Takzvané dezinformační weby už zase více jak měsíc fungují, aniž by to jakkoli narušovalo bezpečnost státu. To vrhá pochybnosti i na důvodnost prvotního právního kroku, kterým byla výzva české vlády správci NIC.CZ, aby weby vypnul. Šlo o zcela bezprecedentní úkon, kterým voluntaristicky a bez jakéhokoli řádného zdůvodnění zasáhla vláda do ústavních práv soukromoprávních subjektů, jako je právo na svobodu projevu či právo vlastnit majetek. Pokud vláda měla pocit, že jejich činnost narušuje bezpečnost státu, měla o tento krok požádat soud. Místo toho se pustila do pochybného právního postupu.
Tím, že k vypnutí došlo takovým způsobem, v dané věci se blokované subjekty nemohly domáhat svých práv na státu, neboť k vlastní blokaci došlo až ze strany operátorů, což z celé věci činí veskrze soukromoprávní spor z plnění smlouvy. To ovšem z vlády nestírá prvotní odpovědnost. Za situace, kdy průměrná délka trvání soudů v České republice převyšuje léta, mají blokované subjekty v podstatě jedinou možnost, jak se v relativně krátkém čase domoci svých práv před nezávislým soudem, a tj. návrhem na vydání předběžného opatření, kterým by bylo operátorům zakázáno v protiprávní blokaci pokračovat. V případě, že by se totiž blokování bránili prostou žalobou, byl by právní podklad blokace tzv. prejudiciální otázkou a do konce soudního řízení by se blokovaní provozovatelé nemuseli vůbec ničeho domoci.
Bohužel, soudy v tak zásadní věci, která z obyčejného soukromoprávního sporu činí spor o meze ústavnosti svobody projevu, fatálně selhaly. Příkladem budiž zkušenosti advokátní kanceláře Sudolská, která za jednoho ze svých klientů podala návrh na vydání předběžného opatření, který představuje jedinou, časově relativně schůdnou variantu účinné právní obrany. Advokáti shromáždili celou řadu přímých a ještě větší řadu nepřímých důkazů usvědčujících jednotlivé operátory z toho, že weby aktivně blokují, že jejich jednáním vzniká škoda a nemajetková újma a že takové jednání je v rozporu se smluvními ujednáními, českým právním řádem, konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, ale též právem Evropské unie, najmě pak v rozporu s nařízením o síťové neutralitě.
„Přesto však soud první instance i soud odvolací vcelku urputně hledaly důvody, pro které není možné návrhu na předběžné opatření vyhovět, a to mnohdy až do takové míry, že založily pochybnosti o možnosti výkonu práva na přístup k soudu ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,“ tvrdí advokátka Denisa Sudolská. Soudy si kladly nesmyslné podmínky k doplnění podání, které jsou mimo právní rámec předběžného opatření a popírají jeho smysl. Účelem předběžného opatření totiž není bez dalšího rozhodnout, že tzv. dezinformační weby zablokovány být nemohou, ale zamezit tomu, aby bylo postupováno způsobem, o kterém jsou přinejmenším pochybnosti.
Skutečnost, že si blokující subjekty nejsou jisty svým postupem a od dosavadních blokací bez součinnosti státu dávají postupně ruce pryč a weby postupně sami „odblokovávali“, pouze podtrhuje pocit, že soudy rozhodující ve věci předběžných opatření v daném případě zájem poskytnout právní ochranu jednoduše neměly. Otazníky vzbuzoval taktéž postup soudu první instance, který uměle oddaloval předání spisu k odvolacímu soudu prodlužováním tzv. soudcovských lhůt v době, kdy již měl být spis dávno předán – důležitost rychlosti odvolacího řízení ve věci předběžných opatření je přitom akcentována též judikaturou Ústavního soudu.
Je tedy evidentní, že z čirého alibismu soudy zcela rezignovaly na to, aby jakkoli rozhodly v tak závažné otázce. To, že se subjekty, kterých se postup vlády a operátorů týkal, ocitly tři měsíce bez právní ochrany, je ostudou české justice.
Neméně ostudný je ale i postup české vlády. Označené weby nechala vypnout bez jakékoli analýzy, jaké představují bezpečnostní riziko a zda lze tak bezprecedentně zasáhnout do ústavních práv. I když by to na výsledku nic neměnilo, určitou logiku by dávalo, kdyby se v návrhu opřela o stanovisko nějakého správního orgánu, případně vládního místa, například střediska pro hybridní hrozby při ministerstvu vnitra. Jak ale nedávno vyjevil premiér a předseda ODS Petr Fiala, vláda na seznamu pracovala spolu s „nevládkami“, kterým při té příležitosti poděkoval.
ODS vznikla a fungovala na přísném oddělení politické moci a politického boje od subjektů, které se na nich podílejí, od různých spolků, nadací, iniciativ a všeho, čemu se obecně říká občanská společnost. Neexistovalo, aby ODS s tímto segmentem společnosti kolaborovala při tvorbě politických procesů. Tuto zásadu současné vedení porušilo již před volbami, když se nechalo dirigovat Miliónem chvilek pro demokracii. A dnes se dokonce s nějakými obskurními neziskovkami spolupodílí na potlačování ústavních práv. Současné vedení ODS tak cynicky pošlapalo jednu z nejsvětějších zásad, na nichž vznikla.
