Dost pozorně sledovalo minulý týden Zpětné zrcátko, jak se v médiích odrazí výročí události, jejíž dědictví dodnes ovlivňuje běh světa kolem nás. Míněn je podpis Paktu Ribbentrop–Molotov v Moskvě 23. srpna 1939, který následně 1. září 1939 otevřel dveře 2. světové válce. Pakt byl smlouvou o neútočení mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem, který zavazoval obě strany, že nepoužijí proti sobě vojenskou sílu a nespojí se s nepřáteli druhé strany. Hlavním důvodem podpisu byly jeho tajné články vymezující sféry vlivu v Evropě, podle nichž Sovětskému svazu připadlo Lotyšsko, Estonsko a Litva a s Německem si obě země rozdělily Polsko. Jedenáct dní po sovětském vpádu do Polska byla smluvními stranami uzavřena tajná Smlouva o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie, popíraná sovětskou vládou až do roku 1989.
Po 2. světové válce byl von Ribbentrop za válečné zločiny oběšen, zatímco kolega Molotov zemřel v roce 1986 ve věku 96 let. Ač nám výročí události a (sovětské) ruské politiky té doby média nepřipomněla, stojí za to vědět, s kým máme tu čest, byť jen díky fragmentu projevu Molotova na zasedání Nejvyššího sovětu 31. srpna 1939:
„…Všichni víme, že vztahy mezi Sovětským svazem a Německem byly napjaté od té doby, co nacisté přišli k moci… ale jak řekl 10. března soudruh Stalin, jsme pro obchodní styky se všemi státy, a zdá se, že v Německu z prohlášení soudruha Stalina vyvodili správné závěry. 23. srpen je datum velké historické důležitosti, je bodem obratu v dějinách Evropy a nejen Evropy. Ještě nedávno dělali němečtí nacisté zahraniční politiku, která byla vůči Sovětskému svazu nepřátelská... Situace se nyní změnila a my jsme přestali být nepřáteli [...] Zvláště francouzští a britští socialističtí vůdcové ostře odsoudili naši dohodu. Tito lidé jsou rozhodnuti, že Sovětský svaz musí bojovat proti Německu na straně Británie a Francie. Člověk by si mohl myslet, zda se tito váleční štváči nepomátli (smích).
…Sovětský svaz není povinný bojovat ani na britské, ani na německé straně… sleduje svou politiku, kterou určují zájmy lidu Sovětského svazu a nikoho jiného (bouřlivé ovace). Jestliže mají tito pánové neodolatelnou touhu jít do války, ať jdou sami, bez Sovětského svazu (smích a potlesk). Uvidíme, jací z nich budou bojovníci. (bouřlivý smích a potlesk)"
Pakt byl šokující jen pro ty, kdo nesledovali politický vývoj kontinuálně. Oba původně nepřátelské státy již v roce 1922 uzavřely v Rapallu smlouvu o obnovení diplomatických styků, zřekly se náhrad válečných škod a zahájily hospodářskou i vojenskou spolupráci. Rusové získali moderní technologie, lokomotivy, stroje i těžké zbraně (!). Sovětský svaz se stal hlavním dodavatelem potravin a surovin třetí říše a Němci mohli v Rusku náhradou cvičit letectvo, tankové a dělostřelecké jednotky, což jim Versaillská smlouva zakazovala. Po německém útoku na Francii 10. května 1940 se sovětské dodávky surovin za dumpingové ceny dokonce rapidně zvýšily. Ještě v červnu 1941, kdy se vojáci wehrmachtu chystali zahájit útok plánu Barbarossa, přejížděly hranici Sovětského svazu směrem do Německa vlaky s nákladem obilí.
Dne 1. září 1939 Německo zaútočilo na Polsko. Sovětský svaz zahájil invazi 17. září 1939. Začala 2. světová válka. Jedenáct dní poté byl tajným dodatkem pakt upraven na Německo-sovětskou smlouvu o přátelství a spolupráci. Ve Lvově a Brestu se konaly společné vojenské přehlídky wehrmachtu a Rudé armády.
Sovětská propaganda končí s protinacistickými útoky a válku, na jejímž otevření se podílí, označí za věc imperialismu a kapitalismu. Stalin v rozhovoru pro domácí tisk dokonce prohlásí, že nikoliv Německo napadlo Francii a Anglii, ale naopak Francie a Anglie napadly Německo, a tím rozpoutaly válku. Gestapo a NKVD si vzájemně vyměňují politické vězně, včetně mnoha německých komunistů, kteří do Sovětského svazu uprchli před nacisty. V prosinci 1939 je uzavřeno velvyslanectví ČSR v Moskvě a Sovětský svaz dává jasně najevo svůj odmítavý postoj k obnově Československa. Více než padesát let poté Vladimir Putin prohlásí, že na paktu Ribbentrop-Molotov nebylo nic špatného. Nacisté jsou však na Ukrajině. Takové je Rusko!
Jací jsou tedy lidé, kterým je jeho politika bližší než politika vlastní země? Jak se dalo čekat, popisované výročí prošumělo českou mediální scénou bez povšimnutí. Překryl ji příval informací, co zas ukázaly mentální invaliditou postižené zjevy existující pod maskou profesí zpěvaček, modelek, moderátorek a influencerek. Tisk a média také přinesly zprávu o další profesionalizaci této prostituce, kdy některé podnikatelky zisk, dosud závisející na popularitě, převedly rovnou na apple pay.
Co bradavka – to klik, co klín – to dva, co klik – to kasa cink! Prý se jim do očí nepodíváte – zato ony nám bez ostychu ano! Tušit, pro jakou společenskou vrstvu je tato produkce určena, je nasnadě, přesto Zpětné zrcátko nezaznamenalo zmínku o slevě pro seniory a našelidi. Nicméně jde o dobré téma pro příští demonstraci přežvýkavců. Otázkou je, kdy dnešním krasavicím rupne ksicht, švy za ušima a silikony splasknou stejně jako sebevědomí. Pak se připravme na novou vlnu Mee too!
Do plavek se svlékají už i ženy politiků. Zatím ty z nižších váhových kategorií, zato mužů z nejvyšších hradních funkcí. Erotika ale zasáhla přímo i ženskou politiku, když v sobě našla Marilyn Monroe jak Alena Schillerová, tak Jana Bobošíková. Obě dámy, dosud predátorky převážně politických salonů, neodolaly pozvánce na akci Muž roku, která loveckou sezónu zajíčků zahajuje.
„You too?“ ptá se Zpětné zrcátko v obavách z dalšího vývoje.
Tomio Okamura a Jindřich Rajchl vsadili v honbě za politickými body místo na sex na svou oblíbenou kartu – krev a provokaci. V souladu s nejhoršími tradicemi země jim stačilo vyvolat duchy kolektivní viny u dvou zločinů, jejichž pachatelé budou tak jako tak podle zákona právem náležitě odsouzeni. Za úspěch si Okamura s Rajchlem mohou připsat jen plzeňský průvod skandující: „(Ukrajinci) Táhněte domů!“ a tisíce nenávistných útoků na nevinné lidi na sítích. Bez komentářů však oba nechali hnusné činy motivované upoceným rasismem, který je politickým programem výše zmíněných. Útok na ukrajinské děvčátko, které poplivali spolužáci jen z důvodu národnosti, přináší otázku, jak je možné, že rodičům těchto malých hajzlů nebyly jejich ratolesti po činu odebrány a svěřeny ústavní výchově. Nelze nevzpomenout na úřední zákrok, kdy bylo rodičům odebráno dítě do kojeneckého úřadu jen proto, že matka dala dceři jméno Půlnoční bouře. Otázka, co vyroste z výše zmíněných malých hajzlů a kde získali motiv, má snadnou odpověď. Z malých hajzlů vyrostou velcí, kteří místo plivání do obličeje obětí jim tvář rovnou rozkopou. Jak daleko je brutální útok na dvě bezbranné ženy z důvodu, že jsou Ukrajinky, od selekce Židů u vchodu do plynové komory? Jak je daleko od šibenic na dveřích Čapkovy vily a házení kamenů do oken jeho domu?
Nejhorší je reakce blízkého okolí útočníka primitiva: „Je to moc fajn chlap, hrozně hodný, rybář, určitě to neudělal, ty ženské si to vymyslely...“ Nejspíš se samy i zkopaly do obličejů a žeber! Trest v úrovni pokusu o vraždu bez možnosti dřívějšího propuštění je tak akorát. V tom je paralela toho, jací jsme či někteří z nás. Kdo jsou ti, kteří křičí: „Táhněte domů“? Hlásí se k cizímu režimu, stejně bolševickému, jako byl předchozí. Kam by měli táhnout oni? Kdo neví a nechápe, že si Ukrajina svůj boj nevybrala, ale vede ho měsíce, aby uhájila svobodu. Svou a tím i střední a východní Evropy. Nečiní tak poprvé. Až roku 1921 se podařilo ruským bolševikům terorem porazit ukrajinský odpor proti bolševizaci země. Jako trest následoval uměle vyvolaný hladomor, který skončil – v Evropě 20. století – kanibalismem! Takové je Rusko! Všechny jeho kroky měly vždy jediný cíl, ovládnutí evropského prostoru bez ohledu na oběti vlastní i z řad odpůrců.
My, kteří jsme v naší moderní historii nikdy neměli vůdce, kteří by nás vedli do boje za svobodu. My, kteří jsme za ni byli ochotni bojovat v počtu nižších řádů jednotek. My, kteří máme o svou svobodu obavy, ale rozhodně se nám za ni nechce bojovat. Měli bychom ty, kteří to ochotni učinit jsou, dokonce i za nás obdivovat a pomáhat jim aspoň z tepla domova – nikoliv je nenávidět.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
