Sál potemněl, za potlesku přichází dirigent, koncert začíná. Po pár dnech, co jsem strávil uvnitř České filharmonie, vidím víc než ostatní. Poznávám pana Vilímce, Novotného, paní Brožkovou, vzpomenu na žerty při zkouškách a vím, že na pultech většiny hudebníků leží roztodivné talismany, peněženky a klíče od aut a bytů. Vnímám to jako sympatický lidský rozměr téhle sto sedm let staré kapely, jejíž kamenná fasáda dosud praskala, jen když se tu a tam provalil skandál.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
