Nežerte chobotnice!!! | Reflex.cz
reklama
nahoru

Nežerte chobotnice!!!

Jiří X. Doležal 16. dubna 2010 • 06:00
Nežerte chobotnice!!!
Chobotnice
• foto: 
Bekijkt.nl

Na konci roku světová media přinesla šokující zprávu - vedle člověka a opic umějí používat nástroje i hlavonožci! O inteligenci chobotnic a jejich životě vůbec vyprávěl znalec hlavonožců, doktor Martin Košták.

reklama

 

Reflex: Chobotnice je prý chytřejší než pes... Je to pravda?

 

Martin Košťák: Chobotnice má vyvinutější schopnost se učit - a učí se až dvanáctkrát rychleji než pes. Proběhly různé pokusy, že jim vědci strkali před akvária třeba makety humrů. Když chobotnice zjistí podruhé nebo potřetí, že tam je sklo, tak přestane dorážet. U psa to trvá mnohem déle. Chobotnice jsou také neuvěřitelným způsobem schopné projezdit složité bludiště včetně zrcadlového na třetí či čtvrtý pokus naprosto bezchybně. Mají úžasného pamatováka.

 

Reflex: Jak blízko či daleko vůbec taková chobotnice je od člověka?

 

Martin Košťák: Člověku je strašně daleko. Hlavonožci, tedy i chobotnice, mají společné předky se šneky ve skupině přílipkovců někde v kambriu. To je pět set milionů let. Největší rozvoj prodělali v ordoviku. V té době se rozrůznili do pěti podtříd. U dnešní chobotnice, o kterých bude nejvíc řeč, můžeme dohledat její sestřenky do období jury, do druhohor – 180 milionů let dozadu. Chobotnice původně vypadaly jako olihně, ale přešly na způsob života při dně. To, co je přišpendlilo na dno, bylo zřejmě strašně drsné konkurenční prostředí žraloků, ryb, dalších hlavonožců a zejména mořských ještěrů, kteří do vodního prostředí pronikali za potravní nabídkou. V zásadě je jejich inteligence výsledek soupeření s obratlovci.

 

Reflex: Proč to obratlovci dotáhli tak daleko, zatímco chobotnice nevytvořily žádné technologie?

 

Martin Košťák: Ony technologie svým způsobem mají, jsou schopné si poradit se spoustou věcí, jsou například schopné vytvořit příbytek.

 

Reflex: Postaví si domeček?

 

Martin Košťák: Postaví si domeček. Když jim dáte tři cihly do akvárka, tak ona dvě postaví nastojato, jednu přes ně napříč a do toho se schová. To celkem bez problémů zvládají. Vyrábějí si ochranné schránky např. z lastur, nedávno šokovali využitím skořápek kokosových ořechů. Ony dokážou něco, co nedokážeme my. Dokáží měnit barvu, dokonce na hlavě si vytvoří výrůstky, které imitují korály. Připluje ryba, která se chystá schovat, chobotnice ji čapne a hotovo. V některých případech tyto výrůstky zastupují mimiku. To zase my neumíme. Umíme lítat do vesmíru, umíme dělat auta, umíme vytvářet nástroje. Ale stejně dobře se umíme třeba vraždit – to ony dokáží taky. To, co umí, je dobré pro prostředí, ve kterém žijí, je to to nejlepší, co za desítky miliónů let vytvořily. Naši předci vsadili na inteligenci, my momentálně jsme dominantní živočišný druh na téhle planetě, ale nikdo netvrdí, že za 10 milionů let to bude stejné. Až suchozemské ekosystémy půjdou do prdele třeba z důvodu nějaké katastrofy, tak ty mořský a hlavně hlubokomořský budou netknutý.

 

Reflex: Mají chobotnice nějakou sociální inteligenci a sociální interakce kromě páření?

 

Martin Košťák: Chobotnice jsou solitéři. Mají úžasnou sociální vazbu mezi matkou a nevylíhlými mláďaty. Samice v 99 % případů po vylíhnutí vajíček umírá vyčerpáním. To jsou desítky dní intenzivní péče o vajíčka, která jsou většinou zavěšena na nějakém skalním převisu nebo v nějaké jeskyni. Samice tam čistí, filtruje vodu, omývá to, stará se a nežere. Chcípne nakonec vyčerpáním. Je to takový ten smutnější případ, kdy je péče o potomstvo v živočišné říši dotažená ad absurdum. Ale na druhou stranu životaschopnost mláďat, která se vylíhnou, je úžasná. Samice se o ně stará ještě chvíli potom, co se vylíhnou, takže jich přežije třeba sto padesát (i tak je to celkem malé procento). Naproti tomu takové olihně umírají již těsně po spáření a nakladení vajíček a počet jedinců, kteří přežijí je mnohem nižší.

 

Reflex: Co když se potkají dvě chobotnice?

 

Martin Košťák: Záleží na pohlaví. U stejných dochází často k zápasu, chobotnice si zvláště v době páření hlídají teritoria. Zápas je ale většinou ritualizovaný, menší jedinec obvykle pochopí, že nemá šanci, a zdrhne. To je základní strategie. Občas skutečně dochází k tomu, že jedna zabije druhou, ale to zase není nic neobvyklého. Existuje to asi u všech zvířat, u lidí je to ještě masovější. Jiní hlavonožci, třeba olihně, mají sociální kontakty v pravém slova smyslu, žijí v hejnech (v době páření dokonce tisícihlavých), která spolu komunikují barvoměnou. Plují v mělkém světlém moři, vnímají podněty, na které reagují. Nebezpečí – jedna barva, potrava – další barva, změna rytmu – další barva. Všichni hlavonožci mají naprosto fantastický zrak, nejdokonalejší oko mezi bezobratlými, srovnatelné s našima očima, či dokonce s některými ptáky. Největší legrace je, že nevidí barevně, ty rychlé perleťové barevné efekty, které vytvářejí, převádějí do stupnice šedé a zpracovávají je.

 

Reflex: To je trošičku problém, když s nimi máme komunikovat my, ne?

 

Martin Košťák: My máme ten problém, že s nimi chceme komunikovat, otázka je, jestli oni chtějí komunikovat s námi. To, co po nich při pokusech chceme – aby nám ukázaly tady je čtverec, tady je trojúhelník, tady je kolečko, tady je potrava, tak s tím problém nemají. Ale co to říká? My testujeme nějakou inteligenci, kterou si pofidérně představujeme jako rychlost učení, a ten koncept přenášíme na všechna zvířata, která testujeme – od šimpanzů po myši.

 

Reflex: Pane doktore, jak chobotnice vlastně souloží?

 

Martin Košťák: To je jedna z nejzajímavějších věcí vůbec. U jedné skupiny chobotnic, jmenují se argonauti, je to dotažený k dokonalosti. Samec je relativně malý, takže vždycky existuje nebezpečí, že ho prostě samice sežere. U argonautů má samec speciální rameno (hektokotylové), a když vidí na několik metrů samici, tak to rameno oddělí. Rameno má schopnost na metry torpédovat plášťovou dutinu samice, má svůj vlastní pohon, má dokonce receptory, které nějakým způsobem vnímají. V hektokotylu je zásobník jako do kalašnikova – deset ampulí se spermatem. Statistická úspěšnost při oplodnění je druhá ampule z těch deseti jako nejhorší pokus, takže těch deset je tam naprosto zbytečných.

 

Reflex: A to chapadlo-penis jim doroste příští sezónu znovu?


 

Martin Košťák: Za nějakou dobu rameno obnoví, na druhou stranu je nutno říct, že u volně žijících hlavonožců je délka života kolem 2-3 let, u některých větších chobotnic to může být nanejvýš 5-6 let. Oni rostou poměrně rychle, hlavně co se týče velkých krakatic. Když vytáhli 9 metrů velké mláďátko, tak ještě nemělo vyvinuté pohlavní orgány. Mezi hlavonožci nikdy nebyl ani není žádný býložravec, všechno to jsou dokonalí masožravci a predátoři.

 

Reflex: Když jsme u těch velkých, je pravda, že žerou lidi?

 

Martin Košťák: Když se k nim dostanou, tak jo, ale vzácně. Nejvíce případů je známo z Cortézova moře, tam žije až třímetrová „krakatice“ (oliheň Humboldtova). Jsou to poměrně slušné kanibalské bestie, a je popsáno několik případů rybářů, kteří tam při jejich lovu spadli do vody a už se nevynořili. U těchto potvor je znám jev zvaný frenezie (podobně jako u žraloků), při které útočí naprosto na všechno včetně zástupců vlastního druhu. U velkých krakatic jsou popisovány případy z druhé světové války, dokonce z kanálu La Manche, kdy stáhly sestřeleného letce z voru. Životní prostor krakatic je ale v sedmisetmetrové hloubce a člověka potkají málokdy. V Indickém oceánu tahleta velká krakatice sejmula vorvaně, a to docela zajímavým způsobem: vorvaň má jen jeden nadechovací otvor. Krakatice mají na prodloužených chapadlech velké přísavky a vorvaně, pro který jsou velké krakatice základní potravou, se občas daří těm větším a zkušenějším omotat a zacpat nadechovací otvor. Udusí ho. Proto zřejmě taky vorvani do hlubin sestupujou ve skupinách, sociálně si pomáhají. A v Indickém oceánu někdy v 60., 70. letech byl popisován případ, že ten vorvaň se s ní vynořil a vykysnul, normálně ho udusila.

 

Reflex: Jak je velký největší hlavonožec?

 

Martin Košťák: sedmnáct metrů osmdesát centimetrů. A takových šest sedm metrů je tělo.


Reflex: Hlavonožci mají zobáky. Tím rvou potravu?

 

Martin Košťák: Ano, ale má to háček. Co urve, nemůže spolknout. Kdyby urvala velký kus masa, tak ho prostě nespolkne. Za zobákem má zvláštní struhadlo, a tím strouhá potravu na malé kousky. Musí, má handicap - její trávicí trubice prochází skrz nervové centrum hlavy, v podstatě přes mozek, a ona nemůže vzít větší sousto, než je průměr trubice, která prochází tímto mozkem.

 

Reflex: To je docela problém.

 

Martin Košťák: Blbý handicap.

 

Reflex: Co vlastně žerou?

 

Martin Košťák: Mrňavý žerou plankton – larvy krabů, dalších korýšů nebo třeba hvězdic. A ty větší žerou cokoliv živého od korýšů velikosti krevet až po ten extrémní případ, kdy dala krakatice vorvaně, udusila ho, a pak se na něm nějakou dobu živila. Nejběžnější sorta jejich žrádla jsou korýši o velikosti krabů, ryby a ty větší chobotnice, řekněme od dvou metrů výš, se celkem úspěšně živí rybami i žraloky. Krásný případ byl na severozápadním pobřeží Států, kde v mořském akváriu zjistili, že jim mizí žraloci. Když jich zmizelo několik, každý týden jeden, bylo jim to divný, tak tam nainstalovali kamery. Na youtube je pěkný záběr. Chobotnice čeká mezi kameny, ten žralok tam asi dvakrát projede. Má asi metr a půl, což není málo - přesto ho chobotnice chytí a sežere. Jiný případ z mořského akvária - chobotnice odkoukala, jak ho vypouštějí, a jednou ho vypustila sama. Ony jsou často v akváriích znuděné, a když nedostanou hračku, tak je to konečná. Podlehnou stresu.

 


Reflex: Jak si může chobotnice hrát?

 

Martin Košťák: Potřebují předmět na hraní, různě si ho přemisťují, s tím předmětem si pohrávají, pokud se dá tvarovat, tak ho tvarují a různě ho umisťují. Vyplňují volný čas. A ony si tak nehrají jen v akvárkách, ale i v reálu, u potápěčů rády zkoumají vytahování šnorchlu z huby. U těch velkých to už je trochu problém. Pokud je v přírodě pozorována bez vyrušování, tak si prostě hraje s klepety krabů, které má vyskládané před jeskyní, s krunýři, s kamínky, s hvězdicemi...


Reflex: Myslíte si, že je v pořádku, že chobotnice žereme?

 

Martin Košťák: My žereme ledacos. Já třeba, pokud to srovnám, kdybych dostal talíř s chobotnicí a talíř se psem, tak si dám toho psa. Chobotnici moc nemusím, mně to přijde bez chuti, upravuje se to strašně složitě. Ale abych to srovnal z našeho egoistického přístupu, co je chytřejší, tak volím psa na česneku. Myslím si, že nemáme zapotřebí chobotnice jíst, to ale řekněte Italům a dalším přímořských národům, které je loví. Ale je to určitě sporné. Možná se pro chobotnice blýská na lepší časy - v Británii prošly Sněmovnou lordů nové zákony na ochranu zvířat a proti jejich týraní. První bod říká, že nesmí být týráni všichni obratlovci, a jediný bezobratlý - chobotnice obecná.

 

Reflex: Poslední otázka: Proč chobotnice nevylezly na souš?

 

Martin Košťák: Důvodů je několik. Jeden z hlavních je jejich fyziologie, mají jiné okysličovadlo. My máme v krvi železo, které se váže v hemoglobinu, chobotnice vsadily na měď, což je poměrně slabší okysličovadlo. Ale v jejich prostředí naprosto dokonalé. Bez problému. Na souši by ale problém asi měly. Další handicap je v jejich ledvinách, ty jsou jednoznačně nastavená na metabolismus pracující s mořskou vodou aj.. To, proč nevystoupili na souš, má ještě ekologický rozměr: Ony to nikdy nepotřebovaly. Žijí stejný styl života ve stejném prostředí po desítky miliónů let a vyhovuje jim to. Tak proč by vylézaly na souš.

 



Jiří X. Doležal


Klíčová slova: Košťák



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama