Chtěli jsme být něco platní, řekl v rozhovoru vyznamenaný parašutista Jaroslav Klemeš | Reflex.cz
reklama
nahoru

Chtěli jsme být něco platní, řekl v rozhovoru vyznamenaný parašutista Jaroslav Klemeš

HANA BENEŠOVÁ29. října 2016 • 08:00
Chtěli jsme být něco platní, řekl v rozhovoru vyznamenaný parašutista Jaroslav Klemeš
foto: Nguyen Phuong Thao

Generálporučík Jaroslav Klemeš, poslední žijící výsadkář, který byl za 2. světové války do Československa poslán z Velké Británie, obdržel v pátek z rukou prezidenta Řád Bílého lva I. třídy. V minulosti o svém nasazení v protektorátu poskytl Reflexu rozhovor. U příležitosti jeho vyznamenání si jej znovu můžete přečíst.

reklama

Z parašutistů, kteří byli ze Západu vysazeni do protektorátu, zbyl už jen jeden -  Jaroslav Klemeš (94). Nebyl ani na vojně, dobrovolně šel rovnou do války. Bojoval ve Francii, do Velké Británie se dostal poslední lodí, na níž se plavili i Jan Kubiš a Josef Gabčík.

Na podzim 1941 patřil devatenáctiletý Jaroslav Klemeš mezi nejmladší účastníky paravýcviku. Do své okupované vlasti se jako radiotelegrafista snesl se skupinou Platinum. Řeči o hrdinech nemá rád: „ Chtěli jsme být něco platní a také jsme to na Moravě a pak i v Praze rozjeli ve velkém. Seskokem se nic nezmění, pořád jste stejný člověk, líbí se vám děvčata, máte stejnou povahu.“

Kolik lidí se vás už ptalo, kolik máte seskoků?

Tak to ani nespočítám. Jen na mých devadesátinách v Chrudimi se mě několik vojáků zeptalo: „Kolik máte seskoků, vy, pane generále?“ Vždycky se směju a odpovídám: „To byste se divili. Mám pět seskoků.“ Než jsem šel do akce, absolvoval jsem čtyři cvičné seskoky. Nemohou tomu uvěřit, protože oni mají za sebou třeba osmdesát seskoků. Vysvětluji jim: „Hoši, nám to stačilo, nešlo o to, jen seskočit, nám po seskoku práce teprve začínala! Museli jsme se v té tmě sejít, najít operační materiál, zbavit se padáků. Sníh byl do půli lýtek. Naštěstí byla krásná, jasná noc.“

Vaše skupina Platinum byla u Nasavrk vysazena 17. února 1945 až napotřetí.

Poprvé výsadek znemožnila hustá mlha, podruhé jsme před Vídní dostali takovou kanonádu, že nebylo jasné, zda letadlo nepoškodily střepiny. Potřetí už to vyšlo. Cestou jsme usnuli. Když se ale otevřel poklop, kterým se skákalo, náraz vzduchu nás úplně probral. Všiml jsem si, že na stromech nebyl sníh, přes den muselo být teplo. Nejdřív seskočili Nechanský s Vyhňákem, pak letoun udělal pětikilometrovou rundu, vrátil se, Nechanský s Vyhňákem už dávali znamení baterkami a já s Pešanem jsme seskočili přímo k nim. Měli jsme na Chrudimsku tři záchytné adresy. Na první nás nepřijali. V malé osadě, kde bylo jen pět domků, se rozštěkali psi, lidé začali vyhlížet z oken a pan Pilný raději ani neotevřel. Šli jsme tedy na druhou adresu, do Hradiště ke Korábkům. Pana Korábka už ale pronásledovalo gestapo. Několik gestapáků celý den vartovalo, jestli se neukáže doma. A do toho jsme večer přišli my. Paní Korábková zrovna dojila krávu. Neznala smluvené heslo, netušila, že nejsme provokatéři.

Čím jste ji přesvědčili?

Zadívala se nám do očí a řekla: „Chlapci, já vám věřím.“ Nemohli jsme ovšem zůstat v domě, co kdyby zase přišlo gestapo, přenocovali jsme ve stodole. Druhý den dorazila spojka z Nasavrk.

Korábkovi válku přežili?

Naštěstí ano. Jejich dcera byla v lednu na oslavě mých devadesátin.

Jaký byl váš úkol v protektorátu?

Měli jsme být k dispozici domácímu odboji, Radě tří. Podařilo se nám na Moravě úspěšně zorganizovat tři velké shozy zbraní. Nejdřív musíte objevit vhodnou plochu, která nesmí být blízko komunikace, najít dost spolehlivých lidí a nepodcenit směr větru. Já jsem obsluhoval vysílačku. Když dvaadvacet zásobníků letělo k zemi, to byl krásný zvuk. Jeden kontejner vážil sto deset kilo. Byly v něm kulomety, granáty, stenguny … Zbraně si rozdělila skupina generála Luži a partyzáni. Vysílal jsem také do Londýna zprávy, jež od velitele Zpravodajské brigády Veleslava Wahla nosila spojka z Prahy. V dubnu 1945 se naše skupina rozdělila, Pešan s Vyhňákem zůstali na Moravě a já s Nechanským jsme se 20. dubna vydali do Prahy.

Za svou zemi jste odešel bojovat v lednu 1940. Nebylo vám ani osmnáct ...

My byli jinak vychovaní. Naši učitelé i rodiče si vážili republiky, byli šťastní, že ji máme. Ve slovenské Skalici a pak v moravské Strážnici jsem chodil do Sokola, sportoval jsem, v tom jsem nebyl žádná výjimka. Všichni jsme prožívali, že se na nás Hitler chystá. Jako kluci jsme obdivovali vojenské manévry, jež se konaly vždy po žních, aby se mohlo jezdit po polích. Říkali jsme, že my se nedáme. Pak přišli Němci. Chovali se tak povýšeně … Sprostě čuměli po děvčatech, všechno vykoupili a jen žrali. Marka najednou platila za deset korun. Smáli se, kolik si za ni mohou koupit. Narůstal ve mně vzdor.

Do francouzského Agde, kde se formovala československá armáda, jste se dostal přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Sýrii … Byl jste se do té doby podívat aspoň v Praze?

Jednou, na sokolském sletu v osmatřicátém. O Vánocích třicet devět rozhlas z Paříže pořád hlásil, že se v Agde tvoří československá armáda, ať ji dobří občané přijdou podpořit. Odešel jsem v lednu 1940. Mělo nás jít pět, ale na domluvenou schůzku jsme dorazili jen dva – já a Ludvík Čambala. Strach jsme si nepřipouštěli. Nevěděli jsme, jak vypadá válka. Až později, když jsme už ve Francii jeli na frontu, jsme zastavili v jednom městečku, kde byl vojenský lazaret. Měli jsme dobrou náladu, ale najednou jsme ucítili pach jódu a otevřenými okny viděli zafáčované vojáky. Došlo nám, že i takhle vypadá válka.

Do Liverpoolu jste připlul na stejné lodi jako Gabčík s Kubišem.

Loď Rod el Farag se už nacházela na moři. Celé západní pobřeží bylo obsazené a platil zákaz odplout. Generál Faucher ale zařídil, že se loď Rod el Farag vrátila do přístavu v Sète. Museli jsme složit zbraně a mohli se nalodit. Rhod el Farag plula nejdřív do Gibraltaru. Tam jsme zůstali asi čtyři dny, než se utvořil konvoj lodí. Lodě doprovázelo několik torpédoborců, tempo určovalo nejpomalejší plavidlo. Do Liverpoolu jsme dorazili 12. července 1940.

Oba budoucí členové skupiny Anthropoid na lodní palubu pronesli své pistole, schovali je do plechovky.

I kulomety se dostaly na palubu! Takový byl v přístavu zmatek. Víte, ve Francii nic neplatilo, všude samý chaos. Celou dobu. Dostanete pušku – a k ní špatné střelivo. Dělal jsem spojaře, vybavení bylo ještě z první světové války, od velitelství jsme k rotám a praporům natahovali kabely, fungovalo jen telefonické spojení … Byli jsme nasazeni sedmdesát kilometrů východně od Paříže, na řece Marně. Francouzští vojáci se před Němci sesypali, slavná armáda, na niž jsme se před Mnichovem tolik spoléhali, zděšeně prchala. Víte, Francouzi nás moc rádi neměli, osud naší země je nezajímal. Když ale Německo napadlo jejich zemi a my odjížděli na frontu, najednou brečeli: „Zastavte ty skopčáky, zastavte ty skopčáky.“

Kdo vás vybral jako muže pro zvláštní účely?

Pár lidí z praporu vytipoval náš velitel, podplukovník Přikryl. Ze zpravodajského oddělení pak přijeli podplukovník Strankmüller spolu se štábním kapitánem Šustrem a zvali si nás postupně k pohovoru. Začali mluvit o politické situaci, že je třeba pomoci domácímu odboji, že národ potřebuje statečné lidi. Nezakrývali, že je to nebezpečné, povídali, že když odmítnu, nic se neděje. Řekl jsem ano.

Váhal jste?

Ne. Šel jsem bojovat, ve Francii to ne naší vinou zkrachovalo. Druhá fronta byla v nedohlednu … Proto jsme se všichni hlásili k letcům. Nechtěli jsme jen cvičit a čekat tři čtyři roky … Chtěl jsem něco dělat hned, tak jsem do toho šel.

Patřil jste mezi první, kdo na podzim 1941 ve Skotsku prodělal paravýcvik.

Ve Skotsku jsem byl v říjnu a listopadu 1941, tedy dva měsíce po Josefu Gabčíkovi a Karlu Svobodovi, kteří byli vybráni, že mají jít na Heydricha. Karel Svoboda byl od naší čety. To byl chlap! Spolehlivý, zodpovědný. Když jsme v Francii ustupovali, dával pozor, aby se nikdo z vojáků neztratil. Znali jsme se dobře. Po tom, co se zranil, ho nahradil Jan Kubiš. S Karlem Svobodou jsme strávili spoustu času v Británii a pak na základně v italském Brindisi, odkud šla další vlna výsadků. Nikdy se ani slůvkem nezmínil o svém původním úkolu. Mlčel jak hrob.

Jaký jste měl pocit, když jste se dozvěděl o atentátu na Reinharda Heydricha?

Byl jsem rád, že se to stalo. Úplné vítězství by ovšem bylo, kdyby hoši přežili. Moc se mi ovšem nelíbilo, když se ve vysílání z Londýna pořád zdůrazňovalo, kolik dní už Němci po parašutistech marně pátrají. Všichni jsme byli šťastní, že je ještě nenašli, ale proč to vyhlašovat a Němce popichovat.

Znal jste osobně někoho se sedmi statečných, kteří do posledního dechu bojovali v kostele v Resslově ulici?

Znal jsem dobře Josefa Valčíka, byli jsme u jedné roty, Bublík byl také u našeho praporu. Valčíka pro zvláštní úkoly vybrali jako jednoho z prvních. Byl to schopný voják. A také hezký, upovídaný kluk, líbila se mu děvčata, ze všeho si dělal legraci. Skvěle imitoval našeho velitele. Měl plno nápadů a svůj názor uměl prosadit. V květnu 1942 už byl v Praze a — jak ho znám - určitě do toho Gabčíkovi s Kubišem mluvil. Nemohu to vědět, ale podle mě u atentátu mohl být, ti dva v zatáčce potřebovali nějaké znamení. To se nesmělo prošvihnout. A bylo to dobře vymyšlené, ta prudká zatáčka.

Proč podle vás z Gabčíkova stengunu nevyšla rána?

Po válce jsem o tom debatoval s naším střeleckým instruktorem z Británie Rudolfem Pernickým. Říkal, že stengun byl nová zbraň a až v praxi se ukázalo, že je spolehlivější, když se do zásobníku dá o pár nábojů méně.

Byl jste se někdy podívat na místa, kde probíhal váš výcvik?

Až před pár lety, když se ve Skotsku našim parašutistům odhaloval pomník. Vypadalo to tam pořád stejně. Jen stromy povyrostly. Vzpomínal jsem na výcvik, na to, jak jsme si večer po výcviku u krbu povídali, chytli jsme se za ramena a na dobrou noc prozpěvovali jména výcvikových farem Garramor a Camusdarrach.

O čem jste si tehdy vyprávěli? O tom, jak je doma?

Ne, o tom jsme raději nemluvili. Jen o prvních Vánocích se takhle vzpomínalo. Nebyl jsem sám, kdo pak vyšel ven a měl v očích slzy. O čem jsme si vyprávěli? O tom, co nás čeká zítra. Já jsem byl sportovec, fyzicky náročný výcvik pro mě nepředstavoval problém. Na fotbalovém turnaji spojeneckých armád v jedenačtyřicátém jsem nastoupil za Československo. Angličané, Francouzi, Belgičané, Norové i Poláci měli dobré týmy. Skončili jsme druzí za Belgičany.

Na jaké pozici jste hrál?

Byl jsem střední útočník. Také jsme sehráli přátelské utkání s Birminghamem! Nastupoval jsem do hry po pěti minutách jako náhradník. Třásly se mi nohy. Doma jsem hrál v okresním městečku první třídu a tady byly plné tribuny. Z obrany Birminghamu na mě šel míč a já jsem z voleje trefil břevno. Prohráli jsme tři dva.

Setkal jste se v Británii s prezidentem?

Jednou. Prezident za námi přijel v říjnu 1942 do Chicheley Hall. Bylo to pár dnů před tím, než šel do akce radista Lubomír Jasínek. Patřil do skupiny Antimony, jež seskočila 24. října 1942. Týž den v Mauthausenu nacisté popravili dvě stě šedesát tři příbuzné a spolupracovníky parašutistů, kteří se podíleli na atentátu. Beneš s námi povečeřel. Postěžoval si, že to nemá lehké. Byl jsem přímo u toho, když říkal, že na něj neustále doráží sovětský velvyslanec, že se v protektorátu nic neděje, fabriky pracují na plné obrátky. Pak si šel Beneš promluvit s chlapci z výsadku Antimony.

Po vysazení v protektorátu jste musel být asi pořád ve střehu. U sebe falešnou legitimaci, v saku pistoli. Jak jste vnímal, že naprostá většina lidí chodí do práce, do kina, do hospody. Měl jste jim to za zlé?

Ale kdež. Zato si dobře pamatuju, kdy jsem uviděl německého vojáka. Nedaleko domku v zahrádkářské kolonii, kde jsme opravovali vysílačku, Němci kopali zákopy. Podruhé jsem skupinu německých vojáků míjel, když jsme s Nechanským hledali vhodnou plochu pro shoz zbraní. Smáli se a já si říkal: Kdybyste jen věděli … Jednou jsem jel na kole z Velké Bíteše do Pavlova za Lojzou Vyhňákem, abychom si domluvili frekvenci a čas vysílání. Zastavili mě tři vojáci. Myslel jsem na nejhorší, ale zůstal jsem klidný. Byl jsem připravený střílet. Chtěli moje kolo, že ho prý vrátí. Tak bylo jejich. Chvíli jsem počkal a pak jsem se vypařil. Nepříjemné bylo jezdit v Praze tramvají plnou uniformovaných Němců, zvlášť když jsem měl u sebe kufřík s vysílačkou. Za pár dnů už mi ale otrnulo.

Vašeho velitele Jaromíra Nechanského spolu s Veleslavem Wahlem komunisté popravili 16.června 1950. Vy jste skončil v kriminále.

Nechanského zatkli dřív než mě. Po válce jsme se už ani nevídali. Nechanský dělal Vysokou válečnou školu v Praze a já byl v Milovicích na Vojenské akademii. Naposledy jsem s ním mluvil v tzv. Domečku, kde jsem byl patnáct měsíců ve vyšetřovací vazbě. Nacisté i komunisté nám říkali stejně: „Padákoví agenti.“ Bachař mi dal hadr, musel jsem jít vytírat chodbu. Do jedné cely byly pootevřené dveře. U stolu seděl Nechanský a něco psal. Zašeptal jsem: „Jarko, tady Klem. Co tady děláš?“ A on řekl: „To bych taky rád věděl.“ Udělali jsme s Nechanským za války i během povstání kus práce, na Moravě i v Praze jsme to rozjeli ve velkém. Po Únoru nás vyhodili z armády, Nechanského popravili, mě a plno dalších zavřeli. Takový je život.

HANA BENEŠOVÁ




Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama