Bylo časné ráno 7. června 1898, když Josefa Filipiová vyšla z domu v Pusté Rybné (č.p.80) blízko Poličky ve východních Čechách, aby vzbudila svého šestadvacetiletého syna, který přes noc hlídal na louce kupku čerstvě posečeného sena. O chvíli později ho objevila s hlavou roztříštěnou nejméně sedmi smrtelnými údery.
Byl to otřesný pohled.
Jenže Josefu Filipiovou, ač matku zavražděného, očividně nerozrušil. „Šla klidně k ženě na sousedním poli pracující a zvěstovala jí tuto hroznou událost slovy: ´Mám chlapa v kupě zabitého´, aniž by nějak zármutek svůj najevo dala. Později klidně kol kupy, kde mrtvola synova ležela, hrabala seno a pojídala chléb.“
Netrvalo dlouho a na místo dorazila policie. Obrátila se na starostu a další představitele obce Pustá Rybná a ti ihned prohlásili, že „nikdo jiný nemohl vraždu spáchat, než strýc zavražděného Josef Teplý a to nejspíše z návodu vlastní matky mrtvého Josefy Filipiové.“
Proč tak nekompromisní soud?
Vdova a potměšilý zuřivec
Josefa Filipiová před lety ovdověla a svůj dům přepsala na syna. Ve skutečnosti se však nechtěla hospodaření vzdát a synovi, jenž chtěl usedlost s dvaceti měrami půdy (bezmála čtyřmi hektary ornice), kusem lesa a loukami zvelebit, odmítala dát z naspořených peněz třeba jen krejcar. Její lakota byla v obci pověstná. A při sestře stál v její zatvrzelosti i její mladší bratr - osmačtyřicetiletý Josef Teplý mezi vesničany zvaný Jobek. V domě kvůli tomu panovalo napětí, místy až otevřené nepřátelství.
Poprvé vše vrcholilo před dvěma lety, když mladý Filipi strýcovi „jeho věci ven ze stavení vyházel.“ Ten byl „dle svědeckých výpovědí člověk potměšilý, tvrdošíjný, nepoddajný, ano, až zuřivý. Tedy člověk povahy naprosto špatné, lživý a všeho schopný.“
Národní politika pak pokračuje. „Byl-li Josef Teplý člověkem zlým, nebyla Josefa Filipiová o mnoho lepší. Často stěžovala si svědkům, že syn od ní stále něco chce, přičemž ho jinak nepojmenovala, než ´ten náš chlap´ a jednou na jaře pravila, že ´Franckovi nepatří nic jiného, než ho zabít´.“
Čtrnáctiletá nevěsta
Naproti tomu, nenechává list nikoho na pochybách, kdo je kladným hrdinou celého příběhu, „líčí svědkové zavražděného Filipiho jako muže povahy mírné, jemuž se znechutilo soužití v pověstném nepořádku s matkou a strýcem. Chtěl žití, jak říkal – jako jiní lidé - a proto rozhodl se, že pojme za manželku teprve sice čtrnáctiletou, avšak na svůj věk značně vyspělou Josefu Kadlecovou. A dá na ni přepsat polovinu stavení.“
Taková zpráva byla pro matku i strýce bezesporu šokující. Zejména strýc zpozorněl, věděl totiž, že jakmile by jeho sestra přestala ve stavení hospodařit a vlády nad gruntem by se ujal jeho synovec se svou manželkou, musel by chalupu opustit. „Domlouvali mu, aby počkal ještě aspoň do jara, až děvče trochu povyroste“.
Marně.
Lenoch se zakrvaveným kabátem
Nadešel osudný den.
Večer 6. června „povečeřev mladý František Filipi, vzal si harmoniku a svého psa a odešel po deváté hodině na louku.“ K vraždě došlo ve spánku. Statný mladík se nestihl nijak bránit. U zemřelého však hlídal pes a po ránu nechtěl nikoho k tělu pustit. Ihned tak vyvstala otázka – proč pustil vraha bez toho, že by ztropil rámus a pozdvižení?
A jediné vysvětlení, které policisty přirozeně napadlo, znělo: Protože vraha dobře znal! Žil s ním přece v jedné chalupě! Podezření tak definitivně padlo na Josefa Teplého. Ten sice tvrdil, že spal celou noc na půdě v hromadě lnu. Proti němu však hovořilo hned několik důkazu:
Především krví potřísněný kabát. Teplý se hájil tím, že krev na kabátě je jeho vlastní, která „se mu v noci z nosu spustila a poněvadž byl až po nos kabátem přikryt, kapala mu na zadní část kabátu, a když vstal a kabát si oblékl, tak si potřísnil krví i část přední“. Znalci však toto tvrzení vyvrátili – krvavé skvrny nemohou pocházet z nosu, na to jsou příliš malé a roztříštěné, mnohem více odpovídají rozstříknutí po prudkém úderu, krev na zádech pak zřejmě stékala z vražedného nástroje.
Pavučina na jeho klobouku, která nepochybně pocházela z blízkého lesa.
Dále pak „nápadná píle, s jakou Josef Teplý ráno po vraždě sekal chvojí u chalupy, ač znám byl jako neobyčejný lenoch a konečně i chvění po celém těle, když ho četník k starostovi přivedl“.
A nakonec i výpovědi spoluvězňů z cely. První z nich Josef Šejka slyšel, jak Teplý na pryčně prohlásil: „Ach Bože, co jsem já poslech´, co jsem to udělal, ona mě navedla“. Vincenc Roháč podobně uslyšel Teplého naříkat: „Sestro milá, cos mi to řekla, cos mi to řekla!“ Konečně třetí z vězňů Josef Kodýtek udal, že „Teplý se ve vazbě stále dloubal v nose, aby se mu krev spouštěla, a když jsem ho jednou skutečně uhodil do nosu a krev se mu opravdu spustila, zachycoval ji do šátku a přitom pronesl: Pan vyšetřovatel se mně pořád ptá, zda mi krev z nosu teče a tu jest hned důkaz“.
Soud se konal koncem listopadu roku 1898 v Chrudimi. A ačkoli neexistovaly žádné další, natož přímé důkazy a oba obžalovaní tvrdošíjně zatloukali, rozhodnutí poroty o vině bylo jednoznačné. Předseda senátu pak odsoudil Josefa Teplého k trestu smrti provazem (císař, jak bylo zvykem, změnil rozsudek na doživotí) a matku zavražděného Josefu Filipiovou k sedmi letům těžkého žaláře.
