Islandští velrybáři opět vypluli na moře. Většina zemí má sice zato, že velryby by se lovit neměly, Greenpeace už na lovce čeká na své proslulé protestní loďce, Islaňdanům je to nicméně jedno. Tvrdí, že pracují jedině k velrybímu dobru: musí těch pět stovek kusů odlovit pro vědecké účely. Jinak bychom se o velrybách nic nedozvěděli.
Velryby přes opakované zákazy a protesty mezinárodního společenství loví především tři země – Island, Norsko a Japonsko. Všechny ty země patří k bohatým až k nejbohatším. Jejich lidé ani netrpí hlady, ani nedostatkem, ani ty země nepotřebují k životu právě takovouto “vědeckou zakázku”. To je první paradox . Druhý je samozřejmě v tom, že je nadmíru pravděpodobné, že výzkum je pouze drzou záminkou pro lov. Drzou proto, že se velrybářské země ani příliš nesnaží důsledně svět přesvědčovat, že o výzkum skutečně jde. Jasně, že jde hlavně o maso. A všichni to vědí. Je to prostě tradiční lahůdka a dá se prodat draho. A třetí paradox je v tom, nakolik se velrybářské země hlásí přímo symbolicky k tomu typu lidského zkoumání světa, který se lidstvo už snad snaží opustit: život se nejlépe zkoumá tehdy, když skončí, nejlepší živý předmět výzkumu, je mrtvý předmět, abychom se o něčem přírodním opravdu něco pořádného dozvěděli, musíme to nejprve zničit.
Zatím jsou na tom Islaňďané ale dobře. Sice už protestovala Amerika nebo Británie, ale Ambrozkovo ministerstvo nespěchá. S typickou českou rozvážností si nejprve vyžádá podrobné zdůvodnění od islandské vlády a pak se teprve rozhodne, jaké zaujme stanovisko. Ve zdůvodnění se asi dozví, že ulovit pět set velryb je zapotřebí pro výzkumné účely…
Váhavost ovšem ministerstvu sluší. Nejenom, že se nedá očekávat, že máme v tuzemsku přední odborníky na problematiku kytovců. Jde i o to, že máme jenom malé morální právo rozhořčovat se nad osudem vzdálených velryb, když velká část národa už několik dnů po večerech sleduje hynoucí rozkládající se kanibalské slepice. A může také sledovat pružnost a akčnost našich institucí a úředníků. Co tedy vidí? Že nějaký snad šílenec si přivezl na dvorek deset tisíc slepic a nechává je tam postupně uhynout, rozkládat se, vzájemně se doklovávat k smrti, všichni také vidí, jak občas někdo z majitelova týmu ubije o zeď nějakou slepici nebo ještě živé kusy masa přihodí mezi mrtvoly směřující do kafilerie. A všichni vidí, že odpovědní úředníci z veterinární správy se vymlouvají na konec pracovních hodin, přehazují si odpovědnost s obcí a policií, policie se nedokáže ústy svých mluvčích dohodnout ani na tom, zda jde o přestupek nebo trestný čin. A hlavně: nikdo nedělá téměř nic. Majiteli dnes už pravděpodobně povětšinou mrtvého a shnilého masa, který pořádá takovouto show s vysokou sledovaností pro celý národ, se dostane pouze mělkého upozornění, že nedá-li věci do pořádku například do středy, dostane pokutu.
Také jeden typ přístupu ke světu, který by se mohlo lidstvo pokusit opustit: Byrokrat postupuje tak dlouho podle zákonných norem, podnorem, pravidel a úradků sekčních šéfů, až jeho zásahu už není zapotřebí
