Z vysokých škol vychází čím dál tím více mladých, zdravých, perspektivních lidí, kteří jsou odsouzeni k nezaměstnanosti, případně k přijetí zaměstnání, pro něž jsou překvalifikovaní.
V České republice tak stabilně dvě až tři procenta absolventů vysokých škol (do šesti let po ukončení školy) pracují manuálně – loni takhle makalo rukama bezmála pět tisíc mladých lidí s vysokoškolským titulem. Co je k tomu vede? Nemají rádi obor, který vystudovali? Nebo žijí v kraji, kde dobrou práci nesežene prostě nikdo? O študované zmrzlinářce, výrobci ptačích budek a krmítek s doktorátem, podnikavé švadlence s diplomy z AVU a VŠUP nebo inženýrovi lezoucímu v rámci své (dobrovolně zvolené) profese po stromech se dočtete v Reflexu č. 38, který vychází 19. září. Kdo z nás se k nim asi přidá a půjde k lopatě nebo k pásu, až bude v roce 2020 na základě doporučení Evropské komise v populaci občanů EU kýžených 40 % vysokoškoláků?
„Vystudovala jsem na vysoké škole ekonomii, dva roky jsem byla nezaměstnaná, brala jen občasné brigády, až jsem se nakonec nerada odhodlala, že zajdu do agentury zprostředkovávající zaměstnání. Účty se hromadí a už nemám na vybranou. Když mi agent za dva dny zavolá, že má pro mě místo prodavačky v ulici du Faubourg-SaintHonoré, vidím světlo na konci tunelu.“ Touto variací na dnes čím dál obvyklejší příběh evropského absolventa začíná autobiografický román Luxus od vystudované designérky Edwige Martinové, který o prázdninách vyšel v češtině a jehož mladá, vzdělaná, schopná autorka pod tlakem okolností čtyři roky postávala za pultem v butiku. Důkaz toho, že ani bohatá Francie neví, co se svými absolventy; i v sousední Británii se loni nezaměstnanost čerstvých absolventů skokově zvýšila, ze sedmi procent na devatenáct. Češi na tom nejsou nejhůře – z vysokoškoláků ve věku 25–34 let je u nás nezaměstnaných pouhých 9 % a v tomto ukazateli jsme na tom až na Lucembursko nejlépe v Evropě. Míra nezaměstnanosti vysokoškoláků ve věku do 30 let se ovšem za poslední čtyři roky zvýšila o více než polovinu a v evropském průměru již převyšuje 11 %. Zaměstnání nakonec najdou ti, kteří přijmou méně kvalifikovanou práci.
Rozhodnou-li se stejně jako zmíněná literární hrdinka klesnout pod svůj standard, což ostatně mnozí dělají z nedostatku jiných příležitostí už při studiu jako brigádníci, návrat k jejich původní profesi je velmi těžký, jak upozorňuje psycholožka Marta Boučková z Evropského kariérního institutu. „Když se potenciální zaměstnavatel podívá do pracovního životopisu takových vysokoškoláků, zjistí, že vlastně znehodnotili své vzdělání, že se nedokázali lépe prodat na trhu práce, a začne o nich předem pochybovat.“ I podle výzkumu citovaného v pět let staré sociologické publikaci Vzdělanostní společnost Jana Kellera a Lubora Tvrdého vysokoškoláci častěji než ostatní skupiny obyvatelstva souhlasí s tvrzením, že při volbě povolání by člověk neměl jít pod svou úroveň.
Statistik Úřadu práce v Ústí nad Labem Michal Tuček dává nahlédnout do struktury vysokoškoláků ucházejících se o práci v jednom z nezaměstnaností nejhůře postižených krajů: „V současné době máme v evidenci přibližně 750 vysokoškolských uchazečů ve věku do 30 let, 390 ve věku 30 až 40 let, 260 ve věku 40 až 50 let, 270 ve věku 50 až 60 let a 40 nad 60 let, tedy celkem přes 1 700 uchazečů o zaměstnání s vysokoškolským vzděláním. Zadáme-li výběrovou podmínku CZ-ISCO na pátou až devátou třídu, což jsou pracovníci v zemědělství, řemeslné profese, obslužné profese a nekvalifikované profese, zjistíme, že šedesátka ze zmíněných uchazečů o práci má evidovanou praxi v těchto profesích. I vysokoškoláci jsou tedy v dnešní době ochotni přijmout práci méně prestižní či hůře placenou.“
Zlepší se stav věcí s údajným koncem ekonomické krize? Bude líp?
Více o tématu se dočtete v dnešním vydání časopisu REFLEX!
