Tatiana Pauhofová: Jiskra hájí Palacha | Reflex.cz
nahoru

Tatiana Pauhofová: Jiskra hájí Palacha

Tereza Spáčilová17. ledna 2013 • 06:00
Tatiana Pauhofová
Tatiana Pauhofová
• foto: 
Václav Jirásek, studio Najbrt

„Dvacetiletý kluk, ty kokos!“ vypadlo z herečky Tatiany Pauhofové (29), když se snažila popsat, s jakými emocemi natáčela drama o Janu Palachovi Hořící keř, jež natočila světoznámá režisérka Agnieszka Hollandová. „Dovedete si představit dnešního studenta, který by byl takhle uvědomělý?!“

S Palachovým příběhem strávila rok. Studovala, vyptávala se, snažila se pochopit, co sama nezažila. V třídílném filmu HBO na ni nepřipadla lehká role – zahrála si totiž Dagmar Burešovou, advokátku, jež Palachův čin hájila všem navzdory. „Došlo mi, že musela mít srdce dobrodruha,“ říká Slovenka, jíž bude letos třicet.

 

S kým jste se o tématu Hořícího keře nejvíc bavila?

Bylo by snazší odpovědět, s kým jsem ho neprobírala. Na začátku jsem si to představovala jak Hurvínek válku, přečtu tři knihy a bude. Jenže čím víc jsem se do toho nořila, tím víc jsem potřebovala vědět. Myslím, že v naší rodině snad ani neexistovala osoba, kterou bych s tím neotravovala. Zajímavé přitom bylo, že i na tak malém prostoru, jakým je jedna rodina, jsem se setkala s plnohodnotnou škálou názorů na to, co Palach udělal – začínala u nekritické adorace a končila až u konstatování, že byl nezodpovědný syn.

 

Taky prý máte babičku, jež právničila ve stejné době jako Dagmar Burešová.

Nejen to, zjistila jsem, že měla i velmi podobný osud. Byla to čerstvě vystudovaná právnička a věnovala se v práci věcem, které se režimu úplně nelíbily. Vyhodili ji ze strany, převeleli někam daleko na východ, dostala zkrátka řádně po hubě. Přitom se z toho vyhrabala, ustála to se vší ctí, a ještě si život dokázala užít. Takové lidi obdivuju.

 

Jak roli, kterou ztvárňujete, hodnotila, viděla v ní paralely s vlastním osudem?

 

To spíš já je najednou viděla – v jejím životním postoji, v bojovnosti, s níž hájila věci, kterým věřila. Navíc je, stejně jako paní Burešová, nastavením aristokratka – vzdělaná, vychovaná, upravená za všech okolností. Dáma.


To jste měla skvělý inspirační zdroj.

Bylo fajn, že jsem se jí mohla ptát na to, jak tu dobu viděla coby matka-bojovnice. Měla potřebu bít se za spravedlnost, ale současně to byla taky jenom obyčejná ženská. Snažila jsem se si to dilema představit, muselo ji nesmírně tížit.

 

 

Představovala jste si i sama sebe na jejím místě?

Samozřejmě. Ale k žádnému konkrétnímu závěru jsem nedošla, nikdy jsem nic podobného nezažila. Navíc z pohledu člověka, jenž si může zakřičet na náměstí, co chce, a pak jít beze strachu z následků domů nebo do práce, nemám ani právo říkat, jak bych se asi zachovala. Jedním z vedlejších efektů toho mého historického samostudia bylo, že jsem si uvědomila, jak je lidský názor relativní hodnota. Zatímco jeden může na šedesátá léta vzpomínat jako na dobu, kdy byl zamilovaný a šťastný, další žral hlínu a sotva přežíval. Ostatně i mnozí z těch, kdo se zprvu postavili proti režimu, postupem času povolili a rozhodně je za to nemůžeme soudit. Nikdo nevěděl, jak dlouho to celé bude trvat, nejdřív to vypadalo na pár měsíců, pak zase na nekonečno. Všechny, kdo vydrželi, obdivuju, ale neodsuzuju ty, kteří ne.

 

Už jsem s vámi několikrát četla rozhovor, kde jste tvrdila, že tak špatně v minulosti zase nebylo. To není zrovna populární postoj.

Jen se snažím zdůraznit, že je ošidné věci paušalizovat. Vždycky jsem se zajímala o historii, bavilo mě poslouchat, co pamatují rodiče a prarodiče, a dělat si na základě toho vlastní názor. Samozřejmě i já si prošla radikální fází, kdy jsem všechno odsuzovala, ale postupně jsem se dobrala přesvědčení, že i v těžkých dobách dokázali lidé žít slušně a naplno. Co víc, že existovaly i věci, jež mi dnes chybějí.

 

Například?

Můžeme začít třeba hned u divadla jako prostředí, které znám nejlíp. Nemůžu se zbavit pocitu, že když se věci nesměly říkat naplno a nepřítel byl přitom jasně pojmenovaný, vznikala mnohem zajímavější díla. Prostě se musely hledat cestičky a hledání je vždycky plodný proces. Lidi víc přemýšleli a divadla byla místem, jež lidi dokázalo spojit – vezměte si, že existovaly kluby, kde se scházeli umělci ze všech oborů, diskutovali a jeden druhého tím obohacovali. Dnes každý spěchá z jednoho kšeftu do druhého, není chuť ani čas probrat, co se děje. Prostě se dřív žilo tak nějak intenzívněji.

 

To ale nebyla zásluha režimu.

Taky netvrdím, že bych ho snad chtěla vrátit, chraň bůh, dnešní svobodu a možnosti bych neměnila. Chci tím jen říct, že není dobré paušalizovat. A naše doba má k paušalizování sklony.

 

Co si vlastně vybavujete z komunismu?

Jak strašně jsem toužila být jiskřička. A jak jsem cítila křivdu, když mi to rodiče odpírali.

 

 

Mám podobný zážitek, bez jiskerského odznaku jsem si připadala jako vyděděnec.

Komunistická masírka byla účinná, kam se hrabou současní marketingoví stratégové. Osmdesátý devátý přišel, když jsem nastoupila do první třídy, propagandu jsem zažila jen krátce, a přesto mě už stihli zpracovat. Jiskra ráda zpívá, jiskra krásně kreslí, jiskra se dobře učí, opakovali mi ve škole a já nechápala, co by na tom mohlo být špatného.

 

Přemýšlela jste někdy, jestli byste prohlédla, i kdyby nepřišel Listopad?

Během natáčení Keře takřka neustále. Přemítala jsem, jestli je vůbec v moci jedince, jehož režim někam směruje, a nemá přitom možnost srovnání, aby se sám od sebe zastavil a uvědomil si reálný stav věcí. Za sebe můžu jen doufat, že bych se nedala. Nejsem primárně bojovník ani revolucionář a rozhodně se nepovažuju za toho, kdo tahá vlajku v první linii, ale zároveň si nemyslím, že bych byla srab. Nicméně nacházíme se v rovině teorie a realita umí zaskočit.


Ještě jednu věc jsem si u Hořícího keře uvědomila: bude to znít možná trochu rouhačsky, ale záviděla jsem studentům té doby jejich pospolitost, při vší té bídě museli mít ze školy větší zážitky než naše generace.

Přesně! Přemýšlela jsem v téhle souvislosti o Palachovi a říkala si: Ty kokos, dvacetiletý kluk a takové uvědomění, to přece není možné! A vůbec, vezměte si celý ten studentský svaz, který za něj bojoval, to byli lidi s názorem a láskou k vlasti, lidi, kteří lačnili po informacích a vzdělání, diskutovali o světě, v němž žijí. Bojím se, že kdybych dnes s tímhle oslovila dvacetiletého kluka, nedozvím se nic. U nás na Slovensku tenhle postoj nazýváme „syndromem mamvpičismu“ – jako že to, s odpuštěním, mám v pi.., je mi to fuk, hlavně mě prosím nezatěžujte nějakou myšlenkou, mám těžký život. V zásadě proti tomu nic nemám, ať si studenti užívají bezstarostnosti, jen by to chtělo doplnit aspoň o nějaký společný zájem. A tím nemyslím reality show.


U nás se nedávno gymnazisté vrhli do protestní hladovky kvůli návratu komunistů k moci.

Tak to jsem klidnější, i kdyby to bylo jen gesto, znamená to, že to s námi ještě není úplně marné.

 

Byla jste ve dvaceti lepší?

Chraň bůh, abych něco takového vypustila z úst. Ne, byla jsem jiná – nutno ovšem říct, že nikoli svou zásluhou. Maminka mě vychovávala velmi pevně. Neexistovalo neumět, neudělat dobře. Stala se ze mě perfekcionistka. Například Mendělejevovu tabulku prvků jsem ovládala zepředu zezadu i vprostřed noci. Dělala jsem všechno, co vás jen napadne. V pubertě ale přišla krize. Žila jsem podle přesného časového rozvrhu, což se s pubertou moc neslučuje. Vyvrcholilo to tím, že jsem v šestnácti odjela do Ameriky.

 

 

Po návratu jste studovala práva, později jste ale přešla na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. Čím byste vlastně byla, kdyby se zkoušky na VŠMU nepovedly?

Chtěla jsem se dát na patologii.

 

Já slyšela, že na plastickou chirurgii.

Ono to šlo ruku v ruce – zajímalo mě soudní lékařství, patologie a plastická chirurgie.

 

Kde se to ve vás vzalo?

Jako malá jsem hodně četla knížky věnované úrazové chirurgii. Koukala jsem na obrázky přeoperovaných tváří a říkala si: Pane jo, člověka zmasakruje vlak k nepoznání a tihle borci ho přešijí tak, že je z něj zase lidská bytost. Zamlouvala se mi představa, že bych něco takového dokázala. Od toho jsem přešla k plastické chirurgii, která měla tu výhodu, že byla zároveň estetická, jenže u ní jsem se lekla zodpovědnosti – než bych zvětšovala prsa holce, jíž frajer namluvil, že není hezká, radši bych umřela hlady. No a patologii jsem zavrhla, protože bych musela být zavřená pořád na jednom oddělení. To už je mi sympatičtější soudní lékařství, tam se aspoň chodí i do terénu.

 

Jak jste se ale dostala ke knihám se zmasakrovanými lidmi?

Tatínek mi je nosil.

 

Byl z oboru?

Ne. Jen k nim měl přístup, spravoval počítače v centrální bratislavské nemocnici a dostal se tím pádem také do knihoven. A protože věděl, že ráda šiju, nosil mi odbornou literaturu.

 

Místo vzorů z Burdy?

Asi to zní bláznivě, že?

 

To si pište.

Chtěl mě podpořit v mých zájmech.

 

Řekl si: Holka ráda šije, tak jí přinesu obrázek mrtvoly, chápu. Vy máte pěkně zvrhlé historky z dětství.

Mně to nikdy zvrhlé nepřišlo, co si vzpomínám, přešívala jsem všechno od rajčat po pomeranče. Vážně jsem tu profesi chtěla dělat, jen mě holt maminka přesvědčila, že by bylo lepší právo. Tak jí teď aspoň jednu skvělou právničku zahraju, snad bude spokojená.

 

Tereza Spáčilová


Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře