Islamismus? Zabombardovat nestvůru do země než s ní pěstovat politický a kulturní dialog | Reflex.cz
reklama
nahoru

Islamismus? Zabombardovat nestvůru do země než s ní pěstovat politický a kulturní dialog

Jefim Fištejn29. ledna 2015 • 09:56
Islamismus? Zabombardovat nestvůru do země než s ní pěstovat politický a kulturní dialog
Japonský vojenský poradce Haruna Jukawa (vpravo) byl islamisty popraven. Druhý rukojmí, Kendži Goto, zatím žije. Jak dlouho?
• foto: 
ČTK

Vznik Islámského státu na syrsko-iráckém pomezí, záhy povýšeného na chalífát, byl snad největším překvapením loňského roku. Při bližším ohledání však zjistíme, že pokus o založení teokratického unitárního a centralizovaného státního útvaru nepostrádá určitou logiku. Příroda, jak známo, nesnáší dutiny a snaží se je vyplnit. A mocenský i kulturně hodnotový ústup Západu po sobě zanechal vzduchoprázdné dutiny, které archaické civilizace chutě vyplňují v souladu s vlastní tradicí.

reklama

Idea islámské jednoty je mnohem živější v historické paměti blízkovýchodního regionu než například mezi muslimy Střední Asie nebo Dálného východu. Levantský region – od libanonského pobřeží až k Mezopotámii – byl kdysi organickým celkem i přes rozdílné dialekty arabštiny. Chalífáty zde rostly jak houby po dešti. Některé existovaly jen pár let, jiné pár století. Poslední zmizel až v roce 1924 po pádu osmanské říše. A tak zde přirozeně vždy kvetla i nejrůznější společenská hnutí usilující o obnovení chalífátu v té či oné podobě. Zřízením takového útvaru vyhrožoval také Usáma bin Ládin, avšak ani on se nikdy ve svém velikášství neodhodlal k tomu, aby sám sebe prohlásil chalífou.

Co je chalífát?

Islámský stát, současný to budovatel chalífátu, se zásadně liší od všech známých radikálních skupin, jako jsou Muslimští bratři, al-Ká’ida, Hamás, Hizballáh, Fronta al-Nusra a co jich ještě po světě je… Samotný termín „chalífát“ popisuje takovou formu společenského zřízení, v níž džihád hraje důležitou, nikoli však jedinou roli. Islámský stát tak na sebe dnes bere úkol praktické organizace života na dobytých územích a řeší tento úkol v souladu se svými středověkými představami. Soubor náboženských norem šarí’a v něm nahrazuje jakékoli jiné trestní a etické kodexy.

Do popředí se v tomto projektu dostává myšlenka „sunnitské internacionály“ – v tom je jeho podstatná odlišnost od jiných hnutí, jako je palestinský Hamás nebo afghánský Tálibán, jež sledují čistě národní (nebo nacionalistickou) agendu. Idea „chalífátu“ předpokládá návrat k „pravému islámu“ prvních chalífů, sjednocujících pod svou vládou celý muslimský svět. Bojovníci Islámského státu proto odmítají uznat existující hranice zemí Blízkého východu a tvrdí, že vytvářejí alternativní „autentický“ islámský politický systém. Když v průběhu letní ofenzívy dosáhli hranic Iráku, demonstrativně srovnali se zemí hraniční příkop. V prohlášení, které umístili pod fotografiemi buldozerů planýrujících zátarasy, uvedli, že ISIL (tehdejší název Islámského státu) tímto způsobem ruší hranice „Sykese a Picota“, oddělující dva státy, jež džihádisté pokládají za umělý výtvor evropských kolonialistů.

„Symbolická akce bojovníků ISIL proti přerozdělení území, jež před sto lety uskutečnily evropské mocnosti, ukazuje, jak důležitý je mýtus o předkoloniální nevinnosti pro jedno z nejradikálnějších uskupení současného Blízkého východu,“ napsal tehdy v New York Review of Books historik Malise Ruthven.

V zapadlém roce 1916 dva diplomaté, Brit Sir Mark Sykes a Francouz François Georges-Picot, podepsali tajnou dohodu o rozdělení sfér vlivu na území poražené osmanské říše. K této dohodě se záhy připojilo carské Rusko. Tím v očích Arabů Západ záludně porušil slib, že výměnou za podporu v boji proti Osmanům umožní vznik arabské říše s hlavním městem v Damašku. Jenže obrysy nezávislých států vzniklých až po další světové válce vůbec neodpovídají mapě, kterou tehdy předkreslili Sykes a Picot: jinak vypadá rozdělení Sýrie a Libanonu, kartami silně zamíchal vznik Jordánska a novodobého Iráku, natožpak Státu Izrael. Nic z toho se nedalo v letech první světové války předvídat. Ovšem pro pudovou blízkovýchodní politiku hraje tato koloniální zrada roli jakéhosi dědičného hříchu. A tak v poslední době, když občanská válka v Sýrii a Iráku začala vymazávat hranice, dospěli mnozí komentátoři k závěru, že „konsensus Sykese–Picota“ je minulostí. A Islámský stát se této myšlenky chutě chopil, neboť dává jeho bojovníkům aureolu mstitelů za historickou nespravedlnost a zákonných dědiců chalífátu po osmanské říši.

Je to ovšem nehorázný klam. Přes všechny nedostatky byli Osmané pověstní svou náboženskou snášenlivostí. Po staletí vládli rozsáhlému území, na němž vedle sebe pokojně existovaly desítky národů vyznávajících všechna možná náboženství. Krvežízniví pokrytci a fanatici, kteří nyní hanobí hrobky, przní ženy, vraždí děti a vyhazují do povětří svatostánky jinověrců, ani trochu nepřipomínají velkorysé a vzdělané Osmany.

Navíc „umělá“ hranice mezi Irákem a Sýrií byla vytyčena právě v době osmanské říše. Vinit z nynější bratrovražedné řeže nešťastníky Sykese a Picota znamená zcela ignorovat skutečnost, že územní nacionalismus zapustil v současném arabském světě hluboké kořeny. Čáry nakreslené na mapě před sto lety dvěma západními diplomaty nezadělaly nutně na dnešní masakry džihádistů.

Do pěti let v Evropě

Vůdci nového chalífátu vynaložili maximum úsilí, aby se muslimové celého světa dozvěděli o jeho vzniku v tu správnou chvíli. V první den posvátného měsíce ramadán oznámili, že se chalífát zřizuje na dobytých územích Sýrie a Iráku a že do pěti let bude zahrnovat celý arabský svět, skoro celou nadrovníkovou Afriku a značnou část Evropy.

Za chalífu se prohlásil vojenský velitel islamistů abú Bakr al-Bagdádí, jenž svůj nárok odůvodnil tím, že údajně pochází z kmene Kurejšů, k němuž náležel také prorok Mohamed. Prohlášení obsahuje také řadu sebevědomých požadavků. Muslimové celého světa jsou vyzýváni k tomu, aby odepřeli loajalitu vůči jakékoli jiné moci, než je moc samozvaného chalífy. Veškeré útvary islámského světa – emiráty, sultanáty, emiráty, uznané státy i neuznaná uskupení – se prohlašují za zrušené. Mezi nejskandálnějšími počiny se skví i drzý slib srovnat buldozery se zemí Mekku, a tím odnaučit muslimy modloslužebnictví.

Islamistické internetové stránky se dnes hemží četnými popisy toho, jak dokonale fungují správní orgány zřízené na území nového chalífátu. Doslova na zelené louce prý islamisté vybudovali efektivní soudnictví založené na předpisech šarí’e. Na svých místech zůstali poctiví úředníci, zejména ti, kteří mají na starost chod nemocnic, práci místní policie, svoz odpadů a jiné komunální služby. Ve svých úřadech byli ponecháni mnozí lokálně oblíbení starostové jmenovaní předchozím režimem. Své povinnosti řádně plní dopravní inspekce pravidelně vystavující pokuty narušitelům.

Daně uvalené islamisty na obyvatelstvo jsou prý nižší, než byly za moci Damašku a Bagdádu. Organizace na ochranu práv spotřebitelů přísně kontroluje kvalitu potravin a jiného zboží. Jak vojáci, tak civilní zaměstnanci dostávají plat od finančního úřadu spojujícího funkce ministerstva a banky – sice skromný, 400 až 600 dolarů měsíčně, leč na místní poměry zcela dostačující. Každý, kdo se dává do služeb chalífovi, dostává slušný příbytek konfiskovaný křesťanům či ší’itům, eventuálně odebraný zlopověstným úředníkům. Sociálně slabí mohou počítat se státním programem pomoci: rodina, která ztratila ve válce živitele, má nárok na státní podporu – žena dostává 100 dolarů měsíčně a stejná částka připadá na každé dítě.

Se zvláštní vervou pečují islamisté o bezporuchové zásobování obyvatelstva vodou a elektřinou. V jimi obsazených městech je opravována kanalizace a zřizována pošta. Na běžícím páse nová moc otevírá nemocnice, staví silnice a dálnice, zavádí autobusové linky, renovuje školy (ovšem jen pro chlapce). Místní ekonomika vzkvétá díky státní podpoře drobného podnikání. Systém potravinových lístků zajišťuje spravedlivé přerozdělování zemědělských produktů, zejména nedostatkového chleba.

Ve prospěch chudých je na majetné vrstvy uvalena zvláštní daň pro bohaté.

Po obsazení Mosulu získali chalífátští kontrolu nad částí ropovodu Kirkúk–Ceyhan, nad řadou rafinérií a plynových nalezišť, což jim umožnilo těžit a vyvážet energetické suroviny. Denně na tom vydělávají přes milión dolarů.

Produkce jde na dračku, neboť je prodávána za dumpingové ceny – 25 amerických dolarů za barel. Svůj podíl na zisku mají četní překupníci, kteří ropu dopravují do Turecka a Íránu a na severu také do Kurdistánu. Zvláštní příjmovou položkou je rovněž výkupné za zajatce. To z chalífátu učinilo nejbohatší teroristickou organizaci světa s rozpočtem kolem dvou miliard dolarů ročně. Máme-li věřit islamistickým stránkám, rozpočtové položky chalífátu pravidelně přezkoumávají nejrenomovanější američtí a britští auditoři.

I západní experti tak uznávají, že se v Islámském státě snoubí válečné možnosti al-Ká’idy s administrativními zkušenostmi hnutí Hizballáh. Pochopení pro důležitost efektivní státní správy prokázal také samozvaný chalífa al-Bagdádí, jenž vyzval „vědce, kazatele, soudce, lékaře, inženýry a odborníky s vojenskou a administrativní zkušeností“, aby se přidali k islamistům a pomohli jim v nesnadném budování státu. Odborníci se prý jen hrnou – ze severní Afriky, z Číny i z Evropy. Kupříkladu telekomunikační systém města Rakka řídí kandidát věd z Tunisu, který dobrovolně přijal občanství chalífátu. Na plný plyn jede také „kampaň úsměvu“: v Mosulu bylo kupříkladu uspořádáno přátelské fotbalové utkání a světová soutěž v recitaci veršů z koránu zpaměti.

Zabombardovat do země!

Do takto šířeného ideálního obrazu se ovšem vkrádá jistá pochybnost: je-li chalífát historicky tak efektivním společenským zřízením, proč víme tak málo o jeho minulých úspěších a tak zřídka se setkáváme s jeho civilizačními výdobytky? Z bájné účinnosti šarí’atského soudnictví vidíme občas jen příklady usekávání končetin a uřezávání hlav. K vojenským výbojům místo tradičních velbloudů a šavlí používá nynější chalífát kolony nablýskaných pick-upů a nejmodernějších rychlopalných zbraní, jenže nic z toho není jeho vlastní výroba. Nikdy nevyrobí vlastní atomovou pumu, nevyvine raketový program, je schopen leda tak něco někomu ukradnout.

A tak lze jedno již dnes říci zcela jistě.

Jejich domněle nadřazená civilizace nedosáhne žádných technologických, informačních, průmyslových, kulturních a jiných výšin – jednoduše proto, že nic z toho nepotřebují. Zbytky lidského potenciálu chalífátu budou vyčerpány na ideové čistky a vymýcení vnitřního odporu. Po každém výpadu Islámského státu bude následovat nemilosrdná bombová odpověď celosvětové koalice, v níž spojili síly všichni – Západem počínaje a ší’itskými a sunnitskými státy Blízkého východu konče. Až na pár kazisvětů z tak nesystémových hnutí, jako jsou tálibánci, nigerijský Boko Haram nebo uzbečtí islamisté, nemá chalífát žádné spojence. Všem připadá jednodušší včas zabombardovat nestvůru do země než s ní pěstovat politický a kulturní dialog v rámci volné soutěže civilizací.


Obálka 5
Kráčí západní civilizace ke své porážce? A jak se žije Kurdům na hranici s Islámským státem? Tato témata si můžete přečíst v novém Reflexu č.5/2015, který vyšel ve čtvrtek 29. ledna.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama