nahoru

Rudolf Hrušínský: Tiché obžaloby herce, který by se nedávno dožil 100 let

VLADIMÍR JUST 22. října 2020 • 18:20
Rudolf Hrušínský: Tiché obžaloby herce, který by se nedávno dožil 100 let
foto: Profimedia.cz

„Opravdový herec – tvůrce jest ten, kdo básníka domýšlí a dociťuje. Tvořit není kopírovat. Každý velký herec hraje v tomto smyslu sebe: to jest, sestupuje do hlubin svých zkušeností, podává svůj poměr ke světu a k životu, své poslední životní hodnoty a soudy...“ (F. X. Šalda, 1909) Tato slova byla adresována sice slavnému Eduardu Vojanovi, ale jako málokterá jiná sedí i na herectví Rudolfa Hrušínského (17. října 1920 – 13. dubna 1994).

Takových herců jsme neměli (a nemáme) mnoho. Snad ještě Höger, Medřická, Werich, možná i Burian (pokud byl ještě Burianem, a ne svým vlastním stínem), v minulosti asi i Mošna, Hübnerová. Herců, jejichž tvorba byla vždy dotvářením, domýšlením autora.

Hrušínského sympaťák Jago na Národním (1972) nebyl jen obvyklým ztělesněním zla, padouch s maskou bodrého sympaťáka, jako spíš hercovou filozofickou meditací o zlu. A o jeho skrytých příčinách, dřímajících v každém z nás. Stejně tak v jeho krutém, navenek bodrém policejním náčelníkovi Ivanu Kolomijcevovi v jinak průměrné Gorkého hře Poslední (1966, hru kromě Hrušínského tehdy velkolepě zachraňovala Radokova režie) nikdo v hledišti nepochyboval o jedné věci. O tom, že tento velkohubý vlastenec, mučící politické vězně, není reprezentantem carské, nýbrž naší tajné policie. Hrušínský nám ho předkládal k posouzení jaksi unaveně, se zjevným hnusem z tohoto typu lidí: jako by nad svými postavami zlomil hůl. To nebyla konvenční figura blbého policajta, to byla vědecká studie policajtství. (Tady někde se možná rodil ze spořádaného, loajálního občana jeho filmový mysteriózní Kopfrkingl ze Spalovače mrtvol, 1968 – Hrušínského životní dílo, „opus magnum“.)

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku