„Triumf vůle byl vytvořen na příkaz Vůdce," řekla o svém snímku režisérka Leni Riefenstahlová. Film i jeho autorka mají o pozornost historiků navždy postaráno. Rozdělují a vždycky budou rozdělovat veřejnost na dva protilehlé tábory. Jeden z nich projevuje podivuhodnou schopnost odmyslet se od hrůzných souvislostí filmu a bez komplikující historické zátěže se oddává formální vytříbenosti této apoteózy nacistického diktátora, druhý naopak klade kategoricky důraz na étos umělecké tvorby a Riefenstahlovou vnímá jako umělkyni, která se zpronevěřila svému poslání, když dala talent do služeb zrůdného režimu. Leni Riefenstahlová zemřela ve spánku před 20 lety ve svém domě v Pöckingu v Německu ve věku 101 let. Je pohřbena v Mnichově.
Dramaticky rozeklaný je náhled na Leni Riefenstahlovou. Étos, anebo styl? Co váží víc? Co propůjčuje dílu hodnotu, jež je pozvedá do svrchovaných uměleckých sfér? To, či ono?
Žijeme v zemi, kde kultura v atmosféře nesvobody po dlouhá desetiletí suplovala politiku, a kde proto skuteční umělci považovali za své poslání být svědomím národa. Kdo se angažoval v intencích vládnoucí strany, kdo se stal režimním umělcem, ten se v očích ostatních zdiskreditoval. Případ „nacistické režisérky" se nám proto bude zdát možná jednoduchý a přehledný. Spojila přece svůj profesionální osud s politickými špičkami nacistického Německa a podílela se nepřehlédnutelným způsobem na nacistické propagandě. Ve světě se však vedou o roli, kterou v kultuře třetí říše Riefenstahlová sehrála, neutuchající diskuse, a zejména ve Spojených státech má tato režisérka četné příznivce.
V rozpravách nad jejími filmy je trvale přítomen jakýsi zvláštní obdiv a motiv ocenění jejího uměleckého přínosu. V té nevyzpytatelné Americe nabyly dokonce sympatie pro legendární Hitlerovu filmařku i podoby ceny za celoživotní dílo.
Tanečnice, herečka, režisérka, fotografka
Leni Riefenstahlová (narozena 22. srpna 1902) směřovala zpočátku cílevědomě k dráze tanečnice, a nebýt úrazu kolena, možná by s filmem nikdy neměla co do činění. Ostatně do kina prý vždycky chodila jen zřídka. Rozvíjela také svůj talent výtvarný a studovala dokonce na berlínské Akademii výtvarných umění.
Obě tyto dispozice zanechaly v jejím filmovém díle výrazné stopy. Prožitek tance ji přivedl k pěstování až mystického kultu lidského těla, k oslavě jeho krásy a síly. Její výtvarné nadání se zase projevilo zvýšenou citlivostí k estetickým možnostem filmového obrazu.
Horské filmy
K filmu se Riefenstahlová dostala v polovině dvacátých let díky Arnoldu Fanckovi, německému tvůrci tzv. horských filmů. Ztvárnila pak v jeho „alpských" filmech řadu velkých rolí a stala se jeho asistentkou i žačkou. Jako režisérka debutovala v letech 1931-1932 rovněž horským filmem s názvem Modré světlo. Napsala si k němu scénář, vyrobila jej ve vlastní produkci a zahrála si v něm hlavní roli. Celý život se k němu bude vracet, bude usilovat o natočení remaku a zpracuje jej i do podoby baletního libreta.
Po nástupu Adolfa Hitlera do úřadu říšského kancléře spojila Leni Riefenstahlová svůj umělecký osud s třetí říší. Ze sjezdů Nacionálně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) pořídila v letech 1933 a 1934 dokumentární filmy Vítězství víry a Triumf vůle, v roce 1935 následoval další propagandistický dokument - Den svobody - naše branná moc.
