„Prodavač povídá, milá dámo, takový halibut, to je lamborghini mořských vod.“ Určitě ano, ale nesmí být instantní jako legendární vietnamská polévka pho, jak jsem ji předevčírem dostal v rýmařovské večerce, punčovou mísu horké vody s nudlemi a drobky sušeného masika za čtyřicet korun a sklenici piva se slitky od výčepního ze spřátelené Indočíny.
Ale ono připodobnění jedlého živočicha k luxusnímu automobilu v povídce Svědci od Judith Hermannové (*1970) ve výboru sedmnácti povídek Lettipark (v překladu Petra Štědroně ho vydaly Větrné Mlýny) má něco do sebe. Vyjadřuje konzumerismus v čiré podobě – lahůdka je totéž co závratně rychlý automobil s bejčkem ve značce. Civilizace hyne na opájení se nadbytkem.
Muži, jací budete?
„No to já teda půjdu do tresky, řekl Henry. Je to báječná ryba, tady odsud, chycená, jak se říká, přímo přede dveřmi (…).“ Zatímco naši hrdinové baští, až se jim dělají boule za ušima, a víno pijí po vědrech, připomeňme si, že se letos výlov tresek z Baltu dostal na rekordní minimum, a pokud námořní těžba tresek v současném rozsahu nepřestane, chutný rybí druh z Baltického moře zmizí. Jedna vzrostlá samice tresky klade přes milión vajíček; jak dokáží baltské flotily zmasakrovat dříve nespočetné houfy tak plodného živočišného druhu? Stanou se tresky mořskými bizony? Zastaví se někdy drancování přírody vedené pustým ekonomickým pragmatismem za každou cenu?
Judith Hermannová, kterou tuzemští čtenáři znají díky již pěti do češtiny přeloženým dílům, před jedenadvaceti lety zazářila svou povídkovou prvotinou Letní dům, později a čtvrtmilionem jejích prodaných výtisků. Jejími aktuálními povídkami, obsazenými vnitřně neklidnými, melancholickými, vykořeněnými hrdiny z chválené prvotiny, se vine přímo nevyřčená otázka: Co vy, muži, jací budete? Postavy dospělých mužů jsou jakýmisi módními doplňky žen (což je v duchu bonmotu o dokonalých mužích, již dosahují dokonalosti teprve po boku dokonalých žen), což je ještě markantněji vidno u postav chlapců, kteří se objevují v ději jako hádanka, jako budoucí muži se svými světy a dosud nezformulovanými výzvami budoucnosti, blýskající obavami jako přibližující se pás bouřkových mraků na vzdáleném obzoru. Světy mužů a žen jsou v úsporných, atmosférických povídkách oddělené, málokdy jeden pronikne do druhého.
Toliko německá echt měšťanská kultura
Možná se vám při četbě existenciálních, tichých povídek Lettiparku bude dělat trochu nevolno. Ať už ze stylu autorčina vyprávění, které je prosto point, postavy jsou a priori jednoznačně hodnocené, jako by neměly vrstevnaté charaktery, jako by vystoupily z propagačního letáku, nebo ze zoufale jednotvárného prostředí – dům, byt, společenská událost, vzpomínky. Žádné dobrodružství, sexíček, záhada, šok, detektivka, mystérium či cesta, toliko německá echt měšťanská kultura, mikrokosmos, kde všechno funguje, jak má. Na celou knihu o 164 stranách dvě tři povídky o hippies a jediné vulgární slovo, známé z prezidentského slovníku Ing. Zemana. A taky to lze! Jako by realita stačila, literatura zůstala k zábavě.
Každá povídka souboru Lettiparku má potenci k rozvinutí do románu či novely s ještě mocnějším čtenářským účinem. Tuším, že nás něco takového čeká, autorčiným vykročením z mikrokosmů sociálních témat k románu společenskému anebo sáze individua. Povídky Judith Hermannové se čtou dobře, ale jsou psané jaksi na jistotu, jako by teprve autorka sbírala odvahu k velkému dílu. Jestliže ji nabere, jistě nezklame!
