Po příletu do Vancouveru byla hrozná kosa. Šla jsem na procházku ve dvou párech legín a teplácích a ve třech svetrech. I zimní čepice byla. Antarktida. Devatenáct stupňů. Jak v tom nedostat omrzliny? Dcera se dostavila na přivítanou ve svém houmlesáckém/infantilním outfitu: žluté boty, žlutá pláštěnka, dvoubarevné džíny a vytahané triko s nápisem Brno. Vypadala na 12 a hned mě i bývalého manžela začala buzerovat, kam a kdy se máme dostavit na takzvanou „hooding ceremony“, která se konala v divadle Orpheum. Dobrá.
Dojeli jsme včas a dcera se mezitím převlékla do slavnostního oblečení, a dokonce se i namalovala, takže teď už vypadala jako patnáctka (je jí 26). Usadili jsme se v publiku a začali mohutně fotografovat. Obratem se na nás sesypaly dvě divadelní bachařky s plácačkou NO PHOTOGRAPHY, tak jsem se s nimi chvíli hádala, že jsem absolvovala 20 hodin letu a utratila hromadu peněz, abych viděla dceru promovat, a nakonec jsem jednu bábu nafilmovala, jak šermuje plácačkou. Po asi hodině různých proslovů, hymně, tančící aboriginálce (indiánka, ale to není politicky korektní výraz) mávající jakousi ratolestí, konečně začali vyvolávat studenty medicíny na pódium, kde jim předali dřevěnou desku se jménem a titulem MD a nasadili jim takové sametové ohlávky, což měly být ty „hoods“ – kapuce.
Řadili je abecedně, takže jsme se po C s ex číslo jedna a dceřiným boyfriendem zvedli a šli to zapít do baru. A tak jsme zmeškali Hippokratovu přísahu, a utekla nám tedy část, že dcera nikomu nepodá smrtící přípravek.
Prvnímu ex Pšoukovi to bylo jedno a hned si šel ven zapálit. Dceřin přítel prohlásil, že v Kanadě mají tak málo doktorů, že se musí člověk s nějakým oženit, aby se vůbec dostal do pořadníku. Byl moc vtipný, protože všichni dobře víme, že za ní cupitá jako pejsek, nosí jí tašky a chystá jí svačiny do nemocnice.
Když už jsme se těšili, že promoce je za námi a my se můžeme konečně pořádně ožrat, oznámila dcerka, že zítra se koná další událost, convocation, kde dostanou diplomy. Museli jsme oslavu utnout u třetího piva. Pšouk už mi začal jít na nervy, neboť každou půlhodinu musel kouřit a chodit čůrat. „Nech si vyšetřit prostatu!“ poradila jsem mu, na což dcera lékařka zhnuseně odpověděla: „Ale né u mě.“
Convocation byla skvělá událost. Oteplilo se a vysvitlo vancouverské sluníčko. V krásné univerzitní aule se mohlo fotografovat i natáčet, ale diplomy rozdávali i ostatním studentům, ne jenom lékařům, takže u inženýrů jsme už mohli zaparkovat v místním baru, kde jsme společně plakali, jak se takovému blbovi a takové semetrice mohlo narodit tohle geniální dítě.
Nyní už jako oficiální titulovaná lékařka nás dcera vzala na různé vancouverské prohlídky, ale zvlášť, protože já ujdu deset kilometrů a můj bývalý Pšouk ne. Všichni zároveň jsme ale šli do Stanley parku. Moje soukromá audience s dcerou byl výlet na nudistickou pláž Wreck Beach, kde jsme oblečené obdivovaly Pacifický oceán a nejrůznější bláznivé Kanaďany, kteří se hrdě procházeli se svými bimbasy a nadbytkem sebevědomí. „Ne abys s někým navazovala kontakt,“ poučovala mě dcera. Utekla jsem jí a pokecala s nudistou Davidem, který byl velmi přátelský a tvrdil, že pracuje jako model. Neměl sice zuby, ale kdo ví v dnešní době. Byla to krásná procházka.
Tyto poznámky píšu na letišti ve Vancouveru, protože v Montrealu a Bruselu nemám dostatek přestupního času. V neděli přistanu v Abú Dhabí a v pondělí hned do práce. To budu zase celý den plastelína… (poznámka: nevykecat to ředitelce). Ale nemyslete si, že dcera se studiem skončila. Nyní jí čekají dva roky takzvané „residency“, kdy bude v různých nemocnicích pracovat 64 hodin týdně, aby se co nejvíc naučila. A tak to probíhá v Kanadě. Takže čeští medici, užijte si svého šestiletého studia, a pokud pojedete do Vancouveru, všem doporučuji návštěvu Wreck Beach, poptejte se po nudistu Davidovi, ten vám předá další informace.
