nahoru

Velký smog v Londýně: Lidé se dusili a umírali na ulici. Nebylo vidět na pódia v divadlech ani na rozsah katastrofy

Zdeněk Vacek 5. prosince 2022 • 11:00
Velký smog v Londýně: Lidé se dusili a umírali na ulici. Nebylo vidět na pódia v divadlech ani na rozsah katastrofy
foto: vintag.es

Tuhle „pea soup“ – hrachovou polévku, jak nad Temží přezdívají smogu – nešlo přečkat s whisky u krbu. Smrtonosný koktejl mlhy s kouřem a kyselinou sírovou se dostal úplně všude, znehybnil i sanitky. Lidé a zvířata po tisících umírali doma nebo bloudíce ulicemi. Ale nevěřte Netflixu, zimní Londýn roku 1952 panika nezachvátila.

Strhující čtvrtý díl populárního netflixovského seriálu The Crown, rekapitulujícího kariéru současné britské panovnice, spolehlivě nenechá jedno oko suché. Je zima roku 1952. Oblíbená sekretářka premiéra Winstona Churchilla, snaživá mladá blondýnka Venetia Scottová, tragicky umírá sražena londýnským autobusem, když pospíchá do Downing ­Street. Přehlédnuta řidičem ve smogu, jenž by se dal krájet, změní svou zbytečnou smrtí cynicky přehlíživý pohled buldoka světové politiky na tisíce dalších obětí čtyřdenní ekologické apokalypsy. A vlastně zachrání šéfovu kariéru i čest – co více by mu mohla oddaná spolupracovnice dát!

Předseda vlády de facto bankrotující země, vysílené druhou světovou válkou v kombinaci se zrychlujícím se rozkladem světového impéria, přestane bezprecedentní sérii úmrtí bagatelizovat. Místo slov o epidemii chřipky z vůle Boží pronese další ze svých strhujících projevů, v němž Londýňanům přislíbí opatření, jež mají zabránit opakování fatální smogové situace. Mladičká královna Alžběta II. je náležitě pohnuta, pročež ustoupí od svého původního záměru vyzvat Churchilla ke složení funkce. Blondýnce (ztvárněné Kate Phillipsovou) však již život nikdo nevrátí – konečně jde o postavu vyfabulovanou duchovním otcem The Crown, Peterem Morganem.

Samotný The Great Smog z 5. až 9. prosince 1952, jeho příčina a oběti přitom za připomenutí rozhodně stojí. Čirou hrůzu ale nehodláme zlehčovat sentimentálním kýčem ani přifukovat vybájenou panikou – Londýňané totiž zachovali pozoruhodný klid.

Dusivá tradice

Sláva a moc Londýna stály i padaly s jeho výrazně průmyslovým charakterem, teprve postupně posiloval význam globálního finančního centra. Vysoká koncentrace topenišť všeho druhu v kombinaci s nepříznivými klimatickými poměry vedla ke vzniku smogových situací nejpozději od 16. století, podle některých pramenů dokonce již od 13. „věku“.

Průmyslová revoluce tento proces významně akcelerovala. Připomeňme, že před 150 lety žilo v hlavním městě na Temži skoro 3,2 miliónu lidí, skoro dvojnásobek obyvatelstva druhé největší západoevropské metropole, Paříže. Atmosféru zahušťovaly produkty nedokonalého spalování uhlí v domácích krbech, ale i v kotlích bezpočtu továren, lokomotiv a lodí. Konečně i plynové osvětlení, zpřehledňující noční ulice, nespalovalo čistý zemní plyn, nýbrž původem uhelný produkt – svítiplyn.

Výsledný smog, směs kouře (smoke) a mlhy (fog), přesněji oxidů dusíku a síry, ozónu, sazí i dalších pevných částic a vlhkosti, se stal neodmyslitelnou součástí života v Londýně. I díky popularitě příběhů Sherlocka Holmese se povědomí o „pea soup fog“, žlutočerné mlze, připomínající hrachovou polévku, rozšířilo do celého světa.

Elektrifikace na stavu ovzduší nic nezměnila, za zdánlivě čistými žárovkami i tramvajemi totiž stály dýmající komíny londýnských uhelných elektráren. Jen ty vy­chrlily v inkriminovaném prosinci 1952 do vzduchu asi 1000 tun sazí, 140 tun kyseliny chlorovodíkové a 370 tun plynu oxidu siřičitého, reagujícího s vodní parou a kapičkami mlhy na 800 tun kyseliny sírové – to vše každodenně!

Dodnes se vedou spory, nakolik mohly produkci jedovatých oxidů síry zvýšit filtry sazí, instalované v architektonické ikoně, cihelné elektrárně Battersea. Možná si její podobu vybavíte z obalu pozdějšího pinkfloydovského alba Animals.

Podobně diskutabilní je plošná výměna silně prodělečných elektrických tramvají za levnější naftové autobusy, prováděná v Londýně od roku 1935 a výrazně urychlená právě počátkem 50. let. Nebezpečnost oxidu siřičitého pocházejícího hlavně z uhlí totiž dále zhoršuje zvýšená koncentrace oxidů dusíku, pro něž se právě dieselová vozidla v současné době ocitají na pranýři.

Za obrovské množství síry ve vzduchu tehdy mohlo hlavně spalování nekvalitních druhů uhlí. Šlo o následek potupného hospodářského úpadku bývalé „dílny světa“, kolébky průmyslové revoluce a srdce britské říše, nad níž přece slunce nezapadalo. Velká Británie vyšla výrazně zadlužena již z první světové války. Druhý globální konflikt, jakkoli v něm patřila k hlavním vítězům, zemi dohnal na samý práh státního bankrotu. Stabilitu království v čele s šestadvacetiletou Alžbětou II. a osmasedmdesátiletým pre­miérem Winstonem Churchillem ­držela nad vodou především benevolence hlavního věřitele, Spojených států amerických. Bez stabilní Británie s konzervativní vládou by Západ ve studené válce hrál s podstatně slabšími kartami.

Tradiční zdroj bohatství vyschl osamostatněním Indie a emancipací dalších závislých území.

Britové – stejně jako prakticky všechny evropské národy včetně poražených Němců či Italů – sháněli devizy skoro za každou cenu vývozem nejkvalitnějšího zboží i surovin. Stát přiděloval nedostatkovou ocel a barevné kovy podnikům s exportním potenciálem, skvělým artiklem se staly sportovní jaguáry, luxusní bentleye a rolls-royce. Také černé uhlí s nízkým obsahem síry mířilo za oceán. Doma se topilo podřadnými sortami, ale třeba i „pucvolí“ z továren, nasáklou oleji. Londýnská atmosféra doslova houstla.

Inverze

Ve čtvrtek 4. prosince 1952 způsobila tlaková výše visící nad jihem Anglie v ulicích metropole inverzi. Chladnější vzduch dále zahušťovaný zplodinami uvěznila poklička teplého vzduchu, držící se na místě neobvykle dlouho. Zabránila přirozené výměně vrstev vzduchu, tedy rozředění emisí.

Uběhlo jen pár hodin a vidi­telnost se v některých čtvrtích snížila na méně než metr, takže se silniční doprava prakticky zastavila. Situace byla skutečně extrémní, nepomáhala ani tradiční opatření jako zvonky aktivované projíždějícími vlaky a suplující smogem paralyzovaná varovná světla na železničních přejezdech, sirény v přístavech, případně pochodně planoucí v rukách spolujezdce kráčejícího těsně před naváděným auto­mobilem nebo autobusem.

Dusivý smog pronikl doslova všude, i pod prahy dveří a uzavřenými okny do nitra budov. Saze dokázaly začernit i spodní prádlo, natož fasády staveb – a hlavně plíce. Cynicky řečeno byli Londýňané trénovaní, odhadovalo se, že až 80 procent dospělých alespoň příležitostně kouří. Divadelní představení a filmové projekce byly rušeny i v případech, kdy na ně dobloudili dezorientovaní diváci – ze zadních řad totiž nebylo vidět na jeviště nebo plátno.

Krize nastala třetí den, tedy v sobotu 6. prosince 1952. Po ulicích se povalovaly mrtvoly labutí i dalších ptáků, ale také koček a psů, smog hubil koně, dobytek i zvířata v cirkusech či zoologických zahradách. Nepomohlo ani přehození nozder kusem látky namočeným ve vodě nebo ještě účinnějším alkoholu, starý fígl praktikovaný londýnskými drožkáři a hasiči. Veterinární správa navíc hlásila, že uhynulá zvířata mají černé plíce.

Lidem se nevedlo lépe, veřejné nemocnice byly přeplněné. Stejně tak soukromá sanatoria. K lékařské pomoci se přitom bylo třeba dostat po svých nebo na nosítkách. Ne každému se to podařilo, výjimkou nebyla úmrtí přímo na ulici. Sanitní vozy totiž ochromil smog, stály v garážích. Každá jízda by byla jen nezodpovědným hazardováním se životy personálu i chodců.

V provozu zůstalo prakticky jen proslulé londýnské metro, do něhož se lidé uchylovali podobně jako o pár let dříve při náletech. Pochopitelně bylo zcela přetížené – stejně jako policie evidující skokový nárůst krádeží a vloupání.

Přesto velkoměsto neochromila panika. Jak je to možné?

První den dva se zdálo, že jde o běžný smog, snad jen o něco hustší. Leckdo prostě zůstal doma a netušil, co se venku nebo v sousedství děje. V čerstvé paměti ještě zůstával průběh válečného bombardování, jež Londýňané ustáli s úctyhodnou důstojností. Tentokrát neječely sirény, nehořely a nehroutily se budovy. Doslova nebylo vidět, co se děje, ostatně přehled o počtu mrtvých neměly ani úřady, natož obyvatelstvo.

Teprve 9. prosince se zvedl vítr, rozředil smog a odhalil rozsah katastrofy. Během pouhých čtyř dnů zemřelo asi čtyři tisíce osob, dalších osm tisíc podlehlo následkům v následujících týdnech a měsících. Údaje o počtu hospitalizovaných se pohybují mezi 150 a 200 tisíci. U nejpostiženější skupiny osob ve věku 65 až 75 let vzrostla mortalita o 135 procent, lidé se dusili, přetížený krevní oběh kolaboval. Není divu, když koncentrace oxidu siřičitého ve vzduchu vzrostla až na 3,82 miligramu v metru krychlovém, tedy skoro na osminásobek aktuální evropské normy.

Že by chřipka?

Konzervativní kabinet Winstona Churchilla, vládnoucí od roku 1951, rozsah i samotné příčiny katastrofy bagatelizoval. Realisticky si totiž uvědomoval, nakolik je země hospodářsky vyčerpána a že vláda, magistrát ani samotné obyvatelstvo si lepší paliva prostě nemohou dovolit. Můžeme jen spekulovat, nakolik Churchillovi vytanuly na mysli počty obětí německého bombardování. Za celou válku zabila Luftwaffe na území Londýna ke 30 tisícům lidí, smog 12 tisíc ve čtyřech dnech – ovšem pak vyšlo slunce a zvedl se vítr. Za nevyhovující životní podmínky ve velkoměstě byl činěn odpovědným hlavně ministr pro výstavbu Harold Macmillan. Veřejnost popudil především názorem, že nejde o nic mimořádného, nejspíše jen silnější chřipkovou epidemii.

Smogovou katastrofou inspirovanou sérii legislativních opatření na ochranu ovzduší, zřejmě prvních svého druhu na světě, přijala až vláda Churchillova nástupce Anthonyho Edena, bývalého blízkého přítele Jana Masaryka. Clean Air Act z roku 1956 zaváděl finanční pobídky na modernizaci kotlů a sporáků, obdobu současných českých kotlíkových dotací. Britové investovali do plynofikace i elektrifikace, snažili se eliminovat lokální topeniště podporou efektivnějších systémů centrálního vytápění.

Harold Macmillan, spolumajitel proslulého rodinného Macmillanova nakladatelství, si mezitím napravil reputaci v resortech obrany, zahraničí a financí, načež – již jako premiér – musel v prosinci 1962 čelit další, naštěstí již citelně mírnější smogové inverzi.

Peking vs. Londýn

Londýn se svých neblaze proslulých hrachových polévek sice zbavil, ale s přesunem „špinavých výrob“ z Evropy a Spojených států přibylo smogových inverzí hlavně v dynamicky rostoucích asijských megapolích. Smog zaregistroval snad každý z návštěvníků Pekingu. Na tamním mizerném ovzduší má sice valný podíl hustá doprava, ale vypadá to, že všelékem není ani stranou a vládou nadirigovaný přechod k elektromobilitě. Čínská energetika totiž stále sází hlavně na spalování uhlí, obnovitelné zdroje a jádro zatím nehrají takovou roli, aby kvalitu ovzduší podstatně zlepšily.

Přesto se Peking nepotýká s podobnou koncentrací kyseliny sírové, jaká před 66 lety vraždila v metropoli na Temži. Vědci z renomované Texas A&M University považují za hlavní rozdíl mezi Londýnem a Pekingem poměr chemických látek v ovzduší. Kyseliny vznikající z oxidů dusíku a síry totiž do značné míry neutralizuje čpavek pocházející z výfukových plynů vozidel, a hlavně umělých hnojiv nadměrně používaných čínskými zemědělci.

Vedoucí týmu texaských vědců Žen-i Čang upozornil i na podmínky vzniku částic kyseliny sírové z oxidu siřičitého. Velkou roli hraje vlhkost vzduchu a přítomnost oxidu dusičitého jako katalyzátoru. Průběh chemické reakce usnadňuje mlha s kapičkami vody o průměru desetin mikrometru. Když pak nad smogovou pokličkou dusící Londýn vyšlo slunce a voda se začala odpařovat, zvýšila se kyselost ovzduší doslova k nedýchatelnosti.

Pekingský vzduch má naopak pH prakticky neutrální. Bezprostřední následky vdechování smogu na obyvatele a návštěvníky čínského velkoměsta tak sice nejsou natolik drastické, z dlouhodobého hlediska však snesou srovnání se situací v poválečné Británii a bude zajímavé sledovat, jak se centrálně řízené společnosti podaří vyrovnat s gigantickým rozsahem zamoření životního prostředí. Na rozdíl od zbídačené Británie počátku 50. let vládne Peking prakticky neomezenými finančními prostředky.



Klíčová slova: smog, Londýn, historie, ekologie


Prezidentské volby 2023

Začátkem roku 2023 se budou konat prezidentské volby, kde se rozhodne o nástupci Miloše Zemana. Přinášíme vám přehled užitečných informací, volební zpravodajství i zajímavosti týkající se prezidentského úřadu.

Kandidáti Termín voleb

Voličský průkaz Volební systém Pravidla kampaně Výsledek voleb Druhé kolo


Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.