„Takoví lidi se už dneska nerodí,“ pokyvujeme smutně hlavou, když se bavíme o velikánech typu Isaaca Newtona, Nikola Tesly nebo Járy Cimrmana. Často přitom podobní titáni chodí doslova kolem nás a svět si jich povšimne, až když nastane sté výročí jejich narození. Což nás přivádí k pozoruhodnému případu pana Stanforda R. Ovshinského.
Stan Ovshinsky se narodil 24. listopadu v roce 1922 do rodiny litevských imigrantů žijících v ponuře industriálním městě Akron v Ohiu. Otec Ben se živil prodejem železného šrotu, a jakmile malý Stan povyrostl, začal s tatínkem prolézat tovární dvory, odkud odnášeli porouchaná zařízení, rozbité součástky a vyřazené stroje. Z malého klučiny se během pár let stal zdatný mechanik, který by se lehce uživil jako opravář nebo konstruktér. Jemu ale prostá mechanika nestačila. I ta nejsložitější zařízení mu připadala primitivní a těžkopádná a lákala ho představa, že by stroje mohly fungovat samy za dohledu myslících automatů. Začal proto vysedávat v akronských knihovnách, kde hltal knihy o mechanice, fyzice, chemii a biologii a ukládal si je do své fenomenální paměti. Jeho budoucí kolegové často hovořili o tom, že dokázal zdánlivě bezmyšlenkovitě prolistovat jakoukoliv knihu a pamatovat si nejenom přesné citace, ale i čísla stránek, kde si je přečetl.
Co chtějí atomy
Absence klasického vzdělání pro někoho znamená zásadní překážku. Stanford si z ní udělal přednost. Neuvažoval o fyzice a mechanice matematicky, chemii nevnímal prostřednictvím vzorců a rovnic. Mezi vědami a obory se pohyboval čistě intuitivně, spoléhal se na cit a vizualizaci. Sám tvrdil, že si dokázal představit atomy a molekuly a vycítit, co chtějí dělat. Pak už mu stačilo převést vizualizace do praxe.
Prvním Ovshinského vynálezem byl automatický soustruh (pojmenoval ho po svém otci), a aby pro něj našel uplatnění, přestěhoval se do Detroitu, který ve 40. letech prožíval boom autovýroby. Mladý mechanik začal pracovat pro Hupp Motor Company, kde pokračoval ve vynalézání a zlepšování. Narazil ale na odpor inženýrů, kteří na samouka pohlíželi jako na blázna a jeho zlepšováky, mimo jiné například elektrický posilovač řízení, končily založené v archivech nebo rovnou v koších. Stan proto dal brzy pásové výrobě sbohem a s bratrem Herbem založil vlastní firmu General Automation, později přejmenovanou na Energy Conversion Devices (ECD).
Cherchez Iris
Jako správný technologický vizionář si i Ovshinsky vytkl motto, kudy se bude jeho firma ubírat. V jeho případě to bylo: „Řešit sociální problémy a zachránit planetu.“ Při jeho naplňování mu byla velkou oporou i inspirací jeho druhá žena Iris, která kromě nekonečné lásky a trpělivosti disponovala i univerzitními tituly v zoologii, biologii a doktorátem v biochemii. Její exaktní znalosti daly abstraktním vizím mladého génia konkrétní směr, zběhlost ve vědeckých metodách umožnila manželům psát publikovatelné práce a ucházet se o patenty. Pod dohledem Iris se Stan pustil do studia kybernetiky, biochemie, neurologie a neuropsychologie, zatímco pokračoval ve výzkumu inteligentních strojů a zařízení na ukládání energie a informací. V roce 1959 pak představil světu vynález jménem Ovitron, který sám popisoval jako mechanický model neuronu. Tenkovrstvý polovodičový přepínač byl vyroben z amorfních nekrystalických materiálů, což bylo do té doby považováno za nemožné. Dobu Ovitron předběhl nejenom materiálem, ale i využitím. Až mnohem později umožnil vývoj polovodičových technologií a moderních paměťových médií, mimo jiné přepisovatelných CD a DVD.
Vynálezy z budoucnosti
Podobný předstih provázel i další Ovshinského vynálezy. Koncem 60. let, kdy byly výkřikem moderní techniky obří elektronkové televize, vyvinul plochou obrazovku z tekutých krystalů. V roce 1979 si připomenul své mládí strávené v továrních dílnách a vlastnoručně postavil stroj na výrobu tenkých a flexibilních solárních panelů. V roce 1982 vyvinul přelomový (a dodnes používaný) nikl-metal hydridový akumulátor a sebevědomě ho usadil na místo pohonné jednotky automobilu. Vůz Solectri později vyhrál slavný závod elektromobilů „Tour de Sol“, když na jedno nabití ujel celých 600 km. To ambicióznímu vynálezci samozřejmě nestačilo a pustil se do vývoje technologie vodíkových článků, kterými chtěl nahradit spalovací motory a do nichž hodlal ukládat energii ze solárních panelů. Ve výčtu jeho vynálezů by se dalo pokračovat ještě dlouho a hodně z nich pravděpodobně ještě čeká na znovuobjevení. Není to tak dávno, kdy Intel oznámil přelomový paměťový modul Optane, který spojuje rychlost SSD s kapacitou mechanických pevných disků. Paměť přitom stojí na technologii 3D XPoint, která vznikla v laboratořích EDC už v roce 1989.
Zaměstnavatel století
Autoři, kteří píšou o životech geniálních vynálezců a industriálních velikánů, se často dostanou do situace, kdy musí čtenářům omlouvat nějaké nepříjemné osobnostní rysy svých hrdinů. Nikola Tesla prožil konec svého života v milostném vztahu s holubem, Tomáš Baťa rušil ve Zlíně hospody a George Pullman své železniční dělníky rovnou uzavíral do pracovních táborů. Stanford Ovshinsky byl výjimečný i v tomto ohledu. V jeho firmách a laboratořích se uplatňovaly HR standardy, které až dnes najíždí moderní osvícené společnosti. Setkávali se v nich odborníci napříč všemi obory, pracovali v nich muži i ženy bez ohledu na věk, národnost či rasu. Když místní úřady odmítly pronajmout dům afroamerickému zaměstnanci, Stan a Iris dům koupili a ubytovali ho v něm sami. Stejně jako osud každého zaměstnance ležel Stanu Ovshinskému na srdci i osud celého lidstva. Od samého počátku fungování firmy otevřeně vystupoval proti nadměrnému využívání fosilních paliv a poukazoval na jejich vliv na globální klimatické změny. Na 400 vynálezů, které z jeho laboratoří vzešlo, spojuje heslo, které si na samém začátku stanovil: „Řešit sociální problémy a zachránit planetu.“
Pro dobrotu…
Ovshinského svérázný přístup k vědě se bohužel často promítal i do přístupu k byznysu. Peníze pro něj byly druhořadé. Veškeré zisky okamžitě investoval do dalšího výzkumu a jeho firmy se často ocitaly na hranici bankrotu, které odvracel prodejem patentů a autorských práv. Ani akademici ho nikdy nevzali úplně na milost, často ho vinili z šarlatánství a do vynálezecké Síně slávy byl uveden až v roce 2015, kdy už byl tři roky po smrti. Faktem je, že jeho postupy byly často velmi neortodoxní a i jeho zastánci připouštěli, že spíše než vědce připomínal alchymistu. Možná to i byla pravda. Koneckonců prastaré alchymistické pravidlo Opus Magnum praví, že cílem veškerého snažení by měla být záchrana lidské duše a spása všehomíra.
