nahoru

Čistokrevný pražský blbec...

Jiří X. Doležal5. února 2004 • 08:10

Vítězné náměstí, jinak též Kulaťák, středa čtvrtého února kolem čtvrté hodiny odpolední. Okolo podstavce, kde kdysi stával soudruh Lenin, a pak po trávníku kolem tržnice, hopská roztomilý psík. Zjevně čistokrevný americký stafordširský teriér. Fyzicky dospělý, bez vodítka, bez košíku. Americký stafordširský teriér (AST) byl na rozdíl od pitbulla ouředně schválen jako plemeno, neboť se v USA skupina lidí, kterým se líbili bojoví psi, ale ne zápasy, rozhodla vyšlechtit kosmetickou verzi pitbulla.

A tím je právě AST. Má sílu pitbulla, má jeho rvavost, ne však jeho odvahu, vytrvalost a vůli. Má mnohem větší a širší hlavu, obrovskou tlamu, a první minutu se jako pitbull i pere. Ta první minuta většinou stačí...
Jdu bez psa, takže se po mně volně běhající, možná třiceti, možná pětatřicetikilový staf nevrhne - ale sleduji, jak mlsně obhlíží terén, jestli se bude mít s kým porvat.
Já zase začnu obhlížet náměstí, kde - a zda - uvidím majitele. V případě, že jej uvidím, sdělím mu něco detailů o tom, co si myslím o lidech, kteří nechávají takto pobíhat arénové psy. Konkrétněji: Zbuzeruji jej do hněda. Pokud jej neuvidím, tak fakt nevím, kdo bude to roztomilé zviřátko chytat. Zavolám do útulku? Nevím - ale protože chovám bojové psy léta, já do toho rozhodně nepůjdu... Ale nechat toho staforda být jaksi nejde - až zabije psa nebo dítě, které se mu nebude líbit, těžko bych si takovou míru lhostejnosti sám před sebou zdůvodnil.
I rozhlížím se, až uvidím cosi až monstrózního. Tři slečny, na hranici puberty. Na její dolní hranici. Ta nejmenší ze slečen - nemám odhad, nevím, jestli jí je deset nebo dvanáct - má kolem krku vodítko. Udělám několik kroků a říkám jí, ať si to zvíře proboha na to vodítko vezme. A ať vyřídí rodičům, že jí s podobným psem bez košíku prostě nesmí nechávat chodit.
Děvčátko si vezme psa na vodítko a najednou vidím, že to prostě nemá cenu - pes může vážit zhruba stejně jako ona. V případě jakéhokoliv konfliktu nemá to dítě nejmenší šanci. Stejně jako kterýkoliv náhodný kolemjdoucí, kdo půjde se svým psem na vodítku a s košíkem. Pokud se dítě pokusí psa udržet, potáhne jí za sebou (třeba po břiše), aniž to vůbec pocítí. Pokud se pokusí psovi ve rvačce zabránit - což udělá, neboť to dítě má svého pejska rádo, nechce, aby se pral, vůbec neví, co to s ní jde, jaká obrovská síla jí to tak roztomile ťape u nožičky - zvíře ji zabije. Jedním kousnutím. Když se do toho bulldog dá, neví, nevidí, do čeho kouše. Mám několik jizev od vlastních psů, nepíšu nějaké teoretické kydy, ale vlastní krví zaplacené poznatky.
Přitom ručička té dívenky mohla být tak o polovinu tenčí než mé vychrtlé předloktí.
Říká se, že nikdy nejsou, kde je jich potřeba. Tentokrát tam, o pár desítek metrů dál, byli. Jev může vysvětlit skutečnost, že šlo o strážníky městská policie Prahy 6 - a u nás v Bubenči nám městská komunita víceméně funguje. Domlouvali nějaké dodávce, že opravdu nemůže parkovat uprostřed rušné křižovatky. A tak jsem k nim šel a celkem bez emocí je požádal, jestli by nějak nemohli zařídit, aby někdo úředně domluvil tomu, kdo tomu dítěti svěřil bojového psa. Dívky i se stafem k nám právě přicházely - strážníci na ně popatřili, vyhodnotili situaci a okamžitě vyrazili směrem k nim. „My to zařídíme!“ Ta situace - maličká holčička s obrovským bojovým psem bez košíku - prostě zásah vyžadovala.
A tak doufám, že bude mít majitel toho psa nepříjemnosti. Svěřit dítěti čistokrevného amerického stafordšírského teriéra dokáže jen čistokrevný pražský blbec. Ten člověk se dopustil stejného činu, jako by děvčátku dal na hraní ostrý ruční granát.



Kurzy měn
25,320
20,340
28,560
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře