Pamětnicky si se mnou zavzpomínejte na socialistické školní jídelny a jejich hovězí podrážky s UHO (univerzální hnědá omáčka). Já jsem ovšem do jídelny moc často nechodila stejně jako spolužačka K. D., neboť nám maminky vyvařovaly doma. K. D. byla nejeďavá a vybíravá a já jeďavá, ale též velice vybíravá.
Můj oběd probíhal takto: První chod – polévka. Nesnáším polévky. Šup s tím z okna. Později podezřelý keř pod oknem, na kterém rostou nudle. Druhý chod – výborný, všechno jím, jen „tlustý“ z masa cpu za žgraně a vyplivuji do záchodu. Příloha – kompot, švestkový či meruňkový. Oba druhy dodnes nesnáším. To už jsem ale měla za zády dozor: maminka. Dojez to všechno, přece se to nevyhodí. Tak proto švestkový a meruňkový nemohu dodnes ani cítit. K. D. jsem vyzvedávala o tři sta metrů dál. Stejný úkaz se opakoval každý den: vyběhla ze dveří a hned na rohu celý oběd vy...... My tomu v Brně říkáme tak poeticky: Hodila pastelky. Pak si stěžovala, že z ní dělají výkrmnou husu a že jí zase cpali šišky do krku. Což nebyla pravda, ale jí to tak připadalo.
Těžko bych si v těch naivních sedmi letech představila, jak si budu jednou sama plácat sendvič do práce a kontrolovat prvňákům, jestli mají v obědáři zdravou stravu. Rašíd tak nějak napůl zapíjí studené hranolky velbloudím mlékem a Šama si přinesla tři čokolády a pytel chipsů. Nikdo nic nevyhazuje, zdraví budem až později, ale nikdo také neplive nudle do koše. Na co si tady hraju? říkám si nakonec a objednávám mekáče přímo do školy. „Miss, vy se teda mít!“ závidí prvňáčci. Hned je poučuji: „Až ty jednou budeš Miss, taky si objednáš.“ V mládí jsem si totiž předsevzala, že až odejdou komunisti, budu používat deset rolí toaletního papíru denně, jíst, kolik banánů budu chtít, a hlavně: Už nikdy švestkový nebo meruňkový kompot!
