Průvodce pravidly slušnosti při mobilním telefonování pro paranoidního schizofrenika | Reflex.cz
reklama
nahoru

Průvodce pravidly slušnosti při mobilním telefonování pro paranoidního schizofrenika

Steve Fisher5. října 2012 • 06:00
Průvodce pravidly slušnosti při mobilním telefonování pro paranoidního schizofrenika
Zvony
• foto: 
Marek Douša

Když jsem byl malý, dodržovali jsme u nás v rodině pravidlo, kolikrát máme nechat telefon zazvonit, než ho zvedneme. Limitem bylo šest zazvonění. Zavedl ho otec. Tvrdil totiž, že když vám někdo nezvedne telefon po šestém zazvonění, tak buď není doma, nebo telefon neslyší, protože je venku, nebo se mu prostě hovor brát nechce.

reklama

 

(Do you want to read this article in English? Use this link.)

 

Pokud šlo o zvonění našeho telefonu, patřil otec většinou do té poslední kategorie. Například striktně odmítal brát telefony během večeře. Tvrdil, že je neomalené volat mezi šestou a sedmou večer, kdy většina lidí večeří. Nejvíc ho dokázalo rozzuřit, když nám někdo zavolal během večeře a nechal telefon vyzvánět desetkrát až dvanáctkrát, než to vzdal.

 

„Myslej si snad, že jsme tu všichni hluchý?!“ vykřikoval otec.

 

„Anebo že bydlíme někde v paláci a že nám to trvá víc než šest zazvonění, než k telefonu doběhneme?“

 

„Možná bychom to měli vzít,“ navrhovala mu někdy matka smířlivě. „Co když je to něco naléhavého?“

 

„A jak asi naléhavý to může být?“ ptal se jí skepticky. „Třeba někdo zemřel?“ přišla matka s možným vysvětlením.

 

„No pak bude ten nebožtík mrtvej i za hodinu, nemám pravdu?“ odpověděl jí s neotřesitelnou logikou.

 

Pochopitelně, tohle bylo v dobách, kdy byly jen pevné linky. Dneska, kdy má většina lidí mobily, se pravidla slušného chování při telefonování výrazně změnila.

 

Například já když volám manželce, vždycky nechávám mobil zvonit asi třicetk rát. Prvních pět zazvonění je jen k tomu, aby se hlasitost vyzvánění manželčina mobilu postupně zvyšovala a aby ho ze své kabelky vůbec zaslechla. Těch dalších 25 zazvonění jí dá čas,aby telefon mezi všemi věcmi, co nosí v kabelce, vyhrabala.

 

Ovšem když volám jiným lidem, stále dodržuji otcovu starou zásadu šesti zazvonění. Jednu velkou výhodu dnešní telefonování má: jestliže se volaný nedostane ke svému mobilu včas, aby ho zvedl, ještě než volání vzdám, pozná ze seznamu „zmeškaných hovorů“, kdo mu volal, a může mi zavolat zpátky.

 

Další novinkou moderního telefonování je to, že nejen víme, kdo nám nedávno volal, ale i kdo nás volá, ještě než hovor vůbec vezmeme. Za mého mládí byla tato možnost dostupná u pevných linek pouze jako dodatečná služba známá jako „Identifikace volajícího“. Služba byla určena lidem, kteří měli důvod nebrat hovory určitých osob – jako třeba bývalých partnerů či otravných příbuzných. Byla to taky velmi oblíbená služba paranoidních schizofreniků.

 

Dneska je však tahle služba, založená na obavách z nepříjemných telefonátů, standardním prvkem všech mobilních telefonů. Vždycky víte, který známý vás volá. A když voláte vy, víte, že volaný známý ví, že ho voláte právě vy. A on zas ví, že vy víte, že on ví.

 

Takže by se na jednu stranu mohlo zdát, že se dnešní paranoidní schizofrenik může cítit se svým mobilem mnohem bezpečněji než kdy předtím. Naneštěstí ještě nikdy tu nebyla větší šance stát se díky mobilu paranoidním schizofrenikem.

 

Je to proto, že univerzální dostupnost služby „Identifikace volajícího“ dnes přináší znepokojující otázku, zda lidé, kteří vám neberou hovor, když jim právě voláte, jsou jen nedostupní, nebo zda hovor neberou právě proto, že vědí, že jim voláte vy.

 

Tak fajn. Je to hloupost. Asi to fakt vzít nemohou.

 

Ale co kdyby?!

 

Začnete pátrat v paměti. Neřekli jste nedávno něco, co je mohlo rozčilit nebo naštvat? Neurazili jste je náhodou nějakou letmou, spontánní poznámkou, jež byla míněna jako vtip? Nezapomněli jste jim popřát k narozeninám? Anebo nepřišli najednou na to, že jste vlastně kretén a že už s vámi nikdy neztratí ani slovo?

 

Nebo je celá věc ještě horší? Nejenom že vám nezvedli telefon. Když jste volal, telefon jim párkrát zazvonil, a pak se ozval obsazený tón.

 

Vždyť volaný vlastně váš hovor odmítl!

 

K sakru! Co si to dovoluje! Po všech těch letech přátelství? Po všem, co jste pro něj udělali! A všechno jenom kvůli nějaké nevinné poznámce, jež mi z nějakého důvodu ujela a kterou si ten člověk špatně vyložil? Byla to skutečně vaše vina? Pane na nebi!

 

Tak dobrá. Sbohem, konec přátelství – jestli to vůbec nějaké přátelství bylo. To jsem byl ale hlupák, že jsem svou důvěru a náklonnost věnoval takovému bezcharakternímu, nevděčnému, pokryteckému …

 

Pak váš mobil zazvoní; a je to ten váš přítel. Volá, aby se vám omluvil, že nemohl váš předchozí hovor vzít. Právě řídil a musel si najít místo na zaparkování, aby si s vámi mohl popovídat.

 

„Aaaha,“ vy jen zakoktáte. „No jasně, chápu. Nic se neděje. No problem!“

 

Páni.

 

Koneckonců, přes všechny ty nové strasti a obavy, jež vám může mobil přinášet, není pochyb o tom, že je to šikovné zařízení. Jen je mi líto, že se můj otec mobilů nedožil.

 

Vím, že by si tu funkci „odmítnout hovor“ určitě zamiloval.

 



Klíčová slova: rxrxstevefishertelefon



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama