V jeho filmech se o malého mimozemšťánka bojíme víc než sami o sebe. Slzíme nad červeným kabátkem holčičky z černobílého opusu, který s razancí sobě vlastní přinesl do popkultury téma holocaustu. Jeden pán se při zkušební projekci debutu o žralokovi v roce 1975 strachy pozvracel na chodbě, aby se pak rychle opláchl a pospíchal zpět do sálu, neb chtěl vědět, jak to dopadne. Proč tomu tak je? Jak to, že Steven Spielberg (75), jediný filmař nominovaný na Oscara za režii v šesti různých dekádách, umělecky kvete i po půl století kariéry?
„Nejdřív strašil jenom nás. Ovšem pak přišel na to, že svými filmy může k smrti vyděsit každého,“ vzpomínala na nejstaršího ze sourozenců jedna z jeho tří sester, Anne Spielbergová.
Bratra strašení, přiznal se pak i před kamerou, strašně bavilo. Necítil se za to ani po letech vinen. Moc nečetl, přesto neměl intelektuální mindrák. Jako kluk se při exkurzi ve Studiu Universal schoval na záchodě, počkal, až autobus s ostatními turisty odjede, a pak přemluvil náhodného zaměstnance, aby ho filmovými kulisami provedl déle a podrobněji.
Později jako začínající filmař nemiloval francouzskou novou vlnu, nevzhlížel se v evropských vzorech, nesnažil se dohnat mezery ve vzdělání z vcelku obyčejného dětství ve Phoenixu v Arizoně a posléze v Kalifornii. Na střední měl příšerné známky, na vysokou – ani na filmovou akademii – ho nevzali. Měl ostatně léta nediagnostikovanou dyslexii.
„Věřím na tajemno a to se odráží v mých filmech,“ shrnul svůj tvůrčí rukopis při vzniku svého raného snímku Blízká setkání třetího druhu (1977), ke kterému napsal i scénář.
Oscarový rekordman
Blízká setkání třetího druhu (1977). Dobyvatelé ztracené archy (1981). E.T. – Mimozemšťan (1982). Schindlerův seznam (1993). Zachraňte vojína Ryana (1998). Mnichov (2005). Lincoln (2012). West Side Story (2021). Za všechny tyhle snímky získal Spielberg nominace za režii, v sošku Oscara je proměnil dvakrát, obě v 90. letech za Schindlerův seznam a za Zachraňte vojína Ryana.
Letošní nominací za remake legendárního amerického muzikálu West Side Story pak Steven Spielberg dokonce překonal svého respektovaného kolegu, přítele a konkurenta Martina Scorseseho. Ten má za sebou nominací na Oscara za režii sice devět, ale „jen“ v pěti desetiletích (od Zuřícího býka z roku 1980 až po Irčana uvedeného v roce 2020). Spielberg a Scorsese jsou pak v tuto chvíli jediní žijící tvůrci s tak velkým počtem oscarových zářezů; klasici Billy Wilder (rovněž osm nominací) a William Wyler (jedenáct) už zemřeli.
Filmový spratek
Spielberg sice zvládne natočit leccos, ale jeho více než tři desítky filmů nejsou zdaleka všechny dobré – a na některé se ani moc nechodilo. Jeho „letní trháky“ ale vyhrávají tím, že odjakživa a rychle dokázal využívat nové trendy. S nadšením přijímal nové technologie (jako první z lídrů generace takzvaného Nového Hollywoodu měl prý v autě telefon!), už v osmdesátých let způsobil svými blockbustery revoluci v hollywoodském marketingu, PR i merchandisingu. Léta má stabilní tvůrčí i technický tým, spolupracuje s nejlepšími producenty, scenáristy, herci i kameramany v oboru. V jeho produkční společnosti DreamWorks navíc vznikají další, často skvělá díla, která „jenom“ produkoval…
Jenže tohle všechno by od něj mohl okopírovat celkem kdokoli. Nepodařilo se to však ani jeho o drobínek starším generačním souputníkům Georgi Lucasovi (sága Star Wars), Brianu de Palmovi (Mission: Impossible) či Francisi Fordovu Coppolovi (trilogie Kmotr). Tihle „kluci“ z Nového Hollywoodu, kamarádi a zároveň konkurenti, si říkali „movie brats“, filmoví spratci. Ve své době byli hodně slavní a jejich přátelství bylo skutečné: o svých filmech se často bavili, hádali se, hodnotili si je navzájem. Byl to ostatně George Lucas v roli producenta, kdo Spielbergovi po neúspěchu válečné komedie 1941 „dohodil“ první film o Indianu Jonesovi, Dobyvatele ztracené archy.
Ovšem pouze Spielberg – vedle výše jmenovaných byznysových trendů – navíc zvládá hluboce přemýšlet o tom, co a proč chce točit. Jako režisér se výběrem svých látek neustále vyvíjí. Díky osobnostnímu zrání začal postupem let vyprávět příběhy nejen strašidelné, ale i složitější, mnohovrstevnaté, pokaždé jiné, vždy humanistické, často historické, pak i válečné… a hlavně prožité obyčejnými lidmi.
Dává svůj život do svých filmů
Nejvíc – tedy kromě manželky – ví o Spielbergovi nejspíš Susan Lacyová, dlouholetá producentka dokumentárního cyklu televize PBS American Masters, jež se po 233 dílech na „americké mistry“ vykašlala a rozhodla se věnovat mistrům, kteří ji opravdu baví. Výsledkem je dvouapůlhodinový dokumentární film Spielberg z roku 2017, natočený pro HBO na základě patnácti dvouhodinových rozhovorů Lacyové se Spielbergem na různých místech světa.
Režisérka také mluvila se všemi třemi jeho sestrami a stihla ještě, což je velmi cenné, vyzpovídat oba rodiče. Představila nám v dokumentu bohémskou maminku, koncertní pianistku Leah, později majitelku slavné košer restaurace The Milky Way v Los Angeles; zemřela v roce 2017 v 97 letech. A v dokumentu mluví i otec Arnold, který celý život tvrdě pracoval jako elektroinženýr-počítačový specialista a malému Stevenovi ukazoval místo televize noční oblohu; odešel v roce 2020 ve věku 103 let.
V dokumentu vystupují i režisérovi spolupracovníci v čele s kongeniální producentkou Kathleen Kennedyovou. Ti dva spolu pracují od hitu E. T. – Mimozemšťan: hned tehdy mu Kathleen řekla, že se musí ke štábu chovat maximálně slušně, což Spielberg od té doby vzorně dodržuje.
Ve svém rozhovorovém podcastu pak dokumentaristka Lacyová v souvislosti se Spielbergem zdůraznila důležitou věc, jež se jako červená nit táhne celým jejím Spielbergem: „Dává do svých filmů svůj život. Je to velmi autobiografický tvůrce.“
Scénář samý žralok
Filmy chtěl točit už od raného dětství, byla to ostatně kamera od tatínka, na niž si jako osmiletý zkoušel první pokusy.
Až pak, v šestnácti, se rozhodl, že do toho nepůjde. Že na to nemá. Viděl totiž snímek Davida Leana Lawrence z Arábie, jeho filmový jazyk se mu zdál nedostižný. „Laťka byla příliš vysoko,“ vzpomínal o padesát let později. Jenže pak si řekl: „Buď budu dělat tohle, nebo umřu,“ a na Lawrence z Arábie chodil od té doby do kina, ze studijních důvodů, každý týden.
Kredit za „objevení Spielberga“ pak právem náleží Sidu Sheinbergovi, právníku a generálnímu řediteli Universal Studios, který viděl jeho krátký film Amblin’ a se slovy „hodně lidí tě podrží, když budeš mít úspěch, ale já to udělám, i když prohraješ“ mu v roce 1968 nabídl sedmiletou smlouvu pro televizi MCA/Universal Television.
Čelisti, napsané podle stejnojmenného románu Petera Benchleyho o skutečných případech útoků žraloků, měly být původně jenom průměrný béčkový snímek. A poté, co jej vzal do rukou osmadvacetiletý Spielberg, to vypadalo, že ani to ne.
Scénář se měnil ještě dvanáct hodin před první klapkou, natáčelo se třikrát déle a film byl nakonec třikrát dražší. „Natáčet na moři je dvakrát těžší než na souši,“ shrnul režisér svoji zkušenost lapidárně, když býval překvapen větrem, deštěm nebo přílivem.
Několikamiliónová mechanická loutka, hýbající se žralok Bruce vyrobený pouze pro účely filmu, se navíc záhy porouchal a oprava by trvalo moc dlouho… „Ten scénář byl samý žralok, ale ve filmu ho moc není,“ přiznal Spielberg, takže je jasné, že jeho poetika, která by se dala shrnout větou „největší strach je takový, jehož zdroj není vidět“, nevznikla záměrně, ale i kvůli technickým problémům na placu.
Buď jak buď, Čelisti vydělaly třikrát víc, než se čekalo. A v kinech se promítaly třiapůlkrát déle, než se plánovalo.
E.T. volá domů
„Rodiče měli za to, že televize je to nejhorší, co může mít vliv na malé dítě. Takže mě před ní chránili. (…) Nezbylo mi než začít snít a vymýšlet si svoje vlastní ‚pořady‘,“ vrátil se Spielberg ve své biografii do raného dětství.
Místo televize se prý často díval na oblohu – s tatínkem tak trávili moře času. „I proto jsem dal E.T. – Mimozemšťanovi pracovní název Watch the Skies, Dívej se na nebe. Pamatuju si, jak jsme koukali nahoru a táta říkal, že odtamtud může přijít jenom dobro… Slíbil jsem si proto, že jestli někdy natočím sci-fi, musí za námi ti chlápci odjinud přicházet výhradně v míru.“
O Spielbergově metodě práce s dětskými herci pak vzniklo několik knih a bezpočet diplomových či disertačních prací – kvůli dětem například točil chronologicky, nikoli na přeskáčku, jak je u filmu zvykem, aby si mohly příběh skutečně „prožít“. Zobrazoval je navíc nejen jako zranitelné a nešťastné, ale taky jako hrdinské, samostatné a připravené vzít život do vlastních rukou.
Zajímavé na snímku bylo i to, že mimozemšťánek přišel na obyčejné americké předměstí. „Americká suburbia byla ostatně mým náboženstvím,“ řekl Spielberg, možná v tu chvíli ještě netuše, že se v jeho snímcích budou brzy odrážet i vážnější osobní reflexe.
Ale ještě předtím přišli – dinosauři.
Mluvící dinosauři
„Steven mi řekl: ,Chci osm až devět mluvících dinosaurů a chci, aby běhali,‘“ vzpomíná producentka Kathleen Kennedyová. „Zjistila jsem, co šlo, a odpověděla: ,Postavíme je. Ale nebudou běhat.‘“
Jenže tehdy Kennedyové zavolal mistr speciálních efektů Dennis Muren a guru CGI (počítačem vytvářených obrazů), který tvrdil, že zvládne vytvořit dinosaura plně digitálního. Tak začala nová epocha: vymýšlely se převratné dinosauří softwary, všechno to bylo revoluční, krásné a nesmírně vzrušující…
Zásadní ale dodnes zůstává to, že Spielberg s tímto digitálním experimentem pracoval jen jako s dodatkem k příběhu, nikoli jako s hlavní devízou filmu; Stan Winston, legenda hollywoodských trikařů, se ostatně postaral také o reálné modely dinosaurů. Takže když se dnes na Jurský park podíváte, což udělejte se svými dětmi (budou nadšené), pochopíte, že film, co by mohl mít podtitul „první půlka romantika, druhá půlka horor“, vůbec nezestárl – i když hodně z dinosaurů vidíme, jak jinak, přes zamlžené sklo auta, když zrovna prší a už se smráká.
A do toho všeho, když měl být Spielberg ve střižně s digitálními i vymodelovanými dinosaury, začal točit Schindlerův seznam. Ten měl mimochodem premiéru v USA v listopadu 1993 (Jurský park o pouhých pět měsíců dřív, v červnu 1993), takže oba štědře nominované filmy soupeřily proti sobě na stejném ročníku Oscarů. Technicky zcela převratný Jurský park tehdy vyhrál „jen“ tři, ale zato naprosto zasloužené – za vizuální efekty, za zvuk (rozumějte za řev zvířat, která nikdy nikdo v reálu neslyšel, protože vyhynula) a za střih zvuku.
Styděl se být Židem
Spielbergův dědeček i babička z otcovy strany, Rebeca a Samuel, se narodili na Ukrajině a setkali se a vzali až ve Spojených státech. Z matčiny strany to bylo podobné, jen židovské kořeny jsou ruské.
Steven, na kterého dědeček volával Schlomo, však nechtěl o svém židovství dlouho ani slyšet. Ve třinácti sice prošel rituálem dospívání, barem micva, rodina měla hodně židovských přátel, ale Spielberg to všechno popíral: „Být Židem tehdy znamenalo, že jsem nebyl normální. Nebyl jsem jako všichni ostatní. A já chtěl, aby mne přijali. Ne za to, kým jsem byl. Chtěl jsem být přijímán takový, jací byli všichni ostatní.“ Rituály ortodoxní komunity, jež se v rodině dodržovaly, se mu zdály směšné a doufal, že se na „to všechno“ časem zapomene.
Postupnou změnu přinesla až nefalšovaná židovská svatba s jeho druhou manželkou Kate v roce 1991. Kate byla (a stále je) velice oddána rodině, a tak kvůli němu k judaismu konvertovala; stejně, tedy v židovských tradicích, pak vychovávali svých sedm dětí (včetně nevlastních a adoptovaných).
Příběh Oskara Schindlera, trošku podvodníka, vychytralého obchodníčka a muže, který „měl styky“, hledal svého režiséra dlouho. Mohl jej natočit snad i Billy Wilder, možná Sidney Pollack, Martin Scorsese či Roman Polański. Spielberg se k látce dostal už v roce 1982, kdy mu ji podstrčil jeho první šéf Sid Sheinberg. Na rozdíl od svých kolegů ale neříkal, že se na co necítí. Opakoval jen: „Natočím to, až budu připraven.“
K realizaci jej přiměly až drastické zprávy o situaci v bývalé Jugoslávii na začátku 90. let 20. století, takže vše vznikalo velice rychle: před začátkem náročného natáčení mu navíc v cestě stál rozpracovaný Jurský park.
„Zahrával jsem si s ohněm,“ komentoval tehdy Spielberg svůj záměr použít skutečné osvětimské lokace. „Bylo to tiché natáčení. Točili jsme na posvátné půdě,“ řekl. Natáčel spoustu záběrů jako amatér, úplně sám, na ruční kameru. Komentoval to slovy: „Cítil jsem se, jako bych točil svůj první film.“
Měl k tomu i nepřekonatelné herce, na něž měl velké požadavky, až se do té doby ne tak známý Liam Neeson (představitel Schindlera) jeho nezvykle detailním režijním poznámkám vzpouzel. Uklidnil jej tenkrát až Ben Kingley (hrál postavu Schindlerova asistenta Itzhaka Sterna), když Neesonovi řekl: „Skvělý dirigent potřebuje skvělého sólistu.“
Po čtyřech měsících práce se Spielberg v Krakově zhroutil. Odmítl za film převzít honorář, založil za něj hned v roce 1994 Institut Shoah Foundation, dnes jednu z největších digitálních knihoven světa, která soustřeďuje orální historii lidí přeživších holocaust.
Jeho úsilí bylo odměněno první oscarovou soškou za režii.
West Side Story
Od poloviny 70. let minulého století točí chameleónský režisér Steven Spielberg horory, historické eposy, sci-fi filmy, dobrodružné ságy, válečná i sociální dramata; mnoho z nich nějakým způsobem přepsalo dějiny kinematografie, tedy minimálně svého žánru.
Na muzikálu West Side Story, který je momentálně v kinech a vydělává v nich mnohem méně peněz, než se čekalo (vezmeme-li v potaz, že je to Spielberg, jde vlastně o propadák), můžeme najít spoustu much. Může se zdát, že si „starý pán“ jen natočil něco, po čem vždycky toužil. Není to ale film globální, nám Evropanům celkem nic nedá: Steven Spielberg natočil „svou“ West Side Story jako velice upřímnou poctu klasické americké kultuře, a tak je pochopitelné, že neuměl ani nechtěl být drasticky inovativní, zcela jiný, než jaký je originál z roku 1961. Scénář má však přesto několik příjemných posunů, mezi něž patří, že hlavní hrdinka Maria není tak chorobně závislá na bratrovi, má práci a umí se o sebe postarat.
Chceme-li Spielberga skutečně obviňovat ze sentimentu, počkejme si na jeho právě připravovaný snímek Fabelmanovi, který bude o dětství a vyskytne se v něm celá jeho rodina: on jako malý Sammy, dále maminka, tatínek, všechny tři sestry a taky strýček. A roli tam má dostat i David Lynch! Scénář si Spielberg napsal sám, jen ke spolupráci přizval vynikajícího dramatika Tonyho Kushnera (už pro režiséra napsal Mnichov, Lincolna i West Side Story); film se má v kinech objevit letos na podzim.
Uvidíme, jak Fabelmanovi dopadnou, jedno je ale jisté už teď: Spielbergovy snímky mají jednu zvláštní schopnost. Jsou nesmírně finančně úspěšné a zároveň hluboce, niterně, emocionálně zasahují diváky po celém světě. Ať jsou jakéhokoli žánru, mají v sobě stylovou čistotu, radost i bezpodmínečnou upřímnost sdělení.
Na předávání letošních Oscarů si počkáme do 27. března.
