mu ale vyšel a nejmenší členská země EU se sice místo předsednictví zaměřila hlavně na předvolební kampaň, ale aspoň nemusela v čele EU střídat kabinet.
Proč se hodně mluví o „trojce“?
Od už zmíněného roku 2009 se předsednictví odehrává v takzvaných trojkách. Česká republika třeba patří do pikantně znějící švédsko-francouzské. Tři po sobě předsedající země jsou totiž spojeny do pravidelných trojic, které mají společně svá předsednictví koordinovat. Účelem je, aby nedošlo ve vedení Unie každého půl roku k velkým odlišnostem. Česká republika proto nyní koordinovala svůj postup s předcházející Francií, která se hodně zaměřila na vztahy s Afrikou, ale nakonec její předsednictví stejně zastínila situace na Ukrajině a kampaň před prezidentskými volbami, které musely proběhnout uprostřed francouzského předsednictví. Voliči v nich zabránili možnosti, že EU bude řídit Marine Le Penová, a potvrdili v úřadu Emmanuela Macrona. Čechy pak na silvestra v čele Unie vystřídají Švédové, kteří pootočí zájem sedmadvacítky zase směrem k severským problémům.
Znovu bychom měli předsedat zase až za dalších třináct let, pokud v mezičase do EU nevstoupí další země, které by naše příští předsednictví posunuly do budoucnosti.