Jako prominentní, samotným Vůdcem favorizovaná dokumentaristka nacistického Německa byla pak pověřena, aby v roce 1936 zachytila v Berlíně XI. olympijské hry. Tak vznikl její nejvýše ceněný, dvoudílný film Olympia s částmi Svátek národů a Svátek krásy (v Československu uváděno pod názvy Přehlídka národů a Oslava krásy).
Afrika
Ještě před válkou stihl Triumf vůle a Olympia posbírat v Německu, ve Švédsku, ve Francii i na benátském festivalu sérii ocenění, tím však léta konjunktury pro Leni Riefenstahlovou skončila. Za války ještě roztočila hraný film Nížina, který se jí podařilo dokončit až po desetileté přestávce v roce 1953, ale to je také poslední titul její filmografie. Žádný z několika jejích poválečných filmových projektů už k realizaci z nejrůznějších důvodů nedospěl.
Její výjimečná pozice ve filmové propagandě hitlerovského Německa jí v letech 1945-1948 vynesla pobyt ve vězeních a pracovních táborech. Když po denacifikaci postupně shledala, že filmařskou profesi už nebude moci zřejmě vykonávat, zaměřila se na fotografii. Nový svět pro sebe objevila především na africkém kontinentu, ale také pod mořskou hladinou a v sedmdesátých letech pak vydala fotografické knihy o africkém kmenu Nubů a o podmořském životě.
Ta za mlada krásná, zjevně schopná a zjevně také velice ambiciózní žena na sebe již přinejmenším od sedmdesátých let poutala stále větší zájem publicistů a historiků. Vyvolávala v nich respekt nejen svým ryzím filmařským talentem, ale mimo jiné i svou zcela neuvěřitelnou vitalitou - s potápěním prý nepřestala ani po svých devadesátých narozeninách. Nicméně, střízlivě a bez příkras uvažováno, jde o „režisérku dvou filmů", která by se bohužel sotvakdy stala takovou legendou, nebýt jejích bohatých kontaktů s nacistickou elitou, a zejména „efektních", četnými spekulacemi opředených styků s Hitlerem.
Dokonalá německá žena
Hitlera nadchlo její Modré světlo, mysticky opěvující majestát horských velikánů, Riefenstahlové zase učaroval Hitler. Obdiv byl vzájemný. „Má dokonalá německá žena," říkával prý Vůdce a mladá talentovaná filmařka mu „odpověděla" Triumfem vůle.
Ministr propagandy Joseph Goebbels nebyl s dosavadním mediálním obrazem novopečeného říšského kancléře příliš spokojen, a zejména film v prezentování Adolfa Hitlera jako vůdce Německé říše výrazně zaostával. Šoty v týdenících byly příliš stručné a neefektní a filmy ze stranických sjezdů natáčené již od dvacátých let Hitlerovu osobnost nijak nezdůrazňovaly, jen bez zřetelné intence registrovaly chaotické sjezdové dění. To se mělo změnit.
Bylo třeba najít tvůrce, který by stvořil filmový obraz Hitlera jako silného, charismatického (a také jediného) vůdce. Volba padla na tehdy jednatřicetiletou Leni Riefenstahlovou. Byla to volba velmi neobvyklá (šlo o ženu a ty se tehdy v postu režiséra vyskytovaly jen zcela výjimečně), volba velmi odvážná (šlo o závažný, ostře sledovaný úkol a Riefenstahlová měla za sebou jediný film), leč, jak se ukázalo, volba geniální.
Riefenstahlová měla několik zjevných předností. Především nebyla členkou nacionálně socialistické strany, a mohla tedy kráčet za svou vizí poměrně nezávisle na vnitrostranických poměrech. Vyznačovala se výraznou uměleckou ctižádostí a ve svém dosavadním směřování se nijak nevzdalovala ideálům nacistického umění, právě naopak. V neposlední řadě ji pak provázela Vůdcova důvěra a přízeň.
Za kulisami stranického sjezdu
Sjezd NSDAP v roce 1933 po nástupu Adolfa Hitlera k moci nesl označení „stranický sjezd vítězství" a Leni Riefenstahlová mu věnovala svůj první „stranický" film - Vítězství víry. Při zpětném pohledu je patrné, že se teprve seznamovala s prostředím a zkoušela různé filmové postupy. Její chvíle přišla teprve příštího roku na „říšském stranickém sjezdu jednoty a síly".
Konal se 5.-10. září 1934 a předcházely mu dvě události klíčové pro Hitlerovo mocenské postavení - povraždění politických konkurentů z vedení SA na přelomu června a července (Röhmova aféra) a Hindenburgova smrt 2. srpna 1934, která učinila z Hitlera hlavu státu a vrchního velitele armády. Jeho pozice již byla neotřesitelná; norimberský sjezd ji měl teatrálně potvrdit a demonstrovat tak jednotu a poslušnost strany. Organizátoři sjezdu, na jejichž práci Hitler osobně dohlížel, jej celý koncipovali a zrežírovali jako pompézní masovou podívanou s jediným leitmotivem - mnohonásobnou přísahou věrnosti Vůdci.
130 000 metrů materiálu
Riefenstahlová se příprav sjezdu intenzívně účastnila. Natočení jejího filmu patřilo k mimořádně důležitým aspektům celého sjezdu, proto se už ve stadiu příprav důsledně přihlíželo k požadavkům a potřebám filmového štábu. Sjezd byl vlastně pro kameru inscenován a Riefenstahlové se také dostalo zcela mimořádných privilegií. Film připravovala záběr po záběru už od května. Měla všude přístup, její kameraman mohl dokonce jet s Hitlerem v autě při úvodním průjezdu norimberskými ulicemi. Disponovala štědrým rozpočtem, její štáb dosáhl počtu 170 členů, jen kamerový štáb čítal 37 osob, z toho 18 kameramanů. Na film o 3000 m si mohla dovolit nasnímat 130 000 metrů materiálu, tedy více než čtyřicetinásobek.
Exkluzívní podmínky přinesly ovoce. Po několikaměsíčním výběru a sestřihu exponovaného materiálu, který prováděla Riefenstahlová sama a jejž do konce roku přišla „zkontrolovat" řada veličin třetí říše včetně Hitlera a Goebbelse, se 28. března 1935 v honosném berlínském kině Ufa-Palast am Zoo konala za účasti Adolfa Hitlera slavnostní premiéra. Přítomny byly nejen stranické špičky, ale i zástupci diplomatického sboru.
Tisk prezentoval stranický film Triumf vůle jako největší filmovou událost roku a ještě před premiérou prohlásil návštěvu tohoto filmu za občanskou povinnost. Během prvního týdne vidělo film 180 000 diváků, již počátkem dubna jej uváděla premiérová kina v sedmdesáti německých městech a pro zahraniční exploataci mělo ministerstvo propagandy připraveno dalších 20 kopií filmu. Měsíc po premiéře, 2. května 1935, převzala Leni Riefenstahlová při slavnostním aktu ve Státní opeře nejvyšší německé kinematografické ocenění, Státní filmovou cenu.
Obraz vůdce
Ve starověkém Římě označoval „triumf" nejvyšší poctu, jíž se mohlo dostat vojevůdci za válečná vítězství. Podstatnou část triumfu tvořil vjezd oslavence do města a průvod městem na forum. Za triumfátorem, který jel v průvodu na dvoukolém voze ze slonoviny, stál státní otrok a opakovaně mu připomínal: „Ohlédni se a nezapomeň, že jsi člověkem!" Tradici římských triumfů vzkřísila renesance, ovšem slavnostní vjezdy panovníků a urozených hostů do měst tvoří svébytnou kapitolu nikoliv snad dějin politických či vojenských, nýbrž příznačně - dějin divadla.
Také stranický sjezd z roku 1934 byl inscenován jako veliké teatrum, pro Vůdce i pro film o něm vznikající. Hitlerův příjezd do Norimberku má ve filmu skutečně cosi z tradice římských triumfů a Riefenstahlová jej náležitě připraví. Film zahajuje série titulků, které jednoduchými ostrými tahy interpretují moderní dějiny Německa a prezentují Hitlera jako spasitele:
"5. září 1934
20 let po vypuknutí světové války
16 let po začátku německého utrpení
19 měsíců po začátku německého znovuzrození letěl Adolf Hitler opět do Norimberku vykonat přehlídku svých věrných."
Z nebe
Po textovém úvodu následuje expozice obrazová - působivá, málem omamná sekvence letu vysoko nad Německem, v obklopení mračny a s majestátními tóny Wagnerovy hudby. Žádné detaily z interiéru letadla, žádné lidské postavy, žádné tváře, jen ta tichá, sugestivní, ničím nerušená „plavba" nadpozemským světem.
Poprvé spatříme Hitlera teprve poté, co se snese z oblak a přistane v Norimberku. (Tehdy se kamera také vůbec poprvé zastaví.) Germánský bůh má usměvavou tvář. Uchová si ji i v ulicích vyšňořeného města, když projíždí vstoje v otevřeném voze špalírem nadšeně hajlujících zástupů. Kamera v permanentní jízdě vnímá i okna okolních domů plná mávajících lidí, zahlédne i kočku na římse. Není tvora v Norimberku, který by neprožíval svátečnost chvíle.
Počasí organizátorům i filmařům přeje, ulice jsou zalité sluncem. Kameramani toho dokonale využijí a stvoří v některých záběrech zářivě světelný obraz Hitlerovy tváře či jeho dlaně otočené vzhůru při árijském pozdravu. Vjezd Vůdce do města je vskutku triumfální v tom původním smyslu slova a ukazuje Hitlera v jeho první roli v tomto filmu - jako Vůdce lidem milovaného.
Velitel, řečník a něco jako Bůh
Není to zde ovšem jeho role jediná. Riefenstahlová jej představuje i v dalších rolích, které mu připravili inscenátoři sjezdu. Výběrem záběrů i jejich montáží pak velice důsledně pečuje o to, aby byl jeho výkon v těchto rolích bez jediného kazu, aby sebeinscenace Vůdce byla brilantní.
Tak před námi defiluje Hitler jako energický, rozhodný velitel rázného vojenského vystupování, muž pronikavého pohledu a pevného stisku ruky i Hitler jako plně soustředěný, dokonale připravený a charismatický řečník s podmanivým vlivem na masy posluchačů.
S nemalou rafinovaností vkládá Riefenstahlová do řetězce podhledových záběrů na Vůdce a nadhledových záběrů na zaujaté auditorium nestandardní, jakoby zlidšťující okamžiky. Třeba při závěrečném, nejdelším Hitlerově projevu ve sjezdové hale je jedna z kamer umístěna několik metrů za řečnickým pultem a skýtá nám zcela nezvyklý pohled na řečníkovu postavu zezadu, jaký nebývá určen nepovolaným zrakům veřejnosti. Jindy učiní Hitler v projevu pauzu, aby poskytl posluchačům prostor pro aplaus, a pak jako by nemohl hned odhadnout ten pravý okamžik, kdy navázat.
Ale žádný z těchto "ukradených" okamžiků neplní funkci onoho státního otroka ze starého Říma. Právě naopak, jen potvrzují, co nám Leni Riefenstahlová vlastně každým záběrem neustále připomíná: Nezapomeň, že toto je tvůj Vůdce. Nezapomeň, že on musí být pro tebe něco jako Bůh!
Obrazy masy
Obraz Vůdce, obraz pána a vládce Německa zde však nevzniká jen montáží různých jeho snímků v rozmanitých situacích, ale zejména v konfrontaci s obrazem masy. Způsob, jakým je masa prezentována v Triumfu vůle, zdůrazňuje dva základní znaky.
Tím prvním je grandiózní velikost masy. Na Zeppelinově louce nastoupilo před Hitlera 52 000 příslušníků Dobrovolné pracovní služby (FAD), armáda mužů s rýči přes rameno namísto zbraní. Desetitisícové byly i apely Hitlerjugend na stadiónu či SA a SS v luitpoldské aréně. Symbolický dialog inscenovaný pro kameru při apelu FAD nám prozradí, že tito „vojáci práce" v uniformách se tu sešli z celého Německa. Nekonečné zástupy symbolizují celek i jednotlivé části německého národa, který přišel do Norimberka deklarovat věrnost svému Vůdci.
Druhý znak masy v Triumfu vůle je pro celý film naprosto zásadní - jde o masu organizovanou. Není to žádný beztvarý či heterogenní dav postrádající ideu i řád, nýbrž masa ovládnutá a řízená. Kamera se dokonale vyrovnanými šiky doslova kochá, z vysokého nadhledu obhlíží "apelplac", odhaluje estetický řád obrazce utvořeného z nastoupených jednotek a vícekrát mění pozice, aby jí neunikl žádný valér krásy tohoto řádu. Z bezchybných obrazců masy čiší dril a bezmezná poslušnost. Tak se ovšem z Triumfu vůle stává prototyp nacistického uměleckého díla, neboť generální téma nacistického umění - otázka dominance a podřízenosti - zde dochází svého nejvyššího možného naplnění. Estetickými prostředky a velice sugestivně propaguje film Leni Riefenstahlové jako závazný německý ideál absolutní nadřazenost Vůdce a absolutní poslušnost podřízené organizované masy.
Fikce a realita
O filmu Triumf vůle se od samého počátku psalo jako o filmu ze stranického sjezdu, ale to označení je vlastně zavádějící. Tématem filmu není vzdor všemu sjezd nacionálně socialistické strany, nýbrž, jak patrno, oficiální portrét Hitlerovy osobnosti, jemuž sjezd pouze poskytl monumentální dekoraci. Přesvědčivě to ostatně dokládá i dramaturgická koncepce filmu. Riefenstahlová sjezd sice v mnoha jeho podobách a dílčích událostech zaznamenala, ale pak jej ve střižně sestavila do nové podoby nezávislé na skutečné délce sjezdu, ba i na reálné posloupnosti jednotlivých událostí.
Šestidenní sjezd zhutnila ve filmu do pouhých tří dnů a s jednotlivými částmi sjezdového programu volně hýbala podle potřeb dramaturgické výstavby díla, jejímž řídícím principem nebyl průběh vrcholné události stranického roku, nýbrž gradovaná apoteóza Vůdce. „Jsou to dějiny, čistý film o dějinách. (...) Přesněji řečeno, je to film-pravda," prohlašovala Riefenstahlová v časech francouzské nové vlny, ale manipulativní nakládání s realitou i s exponovaným materiálem ve jménu nacistické intence filmu ji usvědčuje z klamu.
Ostatně klamavé výroky provázely celou její poválečnou sebeobhajobu. Tak se 300 000 říšských marek proměnilo v jejím podání ve velmi omezené prostředky, osmnáct kameramanů v pouhé dva a grandiózní podpora ze strany nacistické elity v Goeb-belsovo nepřátelství. Sebe pak Riefenstahlová líčila jako bezelstnou nezkušenou dívku. Ale pro dvaatřicetiletou zralou mladou ženu jejího typu je to už hodně eufemistické označení. Však také v polovině třicátých let prezentovala sama sebe docela jinak.
Do své fotografické knihy Za kulisami filmu o stranickém sjezdu, vydané v roce 1935 v Ústředním nakladatelství NSDAP, zařadila množství pracovních snímků z natáčení. Půvabná sebevědomá mladá žena na nich energicky řídí mužský štáb. Nezapomněla ani na sérii fotografií, na nichž se ukazuje ve společnosti celé plejády nacistických špiček.
Leni Riefenstahlová byla prostě schopná, talentovaná a ctižádostivá mladá žena, která zachytila vítr a jala se systematicky budovat své pozice na výsluní nacistického režimu. Popřávál-li někdo sluchu jejím obhajobám, volí dobrovolně a také vědomě život v klamu. Neboť Triumf vůle je příliš dokonalý propagandistický film na to, aby jeho tvůrce mohl nevědět, co činí.
