nahoru

Oscarový režisér Adam Elliot: Mým hrdinou prostě vždycky bude Jan Švankmajer, sofistikovaný a temný

Kateřina Kadlecová3. května 2017 • 17:30
Oscarový režisér Adam Elliot: Mým hrdinou prostě vždycky bude Jan Švankmajer, sofistikovaný a temný
foto: archív

Australský režisér Adam Elliot (45), držitel Oscara za krátký animovaný film Harvie Krumpet, bude v následujících dnech uvádět své filmy a diskutovat s publikem na Mezinárodním festivalu animovaných filmů v Třeboni. Jeho skvělá modelínová tragikomedie Mary a Max se v roce 2009 stala jako první animák vůbec úvodní projekcí filmového festivalu v Sundance. Další celovečerní snímek obdivovatele Jana Švankmajera je na cestě, jak slibuje v rozhovoru pro Reflex, který vyjde 4. května v Reflexu č. 18.

Vaše „clayografies“ čili „modelínografie“, filmové životopisy tvořené z plastelíny, bez výjimky představují osamělé, izolované, nešťastné lidi žijící na okraji zájmu. Kde jste sebral inspiraci pro své nejznámější postavy, tedy osmiletou baculatou melbournskou holčičku Mary a postaršího newyorského žida s Aspergerovým syndromem Maxe?

Modelínografie jsou samozřejmě fikční příběhy, ale zároveň jsou všechny do jednoho autobiografické, pravdivé a realistické. Žádná mluvící zvířata. Vycházejí ze životů mých blízkých, přátel a příbuzných, jejichž vlastnosti různě kombinuju, zveličuju a paroduju. Pokud jde o Mary a Maxe, nechal jsem se inspirovat kamarádem z New Yorku, se kterým si dopisuju dvacet let, a taky sám sebou. Malá Mary trpí odříznutím od zbytku světa, což dobře znám – byl jsem melancholické dítě, co si připadalo osamělé a nepochopené, vyrůstal jsem na krevetí farmě uprostřed ničeho. Ano, občas přemýšlím nad tím, jestli diváky spíš nedeprimuju, protože si tu temnotu neumím odpustit – na druhou stranu, jak bychom poznali světlo, kdyby neexistovala tma? Ale snažím se o balanc mezi depkou a komedií a o šťastné konce, aby lidi odcházeli z kina s vidinou naděje.

360p 240p
Trailer na film Mary a MaxVIDEO Facebook.com

Jak se teď v Austrálii, o níž se v evropských zprávách v televizi člověk moc nedozví, vlastně všichni máte?

Austrálie se bohužel neliší od evropských zemí a Spojených států, pokud jde o aktuální vlnu nacionalismu – i u nás získávají na síle pravicové strany se svou protiimigrační politikou. Byli jsme stejně jako zbytek světa zděšení, když se Donald Trump dostal k moci, a s obavami čekáme, jak se situace vyvine po volbách ve Francii. Taky jsme v dostřelu severokorejských raket. Svět je rozdělený a já tím jako levicový liberál dost trpím. Musím si soustavně připomínat slova mého táty, který dlouho dělal akrobata: „Tvoje práce je bavit lidi.“ Takže se snažím změnit, co můžu, a zároveň přijímám svou roli muzikanta na Titaniku a obveseluju masy, zatímco naše loď pomalu klesá ke dnu.

Jaký je vlastně váš program v Třeboni?

Uvedu tu pár svých filmů a po projekcích budu diskutovat s diváky, poctili mě retrospektivní sekcí. S tím termínem retrospektiva samozřejmě moc nesouzním, nejsem v pětačtyřiceti na konci kariéry. Radši bych tu sekci nazval „analýzou dosavadní kariéry“. Také chystám posezení s fanoušky stop motion animace; budeme se bavit o aktuálním stavu i budoucnosti téhle techniky, ale taky o tom, jak lze dělat, financovat a do světa rozvážet animované filmy v tak odlehlé a relativně izolované zemi, jako je Austrálie.

Co se momentálně děje s pookénkovou, fázovou animací? Ohrožují ji všechny ty 3D animáky?

Když jsem roku 1996 začal studovat animaci, strašili nás vyučující, že se věnujeme mrtvému oboru, že techniku stop motion, tedy fázovou animaci, smete z povrchu zemského animace počítačová. Jenže se děje přesný opak! Jsou to jen čtyři roky, co byly v rámci oscarových nominací tři z pěti nominovaných animovaných celovečeráků natočené technikou stop motion – Frankenweenie: Domácí mazlíček, Norman a duchové a Piráti!. Vznikají báječné stop motion animáky, ať už v americkém studiu Laika, nebo v bristolském studiu Aardman, v dílně Tima Burtona nebo u Nicka Parka – Wallace a Gromit, Koralína a svět za tajnými dveřmi, Ovečka Shaun… Náš typ animace nejenže přežil, ale vzkvétá. Na druhou stranu, ono je ve finále úplně jedno, jaký způsob animace použijete, jestli písek, loutky nebo rotoskoping, jde přece především o sílu příběhu. Počítač je vlastně jen trochu komplikovanější tužka, jenže já preferuju hlínu, protože rád dělám něco rukama. Rád se mrknu na dobrý pixarovský 3D CGI animák, ale mým hrdinou prostě vždycky bude Jan Švankmajer, sofistikovaný a temný. K němu vzhlíží tolik z nás animátorů po celém světě – k němu a Rayovi Harryhousenovi, kterého jsem měl tu čest před lety potkat v Tokiu.

Rozhovor s Adamem Elliotem si přečtěte v Reflexu č. 18, který vyjde 4. května.

Reflex 18/2017



Klíčová slova: Adam Elliot, film, kultura



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
26,020
21,880
29,520
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře