Karel May: notorický zloděj a pohádkář Divokého západu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Karel May: notorický zloděj a pohádkář Divokého západu

Jan Berwid-Buquoy3. dubna 2012 • 06:00
Karel May: notorický zloděj a pohádkář Divokého západu
Vinnetou
• foto: 
Archív

Německo nyní oslavuje Karla Maye hned z několika důvodů — 100. výročí úmrtí (1912), 170. výročí jeho narození (1842) a 50. výročí premiéry nejúspěšnějšího filmu SRN všech dob pod názvem „Poklad na Stříbrném jezeře“ (1962). Nemusím snad ani zdůrazňovat, že „poklad“ i „jezero“ jsou pouhým výplodem autorovy fantazie. Film rovněž o „Divoký západ“ ani nezavadil. Byl natočen v Jugoslávii a „Indiáni“ jsou Chorvati pomazaní hnědým krémem na boty.

reklama

 

Karel May se stal nejoblíbenějším německým autorem. Jeho knihy dosáhly na celém světě nákladu přes 200 miliónů výtisků. Jenom v německy mluvících oblastech jich bylo prodáno přes 100 miliónů. Psal cestopisy o Orientu, USA a Mexiku, kde předtím samozřejmě nikdy nebyl. Jeho příběhy jsou výmysly. Sám sebe vydával za „Old Shatterhanda“, aniž by tato osoba kdy existovala. Stál často před soudem a nezřídka seděl za mřížemi.

 

O jeho dětství víme pouze to, co sám vyprávěl. Prý byl do svých pěti let slepý. Ovšem neexistuje pro to ani jeden jediný historický důkaz. Vybájil si babičku, jež mu údajně četla orientální pohádky z knihy Hakawati. Publikace tohoto jména nikdy nebyla vytištěna. Jde o autorův výmysl. Již jako dítě oplýval bohatou fantazií. Byl nadaný. Rychle se naučil anglicky a francouzsky, takže mohl číst sešitové dobrodružné romány od německých emigrantů vracejících se z USA a Kanady. Setkával se s nimi v jedné hospodě. Hostinský ho tam zaměstnával u kuželkářské dráhy. Jednoho krásného dne jej majitel prý kvůli krádeži náhle vyhodil. Co se vlastně „ztratilo“, se doposud nepodařilo zjistit.

 

Pozdější autor smyšleného Vinnetoua začal krást doslova na běžícím pásu. V roce 1856 se přihlásil do učitelského semináře, avšak roku 1859 byl z něho vyloučen pro zcizení šesti svíček. Protože sliboval, že už to nikdy neudělá, byl přeřazen do učitelského semináře v Plavnu, kde dostudoval a začal jako učitel. Poté, co svému kolegovi odcizil kapesní hodinky, dýmku a cigaretou špičku, byl roku 1861 odsouzen k šesti týdnům žaláře se zákazem vykonávání učitelského povolání. Když opustil vězení, stal se doslova „zlodějem z povolání“.

 

Po celé řadě krádeží, podvodů a hochštapleření byl na něho vydán zatykač. V roce 1865 se ho podařilo zatknout a musel ve Cvikově (Zwickau) na čtyři roky za mříže. Na základě svého pedagogického vzdělání, jakož i vynikajících znalostí angličtiny a francouzštiny tam z něho udělali vězeňského knihovníka. Většinu času trávil četbou. Předpokládá se, že v base přečetl okolo stovky cestopisných a dobrodružných publikací. Ano, dělal si poznámky a výpisky do svého zápisníku, ale nikdy žádnou povídku, anebo dokonce knihu ve výkonu trestu nenapsal. Opačná tvrzení jsou historickým omylem.

Karel May byl v roce 1869 propuštěn, ale vzápětí pro krádež kožichu putoval obratem opět do šatlavy. Při vězeňském transportu se mu však podařilo uprchnout. Rozhodl se emigrovat do Čech, kde hodlal v budoucnu žít. Usídlil se v severních Čechách ve Valkeřicích (Algersdorf), asi šest kilometrů od Benešova nad Loučnicí. Tam začal pracovat v loveckém zámečku přebudovaném na tkalcovnu.

 

Český způsob života a mentalita lidí mu vyhovovaly. Nesnášel odlidštěně způsoby německé byrokracie. Pobýval ve Valkeřicích v letech 1869–1870. Za tu dobu recidivista neukradl v Čechách ani stéblo. Ačkoli tehdy žádný „politický azyl“ neexistoval, mohl Karel May přesto zůstat v zemi, kterou si oblíbil, kdyby si to nezavařil sám opět svou přebujelou fantazií. Měl se přihlásit na policejní stanici k trvalému pobytu, kde prohlásil do nebe volající pitomosti. Tvrdil, že se jmenuje Albin Wadenbach, pochází z ostrova Martinik, je prý syn bohatého latifundisty a v Německu mu údajně ukradli cestovní dokumenty. Tomu nikdo nevěřil.

 

Proč by syn bohatého latifundisty pracoval v české tkalcovně za mzdu nádeníka? Policie se dala do pátrání a zjistilo se, že v sousedním Německu je na „Wadenbacha z ostrova Martinik“ vydán zatykač. Existoval zde přesto problém. Karel May v Čechách nic neprovedl a hledal zde ochranu. Aby celá věc měla alespoň nějaké juristické zázemí, byl tedy vykázán pro „potulku“, neboť nebyl ve Valkeřicích policejně hlášen a trvalé bydliště měl v Německu.

Delikvent si tentokrát odseděl svůj trest v letech 1870–1874 ve věznici Waldheim. Po propuštění odešel ke svým rodičům do Ernstthalu a vydal se na dráhu spisovatele. Takřka obratem ruky slavil vynikající úspěchy. Mimo jiné si vymyslel příběhy z „Divokého západu“, vyrobil „Old Shatterhanda“ a indiánského náčelníka Apačů „Vinnetoua“. Na veřejnosti prohlašoval, že po USA cestoval a scenérie sám prožil. Vydával sám sebe za „Old Shatterhanda“, a „Vinnetoua“ dokonce prý poznal osobně. Nad čím by v Čechách mávli rukou, v Německu brali vážně.

 

Spisovatel stál opět před soudem kvůli „šíření nepravdivých skutečností a klamání veřejnosti“ (Irreführung). Obžalovaný zpanikařil a znovu prchl do Čech. Tentokrát se roku 1897 uchýlil do Sokolova (Falkenau), aby ze sebe setřásl německou paragrafovou justici. Ačkoli je v této době již zámožným a známým spisovatelem, je z Čech (z doposud nezjistitelných důvodů) po čase opět šupem vykázán.

 

Ve snaze jméno smyšleného dobrodruha „Divokého západu“ nějak legalizovat a zbavit se zbytečných žalob kupuje v Radebeulu luxusní rodinnou vilu a nazve jí „Villa Shatterhand“. Co ovšem s „Vinnetouem“? Jeho manželka Klára (rozená Plöhnová) mu radí odjet na nějaký čas do USA, a tím získat dodatečnou legitimitu vybájených příběhů. Prostě dovézt „důkazy“ pro autentičnost jeho povídek a indiánských publikací.

 

V roce 1908 oba tedy přistáli na severoamerickém pobřeží. Karel May je zděšen. Kovbojové nejsou urostlí hezouni na vysokých koních v duchu jeho publikací. Muži v sedle se mu ukázali coby umounění mužíci pod promaštěnými širáky, smrdíce na sto honů potem. Mustangové žádní „cválající tryskáči“ nebyli. Tito koně znázorňovali jakýsi zoologický druh o něco vyšší než poník a svou nemotornou rychlostí spíš připomínali osla. Když se autor svých divokých kovbojek na jednoho z nich posadil a rozjel, šoural nohy v trávě.

 

Apačové rovněž neodpovídali jeho představám. Připomínali vzezřením spíš žebrající cikánské bezdomovce než „indiánské bojovníky“. Jejich umazaný, rachitický náčelník se nejmenoval „Vinnetou“, nýbrž Gokhlayeh (1829–1909) — přeloženo do češtiny „Zívající tulák“.

 

To vše pohádkáři „Divokého západu“ Karlu Mayovi vůbec nepřekáželo, aby po návratu do Německa o něm v roce 1910 nevydal knihu pod názvem Vinnetou IV , plnou nehorázných kombinací a výmyslů. Před soudem se již neobjevil, neboť všechno „viděl na vlastní oči“, a ještě navíc měl na to „svědka“ — manželku Kláru.

 





Klíčová slova: rxrxjanberwidbuquoykarel may



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama