Školy částečně obnovily provoz, stále ale fungují omezeně. Mimo jiné to pro ně znamená, že se někdy musí rozhodnout, které děti ještě budou učit, a které už ne, aby se vešly do hygienických pravidel. Učitelka Zdeňka Douchová ze ZŠ Kaplice napsala na stránce pedagogicke.info otevřený dopis ministru Plagovi o tom, jaké problémy škole aktuální pravidla přináší.
Vážený pane ministře,
jsem třídní učitelkou 3. ročníku jedné z jihočeských základních škol. Mám zásadní připomínku k dokumentu o ochraně zdraví a provozu základních škol v období do konce školního roku 2019/2020.
Jedním z principů pohybu v základní škole je vytvoření skupin o maximálním počtu 15 žáků. Tady pro mě vyvstává problém. Jistě, kritéria pro vytvoření skupin jsou v kompetenci ředitele školy, tedy toto řešení by se mě vůbec nemuselo týkat.
Ve své třídě mám 21 žáků, které od září 2020 předávám jiné paní učitelce. Věřte, že my všichni bychom si velice přáli strávit zbývajících několik dní společně. Čtyři žáci do školy za zdravotních důvodů nemohou, zbývá jich tedy 17, což znamená, že podle Vámi vydaného manuálu, musí dvě děti „z kola ven“. A pan ředitel má určit, které to budou.
Nabízí se otázka, proč na základních školách musíme striktně dodržet onu danou hranici, když děti o pár let mladší se v mateřských školách mohou scházet v běžném počtu. Myslím, že vím, co mi odpovíte - to já ne, to epidemiologové. Zajímalo by mě, kolik, zdá se různě smýšlejících epidemiologů, v našem státě máme, protože jestliže jedni nás nutí dodržovat ve školách spoustu nezbytných opatření, jsou to patrně nějací druzí, kteří dovolují společné akce pro sto lidí a v době, kdy děti usednou po jednom do školních lavic, dokonce pro 500 lidí.
Nějakou dobu jsem přemýšlela, jak tuto pro mě nepříjemnou a psychicky velmi vypjatou situaci řešit v souladu s legislativou a východisko jsem našla. Posuďte sám, není-li absurdní. Já sama žiji ve stejném domě se dvěma seniory staršími sedmdesáti let, do prezenční výuky tedy nemusím nastoupit. A vstup do školní budovy je dobrovolný i pro mých 17 žáků. Můžeme tedy pokračovat v distanční výuce a zároveň nám nikdo nemůže zakázat se libovolně, kdekoli scházet. V sedmnáctičlenné skupině se děti mohou volně pohybovat v parku, v knihovně, můžeme jít do kina a využívat i veřejné toalety. Nikdo nebude kontrolovat, jak dlouho a často si myjeme ruce, jestli větráme vnitřní prostory, do kterých se můžeme dle potřeby uchýlit. Stačí, aby rodiče své dítě svěřili té dobré známé, která je pohlídá, která jim klidně může pomoci s úkoly, jež jim zadala jejich paní učitelka.
Jak mám třeťákovi Honzíkovi, který pláče do telefonu, že chce do školy, vysvětlit, že to, co si můžeme dovolit svobodně na veřejnosti, si nesmíme dovolit ve škole? Že než jeho maminka vypřemýšlela, jak to organizačně zvládnout bez ranní družiny, byla „šťastná patnáctka“ už plná? Ten vždy upřímný a velmi dobrosrdečný devítiletý člověk prý pronesl: „Tak když mě ve škole nechcou, tak nechci ani já tam.“
Od první třídy se snažím vést děti k tomu, aby uvažovaly logicky, aby zapojily rozum i city, ve Vašem manuálu však tyto aspekty postrádám.
Jsem si jistá, že můj dopis je v tomto smyslu jen jedním z mnoha, které k Vám přicházejí. Vždyť je přece našim cílem mít aktivizované žáky, kteří mají radost z učení a do školy chodí rádi. Přece to nemůže být právě paradoxně ministerstvo školství, které jim toto nadšení a důvěru vezme.
Amálka, přestože by do školy chtěla, se s rodiči dohodla na tom, že své místo v patnáctičlenné skupině přenechá a využije ho v případě, že zůstane volné.
Krajské volby 2020 v Jihočeském kraji >>>
Amélie Luisa mi napsala:
Dobrý den paní učitelko hodně jsme si s mamkou a taťkou povídali o škole. Děti se mají, že budou ve třídě s Vámi. Mrzí mě, že já asi ne, ale už to chápu. Někdo prostě do školy jít nemůže. Ještě mě napadlo, že by jsme si mohli zavolat, až budete ve škole a všichni se slyšeli. To by bylo fajn. Mějte se hezky, paní učitelko. A když nepůjdu do školy, dostanu vysvědčení?
Pane ministře, zvažte změnu v manuálu, nechte naplnit skupiny v takovém počtu, v jakém budou dané třídě vyhovovat. Ředitelé jsou připraveni zajistit opatření. Pusťte Honzíka a Amálku s námi, nenechte nás chodit „za školu“. Chápu Vaši snahu chránit děti a tím i další veřejnost, ale nejsou v tuto chvíli dětské slzy přece jen zbytečné?
Jsem ráda, že žiji ve státě, kde můžu vyslovit svůj názor a věřím, že dostanu odpověď. Nejsem politická bojovnice, jen učitelka, která nedokáže s úsměvem a elánem 25. května stanout před svými žáky, když bude vědět, že dva páry očí někde jinde nejsou šťastné.
Mgr. Zdeňka Douchová, jedna z třídních učitelek, která miluje svou práci a své žáky
