nahoru

Uhlí neutečeš [Diskuse]

Petr Holec22. července 2005 • 00:06

Uhlí bývá pokušení, zvlášť v exkomunistické zemi. Nejdřív řekla NE rozšiřování těžby Pithartova vláda, jíž stačila někdejší měsíční krajina. Po ní udržovaly status quo i další kabinety. Až přišel ministr průmyslu a obchodu Milan Urban a lidem nejen z Horního Jiřetína a Černic, obcí ležících na hraně dolů, naznačil, že by je kvůli uhlí mohl stihnout osud nedalekých Libkovic; z těch nezbyla ani hospoda, ačkoli se pod nimi nikdy moc netěžilo. Jiřetínští uspořádali referendum a živou hradbu. Hnutí Duha protestní pochod. NIKDO pořád nic neví.

Lidé z Hnutí Duha milují přírodu víc než sebe. Nevadí jim nosit půl dne v dešti na zádech nápis POCHOD ZA ZACHOVÁNÍ HORNÍHO JIŘETÍNA A ČERNIC, aniž by se k nim téměř kdokoli z Horního Jiřetína a Černic připojil. Týden bydlí na faře a jedí z ešusu fazole. To vše pro jiné. Proto je taky každá průmyslová lobby tolik nenávidí.
„Tak vyrazíme tímhle směrem,“ řekne mladý muž v brýlích.
Je pátek osmého července, něco po desáté. Lije, že byste nevylezli ani z polorozpadlé fary. Mladý muž má na sobě modré tepláky, přes ně trenýrky a přes to všechno nepromokavý khaki plášť. Podobný nosíval v Králi Šumavy Jiří Vala, když chodil do konzumu za Jiřinou Švorcovou.
„Ti, kdo nechtějí jít celou trasu, si můžou v Litvínově sednout na autobus,“ dodá ještě mladý muž.

Petr Holub je z Hnutí Duha, jež protestní akci Týden na hraně pořádá. Před farou mokne nebo se ukrývá pod deštníky dvacka nadšenců. Celý pochod tam, kde stávaly Libkovice, než komunisté naplánovali jejich zbourání, měří dvanáct kilometrů.
„My tam dorazíme před třetí,“ řekne ještě Holub. „Touto akcí chceme vzkázat všem našim příznivcům i odpůrcům, že to se záchranou své obce myslíme vážně a že ve své aktivitě nepolevíme. Nepochybujeme o tom, že lípy, které jsme dnes vysadili, budou mnoha generacím našich potomků připomínat úspěšné úsilí o zachování obce,“ řekl v prohlášení k Týdnu na hraně jiřetínský zastupitel Vladimír Buřt.
Do Libkovic, které už nestojí, nešel.

LIDÉ VS. UHLÍ


Horní Jiřetín celkem dobře znám. Nevypadá ani líp, ani hůř než průměrná česká obec. Někteří by si panelákovým bytem jistě polepšili, jiní ne. Obecní úřad, kostel, hospoda a diskotéka.
A samozřejmě i morbidně rozlehlý Důl Československé armády, jižní vyhlídka. V mnohapásmové hloubce se jako tečka ztrácí i obří rypadlo. Na obzoru nad ním ční memento povrchové těžby hnědého uhlí: letitý pokus o kultivaci krajiny, již nikdy nezkultivujete.
Důl zatím končí těsně na hranici obce. I když: koncem června se tu

Že přijedou rypadla, nevěří ani v Lomu, vedle něhož stávaly Libkovice. Pořád si velebí životní prostředí.

kvůli těžbě sesula část svahu, takže zakrátko by důl mohl končit o něco dál. Aniž by báňský úřad povolil rozšíření těžby.
Mimochodem: na svahu tyčícím se nad sesuvem sedí ruina kdysi krásného zámku Jezeří. Lidé z Mostecké uhelné společnosti, která chce uhlí nejen zpod Jiřetína (kdyby padly vládní limity omezující těžbu, pokračovalo by se dál na Krušné hory), říkají, že zámek není ohrožen. Jeho kastelánka, Hana Krejčová, si není tak jistá.
V Horním Jiřetíně jsem byl před více než rokem, když se o rozšíření těžby začalo spekulovat. Starosta obce tehdy pozval ministry životního prostředí i průmyslu a obchodu, aby je přesvědčil, že jeho obec není na zbourání. První je logicky proti těžbě, druhý logicky pro.
Přijel pouze prvně jmenovaný, Libor Ambrozek. Právě na zámku Jezeří sliboval, že vláda těžební limity neprolomí. Pak odjel na oběd do Prahy. Dnes je situace naprosto stejná.
Problém s limity je, že vládu právně nijak nezavazují. Pocházejí z doby, kdy uhlím zničené severní Čechy byly synonymem zla komunismu a politická nálada stála jasně na straně lidí. A vycházejí ze studií, že nejméně několik desítek let nebudeme uhlí odtud potřebovat. Ostatně když si vzpomenete, čím všechny vlády ospravedlňovaly stále dražší stavbu jaderné elektrárny Temelín ...
Časy se ovšem mění.

JAK HLUBOKO SAHÁ MAJETEK


Přestože Jiřetín leží těsně u dolu, rostou na jeho jihozápadním kraji velké vily se zahradami s jezírky, fontánkami a můstky. Patří movitějším lidem z Litvínovska a Mostecka, kteří sem s vidinou klidnějšího bydlení investovali milióny korun. Kdysi uvěřili, že jsou limity těžby závazné pro všechny vlády. Vlastně tomu věří stále, nic jiného jim nezbývá.
Kdyby spor o těžbu vyhrál ministr Milan Urban, potažmo Mostecká uhelná, půjdou jezírka, fontánky a můstky jako první.
Technicky vzato, jejich majitelům nepomůže ani zachování limitů. Ústecký hejtman Jiří Šulc, do jehož rozhodovací kompetence Jiřetín spadá (krajští zastupitelé budou rozhodovat o územním plánu v září), ho považuje pouze za čtvrtinovou záruku zastavení těžby. Báňský úřad totiž může těžbu povolit. Proto Jiřetínští usilují o takzvané odepsání uhelných zásob, které Šulc považuje za tříčtvrteční záruku. Jiná vláda je totiž zase může odepsat zpět. Problémem navíc majitel pozemku nevlastní i to, co je pod ním, ale jen to, co je na něm. Na rozdíl třeba od USA, kde vlastníci pronajímají své pozemky pro těžbu čehokoli a slušně z toho žijí, se čeští vlastníci pozemků - když na to přijde - stěhují do paneláků.
Kdyby tedy spor o těžbu doopravdy vyhrál ministr Milan Urban, došlo by v podstatě na vyvlastnění ve státním zájmu.
Pro takový případ nemá Jiřetín žádný plán B. Nikdo si něco podobného radši vůbec nepřipouští. Protože jakmile jednou začnete ...
Mimochodem: na zbourání najdete v severních Čechách dost jiných obcí. Pro jejich obyvatele by šlo o podobný akt milosti jako třeba velká voda pro Karlín, kde žiju. Téměř všichni mohou začít znova a líp.

KDE TO BYLO?


„Kostel stával tamhle,“ ukáže ke stromům v pusté pláni starší muž. „Nebo tamhle?“
Je i není to důležité. Jak pro koho. S lidmi z Hnutí Duha, kteří mají stále na zádech stejné transparenty, a hrstkou bývalých obyvatel Libkovic stojím na místě, kde kdysi opravdu stávaly Libkovice. Kostel, kino, hospoda.
„No jo, a můj barák,“ ukazuje na mapu zbourané obce jiný starší muž v saku a modré kšiltovce. Jeho dům stával na kraji obce.
Stojíme spolu pod celtou improvizovaného kina, kde lidé z Hnutí Duha nabízejí každému čočku, vajíčko a chleba. Jen jednou. Kdysi tu opravdu stálo kino. Tam, kde dnes čepují z přivezeného sudu pivo, kdysi opravdu stávala hospoda. Tam, kde dnes roste křoví, stával kostel. Dnes tu stojíme proto, abychom si připomněli, jaké to je, když vám někdo kvůli uhlí zboří dům a přestěhuje vás na sídliště.
„Na prd,“ odpovídá muž v saku a kšiltovce.
Jmenuje se Karel Krejčí a je mu sedmdesát sedm let. Z Libkovic, jež byly poslední komunisty zbouranou obcí, odcházel jako poslední. I tenkrát se s doly soudil. Dostal za to panelákový byt v Mostě.
Ironií osudu pro doly i pracoval.
„Doly tě vždycky doběhnou, těm neutečeš,“ říká mi. „A doběhnou i Jiřetín.“


Mělo by se v severních Čechách dál těžit uhlí?



Kurzy měn
25,610
21,680
29,100
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře