Výstřední, těžko ovladatelný, ale i nápaditý, kousavý, energický, vzdělaný a politikou posedlý, takový je britský premiér Boris Johnson, který velmi přesvědčivě vyhrál volby ve Velké Británii. Od 24. července, kdy se stal předsedou vlády, táhnul Johnson svoji Konzervativní stranu nahoru, až jí ve čtvrtek dovedl k vpravdě historické výhře. Může to být poučením i pro českou opozici, která nevygenerovala v posledních letech žádný podobný vítězný typ, naopak produkuje prohrávající nemastné neslané Jeremy Corbyny, když zůstaneme při srovnání s Británii. Může se to změnit?
Boris Johnson změnil předvolební kampaň ve velkou show a jeho frenetická aktivita někdy připomínala život nezničitelné figurky z počítačových her. Mnozí, včetně českých politologů a komentátorů, se mu kvůli tomu smáli. Johnson ale dokázal vybudit voliče, donutil je přijít k volebním urnám a nebál se ani kroků, o kterých se většině našich politiků ani nezdá. Naplno se projevila jeho výstřední povaha, ale současně ukázal obrovský tah na branku. Podobné osobnosti česká opozice, která už léta sní o tom, jak porazí Andreje Babiše, postrádá. A bohužel se nezdá, že se to v blízké době změní.
Jak hledat českého Johnsona?
Bohumil Doležal, doyen naší politické žurnalistiky, na webu Forum24 zveřejnil v minulých dnech pregnantní text, ve kterém podrobně rozebral slabiny české antibabišovské opozice. Doležal kromě jiného napsal, že „demokratická opozice přistoupila na roli bezmocného otloukánka a setrvává v ní dosud“. Je to přesný opak Johnsona, který šel do toho po hlavě a vybudil u svých voličů pozoruhodné vášně. Použil metody, které jsou pro dnešní společnost roztěkanou internetem a sociálními sítěmi typické – trochu přehánění, trochu strašení a určitá dávku snesitelného populismu. Pokud s něčím podobným nepřijde i roztříštěná česká opozice, zůstane i po dalších volbách do Poslanecké sněmovny tím „bezmocným otloukánkem“, jak to správně popsal pan Doležal.
Proti Andreji Babišovi totiž ve volbách nebude moc úspěšný ani uhlazený profesor (Petr Fiala), ani elegantní aktivistka (Markéta Pekarová-Adamová), ani nevyzpytatelný dredař (Ivan Bartoš). Prostě každý pes jiná ves, jak se říká.
Současného premiéra a silné hnutí ANO, které disponuje na české poměry neobvyklou finanční a mediální mocí, porazí pouze silný, výřečný a nebojácný vůdce či vůdkyně.
Pokud by se takový člověk našel, zatím ho ale nikde není vidět (určité johnsonovské parametry má šéf Trikolóry Václav Klaus mladší, ale ten naznačuje, že by šel do vlády s Babišem), musel by navíc disponovat předvolební koalicí více stran, nebo alespoň jasně deklarovaným slibem, že po volbách bude vytvořena vláda, do které vstoupí různé opoziční strany, které si dnes někdy nemohou přijít na jméno. Jenže Piráti nechtějí úzce spolupracovat s ODS či s dnes slabou TOP 09. A platí to i opačně. Lidovci by šli asi s každým z demokratické opozice, ale hrají na hodně malém písečku. Starostové a nezávislí jsou sice přijatelnou a žádanou nevěstou pro jakýkoli druh voleb, ale už by se konečně měli rozhodnout, s kým a kdy, jinak jim hrozí, že se do sněmovny nedostanou. Spolupracovat by se v budoucnosti dalo i s určitou částí ČSSD, jenže sociální demokraté jsou vnitřně rozervaní a lidé jako Jaroslav Foldyna či Jiří Zimola, jsou pro potřeby, o kterých hovoříme, zcela nepoužitelní.
Navíc část českých nevládních parlamentních stran tvoří extrémisté, jakými jsou Okamurova SPD a komunisté.
Poučení se z britských voleb
Důležité také je, že Boris Johnson nespadl najednou z nebe. Byl dlouholetým poslancem Dolní sněmovny, osm let starostou Londýna a dva roky ministrem zahraničí. Také byl hodně čteným novinářem i autorem úspěšných knih se širokým spektrem témat. Přestože je předsedou Konzervativní strany, v některých směrech je poměrně liberální, například v přístupu k sexuálním menšinám či v otázkách životního prostředí. Tím si otevřel cestu k širšímu spektru voličů.
V české opozici ale místo lidí, kteří by alespoň vzdáleně Johnsona připomínali, najdeme spíše nemastné neslané typy, jako je hlavní Johnsonův volební protivník, vůdce labouristů Jeremy Corbyn. Ten je tak levicový, až vystrašil středové voliče. A levicový liberalismus je stale typičtější i pro mnoho zástupců naší opozice. Britské volby by proto měly být pro ně poučením. Tudy cesta proti Babišovi nevede.
Co by tedy měla česká demokratická opozice dělat? Nebát se daleko rázněji říznout do ožehavých témat, jako je například nezvládnutá evropská migrace. Měly by se hledat širší předvolební i povolební koalice. A hledat člověka podobného Borisi Johnsonovi. Ovšem v tom posledním bude zásadní a velký problém. Na obzoru žádný český Johnson není, zato Corbynů mnoho.
