Mapa železničních drah v posledních dnech připomíná tažení armády generála Ludvíka Svobody. Strojvůdci na rtech s parafrází písně: „Přes spáleniště, přes krvavé řeky, jedou hřmící vlaky neochvějně dál,“ se valí vpřed bez ohledu na lokomotivy řítící se opačně. Den se zdálo, že dojedou do cíle bez mrtvých a raněných, ale nestalo se! Snad proto chybělo obvyklé vystoupení premiéra s „Čau lidi!“ a samochvála za nižší počet obětí, než mají železniční neštěstí v Pákistánu.
Arciministr Karel Havlíček ve svém emocionálním projevu podoben robotu Emilovi jen sdělil, že za vše můžou strojvůdci. Na tratích bez zabezpečovacích automatů obvyklých v civilizovaných zemích mají v rámci povinností – poté, co prodají jízdenky, přehodí si návěstidlo a výhybku, zavřou dveře vlaku a zkontrolují, zda jim mezitím nepraskly párky, které servírují cestujícím – zavolat dispečerům, protijedoucím kolegům a pro jistotu i hajnému: „Hola, hola! Už jedu!“ Teprve pak smí vyrazit, protože bezpečnostními zařízeními na nezajištěných 62 jednokolejných tratích se nebude nikdo zabývat, neb nejsou prachy. Pak se ministr opravil, že asi ano, ale s dokončením v roce 2030. Poté, co se redaktorka zeptala, zda má některý z posledních přeživších cestujících vypnout proud, upřesnil, že to začne fakt co nevidět. Na otázku, zda se mají cestující bát jezdit vlaky, odpověděl, že rozhodně ne, protože spousta vlaků stačí před srážkou zastavit, a navíc se cestující mají pořádně držet. Řešení se našlo v novém nařízení. Jestliže měli dosud strojvůdci po výše uvedených úkolech protijedoucímu kolegovi zavolat, pak podle nového nařízení mu musí zavolat! No a máme to zadarmo! Otázkou zůstává, zda v sérii neštěstí nemá prsty Kalousek se Sörosem.
Rudí Blbečci
„Tak nám umřel Jakeš!“ řekl Švejk posluhovačce Müllerové.
„A kterého myslíte, pane Švejk? Toho z Hrusic, co kamarádil s kocourem Mikešem?“
„To byl kozel Kokeš, paní Müllerová. Řeč je o Milouši Jakešovi, co pěstoval bojlery a měl něco s tou Zagorovou – prej moc hodnou a milou holkou,“ opáčil Švejk.
Podobně informují i média o úmrtí posledního generálního tajemníka KSČ, předvoje pokroku a mládí, která skončila jako vzor demence, a stále je připomínán i Jakešův mystický projev z Červeného Hrádku. V zájmu spravedlnosti je třeba říct, že Milouš nebyl mezi členy vedení KSČ výjimkou. Strukturu ÚV KSČ lze popsat parafrází věty, již ve hře „Vyšetřování ztráty třídní knihy“ pronesl v roce 1967 spoluautor Ladislav Smoljak: „Toto jsou rozumní chlapci? Vždyť je to tady jeden vedle druhého samý šmejd nebo blbeček! Podívejte se do zasedacího pořádku: Šmejd, blbeček, šmejd, blbeček, šmejd, blbeček, šmejd, blbeček. Akorát támhle vzadu, to je snad jediná výjimka, sedí dva blbečci vedle sebe.“
Čas ukázal, že mezi blbečky bylo skryto i mnoho obyčejných poserů, kteří blbečky ze strachu jen předstírali. Řada z nich cítila vnitřní stud a při první příležitosti, kdy již nešlo o život, se tak i veřejně vyjádřila. Ty lze vzít zpět mezi slušné lidi, neboť „nikdo není předurčen ke statečnosti“, jak řekl před časem – již bohužel zesnulý – publicista Vladimír Kučera (mj. Historie.cs). Současné složení Leninových a Stalinových sirotků je stejné. Jen poměr šmejdů a blbečků se změnil ve prospěch šmejdů, zvláště u mladé gardy, která nemůže hledat omluvu ve strachu či netušení následků. Parazituje na hlouposti hloupých i žluči neschopných a vědomě slouží za cizí žold proti vlastní zemi, aniž by z toho v budoucnu – v případě hypotetického vítězství komunismu – měla prospěch. Ten budou mít jen svině – vyšší stadium šmejdů – zatímco blbečci zůstanou tím, čím jsou – blbečky. Taková je totiž dialektika marxismu-leninismu.
Dle slovníku cizích slov se demence v prvním stadiu projevuje zhoršením krátkodobé paměti, obtížnějším vybavováním si dat, jmen a slov, prostorovou a časovou dezorientací, pomalejším osobním tempem, sníženou psychosomatickou výkonností a mírnějšími obtížemi v sociální komunikaci a interakci. Osvědčilo se strukturování aktivit programu a osvojování rituálů. (1945–1969)
Demence v druhém stadiu bývá pokročilejší. Nápadné jsou poruchy obecné paměti, vybavování slov i představ, neschopnost podržet v paměti nové informace a pokyny, obtížná orientace v časoprostoru, pomalé osobní tempo, výrazně snížená psychosomatická výkonnost, závady a poruchy ve vyjadřování i v sociální komunikaci a interakcí, opakování se a zřejmá redukovaná soběstačnost. Postižení potřebují pomoc se základními úkony i se zajištěním pečovatelské a ošetřovatelské péče. (1969–1990)
Demence ve třetí fázi je již velmi těžká. Postižený vyžaduje celodenní pečovatelskou a ošetřovatelskou péči, někdy i ústavní či zámeckou. Má již těžké závady a poruchy paměti a řeči, opakuje stejné příběhy, řadě informací nerozumí, nepoznává osoby kolem sebe, zapomněl, jak se ovládají různé nástroje a přístroje, a zapomíná, v jaké funkci se právě nachází. Často mívá potíže s přijímáním potravy i s vyměšováním a velmi často se vyskytují pády. Jeho časoprostorová orientace bývá velmi malá a téměř nemožný je pohyb postižených osob samostatně bez dozoru. (1990–2020)
Analogicky latentní stavy jsou odborníky pozorovány i u aktuálně stranicky zdánlivě abstinujících pacientů.
Zemanův kamarád
Prezident Miloš Zeman má nového kamaráda. To je tak! Zvezda je televizní stanice ruského ministerstva obrany. Není tedy náhodou, že se na jejím webu objevil text „Československo by mělo být SSSR vděčné za rok 1968: Historie pražského jara“. V reportáži z 25. dubna 2020: „Od vandalismu do špionského skandálu – co může přinést odstranění památníku maršála Koněva v Praze“ účinkoval v roli ruského miláčka a favorita kanálu Sputnik i exvelvyslanec ČR v Rusku Jaroslav Bašta. Autorem byl jistý Žarko Jovanovič, natáčející i pro ruskou státní televizi VGTRK a podílející se na reportáži o přesunu sochy maršála Koněva. Za přesun tento český „vlastenec“ a „aktivista“ dokonce požaduje od ČR oficiální omluvu Ruské federaci, kvůli čemuž založil i petici. Přestože je Jovanovič od roku 2010 v mnohamilionové insolvenci, pravidelně cestuje do Ruska a na otázku, kdo mu cesty platí, odpovídá: „Nic vám do toho není!“ Signifikantní je, že patří mezi skalní podporovatele Miloše Zemana, a je proto zván i na oficiální státní akce na Pražský hrad. A na to se napijem!
Největší pražská restituce v hodnotě 1,4 miliardy (!) je i největším tunelem. Jak z vyšetřování vyplynulo, od poloviny restituce šly nejluxusnější náhradní pozemky nikoliv k restituentům, ale ke třem fiškusům – Tomáši Hrdličkovi, Danielu Honzíkovi a Romanu Janouškovi. Ti dali zkraje restituentům 30 milionů a pak už jen dirigovali, co chtějí restituovat oni. K soudu museli také, ale jen jako svědci, nic se jim nedokázalo! Není jasné, kolik dostali úředníci Pozemkového úřadu od nich, ale od soudu dostali dva z nich přiměřeně sedm a šest let plus úhradu 4,5 milionu, jeden pak vyklouzl s podmínkou. Koneckonců tunel 1,4 miliardy prý vznikl jen omylem. Nebyl by tam ještě jeden?
Dle webu Seznam Zprávy se v Uherském Hradišti na domě v památkové zóně v blízkosti nechvalně známé gestapácké a později komunistické věznice objevila neonová pěticípá hvězda a nápis Kreml v azbuce! Chybí jen pamětní deska: „Zde pracoval a do chodidel i genitálií třídních nepřátel komunismu s oblibou elektrický proud pouštěl Alois Grebeníček, otec Miroslava Grebeníčka, dlouholetého předsedy KSČM.“
Více šokující než uvedená fakta je výsledek ankety webu Seznam Zprávy: „Vadí vám hvězda a azbuka nedaleko věznice, kde umírali odpůrci komunismu?“
Odpovědi celkem 17697 respondentů jsou šokující: ano 60 %, ne 40 %! Téměř polovině lidí je to fuk! Krásný výsledek. ANO, bude líp!
Na závěr se Zpětné zrcátko omlouvá paní Terezii Kaslové za zkomolení jména na Kasalová a děkuje paní Zdence Tiché, která si chyby všimla. Fakt, že správně napsané jméno svévolně „opravil“ počítač, pro omluvu nestačí. Nechtěná oprava neměla uniknout autorově pozornosti, Zpětné zrcátko se proto omlouvá a také děkuje.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
