Nikdo nechce být ten nejchudší. To podle časopisu The Economist vysvětluje, proč chudým lidem nevadí malé zdanění bohatých | Reflex.cz
reklama
nahoru

Nikdo nechce být ten nejchudší. To podle časopisu The Economist vysvětluje, proč chudým lidem nevadí malé zdanění bohatých

Miloš Čermák21. srpna 2011 • 15:46
Nikdo nechce být ten nejchudší. To podle časopisu The Economist vysvětluje, proč chudým lidem nevadí malé zdanění bohatých
Wall Street
• foto: 
Profimedia.cz

Proč lidé z nižší střední vrsty či chudí často souhlasí s tím, aby bohatí měli daňové úlevy? Přece to nedává smysl! Nejvýraznější to je v USA, kde na vyšší a progresivní zdanění ani neexistuje dostatečný společenský tlak.

reklama

 

Jak píše v posledním vydání časopis The Economist, USA patří k zemím s nejnižším zdaněním. Nejvyšší sazba federální daně z příjmu je v Americe 35 procent, což patří k nejnižším ve vyspělých zemích. V Británii to je 50 %, v Dánsku 55 a ve Švédsku dokonce 57 %. Amerika je zároveň míň štědrá ke svým chudým, "podpora v nezaměstnanosti nahrazuje v USA menší část příjmů a trvá kratší dobu než ve většině evropských zemí," píše The Economist.
Chudých je přitom víc než bohatých. Proč nepožadují změnu? Jedna z teorií je, že zejména střední třída bohaté spíš obdivuje, než že by je nenáviděla. A mnozí doufají, že se bohatými stanou, a pak si budou moci užívat jejich benefitů. Jak napsal John Steinbeck, "v Americe nemůže zvítězit socialismus, protože chudí lidé nevidí sami sebe jako vykořisťovanou třídu, nýbrž jako dočasně indisponované milionáře".
To je však jen jeden pohled, možná příliš zjednodušující. The Economist cituje ze studie amerického Národního úřadu pro ekonomický výzkum, která zajímavým způsobem naznačila, že odpor k přerozdělování peněz má hlubší, psychologické kořeny. Chudí lidé nepodporují vyšší zdanění bohatých proto, že se obávají, že sociální dávky zamíří k těm nejchudším a oni se v sociálním žebříčku propadnou na jejich pozici.
Dokázaly to mimo jiné i experimenty, v nichž respondenti ve skupině studentů dostali různé sumy peněz. Jednotlivé částky se však lišily o jediný dolar. Tak vznikl žebříček účastníků od "nejbohatšího" po "nejchudšího". Každý pak dostal k dispozici další dva dolary a mohl je věnovat komukoliv dalšímu.
Ukázalo se, že zatímco ti "bohatší" dávali peníze ochotně těm "nejchudším", tak ti u konce žebříčku dávali dotyčné dva dolary spíš těm "bohatým". Proč? Jednoduše se báli, že když dají dva dolary někomu, kdo je o dolar "chudší", tak by je v žebříčku mohl přeskočit a "nejchudšími" by se stali ono sami.
Psychologové i ekonomové už dávno poukazují na to, že peníze a majetek nám přinášejí štěstí pouze tehdy, když vycházíme dobře ze srovnání s bezprosředním okolí. Jinak řečeno, chudší ze dvou miliardářů, kteří mají vily vedle sebe, může být se svým životrem mnohem víc nespokojený než člověk v paneláku, který má o trochu lepší auto než jeho soused.

Jak píše v posledním vydání časopis The Economist, USA patří k zemím s nejnižším zdaněním. Nejvyšší sazba federální daně z příjmu je v Americe 35 procent, což patří k nejnižším ve vyspělých zemích. V Británii to je 50 %, v Dánsku 55 a ve Švédsku dokonce 57 %. Amerika je zároveň míň štědrá ke svým chudým, "podpora v nezaměstnanosti nahrazuje v USA menší část příjmů a trvá kratší dobu než ve většině evropských zemí," píše The Economist.

 

Chudých je přitom víc než bohatých. Proč nepožadují změnu? Jedna z teorií je, že zejména střední třída bohaté spíš obdivuje, než že by je nenáviděla. A mnozí doufají, že se bohatými stanou, a pak si budou moci užívat jejich benefitů.

 

Jak napsal John Steinbeck, "v Americe nemůže zvítězit socialismus, protože chudí lidé nevidí sami sebe jako vykořisťovanou třídu, nýbrž jako dočasně indisponované milionáře".

 

To je však jen jeden pohled, možná příliš zjednodušující. The Economist cituje ze studie amerického Národního úřadu pro ekonomický výzkum, která zajímavým způsobem naznačila, že odpor k přerozdělování peněz má hlubší, psychologické kořeny. Chudí lidé nepodporují vyšší zdanění bohatých proto, že se obávají, že sociální dávky zamíří k těm nejchudším a oni se v sociálním žebříčku propadnou na jejich pozici.

 

Dokázaly to mimo jiné i experimenty, v nichž respondenti ve skupině studentů dostali různé sumy peněz. Jednotlivé částky se však lišily o jediný dolar. Tak vznikl žebříček účastníků od "nejbohatšího" po "nejchudšího". Každý pak dostal k dispozici další dva dolary a mohl je věnovat komukoliv dalšímu.

 

Ukázalo se, že zatímco ti "bohatší" dávali peníze ochotně těm "nejchudším", tak ti u konce žebříčku dávali dotyčné dva dolary raději "bohatým". Proč? Jednoduše se báli, že když dají dva dolary někomu, kdo je o dolar "chudší", tak by je v žebříčku mohl přeskočit a "nejchudšími" by se stali ono sami.

 

Psychologové i ekonomové už dávno poukazují na to, že peníze a majetek nám přinášejí štěstí pouze tehdy, když vycházíme dobře ze srovnání s bezprostředním okolím. Jinak řečeno, chudší ze dvou miliardářů, kteří mají vily vedle sebe, může být se svým životrem mnohem víc nespokojený než člověk v paneláku, který má hezčí kytky na balkóně než jeho soused.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama