JEFIM FIŠTEJN: Putin mobilizuje stát i občany, ale žádnou vizi nemá. Ruská společnost je zaostalá | Reflex.cz
reklama
nahoru

JEFIM FIŠTEJN: Putin mobilizuje stát i občany, ale žádnou vizi nemá. Ruská společnost je zaostalá

Jefim Fištejn2. května 2015 • 18:00
JEFIM FIŠTEJN: Putin mobilizuje stát i občany, ale žádnou vizi nemá. Ruská společnost je zaostalá
Vladimir Putin
• foto: 
Tisková služba prezidenta Ruské federace

Dvě země na východ od nás žijí nyní v podmínkách mobilizačního režimu. V případě Ukrajiny i ten největší škarohlíd, který kroutí prstem u spánku v narážce na to, že Ukrajinci jsou naivkové a jejich přání z definice nedosažitelné, si umí cíle ukrajinského vývoje vypočítat – nejsou o mnoho jiné než cíle České republiky.

reklama

Avšak neznám chytráka, který by pochopil, jakou strategii vývoje si zvolilo Rusko pro příští léta a zda Putinovo vedení má vůbec jasno v tom, co si se svou zemí chtějí počít. Mobilizační režim je zde zvolen především jako prostředek konsolidace obyvatelstva, jež by zajistil politickou a ekonomickou stabilitu.

Mobilizace sama o sobě není jevem zavrženíhodným, spíše naopak. Základem úspěšné politické reformy a ekonomické modernizace bývá většinou občanská usebranost na podporu určitého kursu.

Jsou přehršle příkladů zemí, které se z různých důvodů dostaly až na dno a zdařile mobilizovaly, aby se vrátily na cestu stoupajícího rozvoje – Německo a Japonsko po 2. světové válce, Jižní Korea po válce občanské, Čína po katastrofě „kulturní revoluce“. Tak jako Rusko ani ony nebyly zcela demokratické, některé byly docela drsné diktatury. Přesto se jim podařilo mobilizací nastartovat reformy a přejít ke stabilnímu růstu.

Údajně kvůli tomu zabralo Rusko Krym. Kvůli tomu rozpoutal Kreml opravdovou protizápadní hysterii a štvanici na demokratickou opozici. Kvůli tomu přivedl společnost až na samý pokraj ozbrojeného konfliktu se světem.

S podobným výsledkem však mobilizace putinovského typu počítat nemůže. Nikoli proto, že není co reformovat, nýbrž proto, že tato mobilizace je spíše domnělá, předstíraná, imaginární než skutečná.

V zemi, kde demokratické instituce jsou pouhou imitací, v zemi, která se v předchozích letech nedostala „až na dno“ v důsledku ponižujících porážek, nýbrž naopak spokojeně bohatla z přírodní renty a chutě si osvojovala západní standardy a hodnoty, aniž by si to přiznala, to jinak ani nemůže být. V reálném životě na Rusy nedoléhaly ty strázně a útrapy, kvůli jejichž překonání jsou nyní v rámci mobilizace voláni k askezi, k utahování opasků a rezignaci na svá práva, proto mobilizují jen „jako“, na oko, aby se neřeklo.

Je to vidět na každém kroku. Mocenská věrchuška si slavnostně snižuje platy o 10 procent a obratem navyšuje prémie o 20. Jaký význam vůbec mají platy náčelníků v zemi, kde prezident oficiálně prohlašuje, že nemá nejmenšího zdání, kolik že si vydělává. Podnikatelé, kudy chodí, mluví o vlastenectví, ale odmítají zákon zakazující vyvádět prostředky do daňových rájů. Odpor největších boháčů vůči povinnému přiznání příjmů je tak silný, že Státní duma pro ně schvaluje zvláštní výjimku ze zákona.

Občané se dušují, že jsou připraveni dát „krajanům“ na Ukrajině první poslední, ale nepřispívají ani kopějkou a žádná veřejná sbírka se nekoná. Ještě důležitější je skutečnost, že domnělá mobilizace zatím nevedla k žádným strukturálním posunům v národním hospodářství, ani k radikálnímu snížení výdajů, ani k optimalizaci výroby. Takže celá mobilizace začíná a končí jen extatickými výkřiky řečníků na Vasiljevském úvozu před nahnaným davem.

Neustálé řeči o probíhající mobilizaci mohou mít jen jeden efekt: Očekávané výsledky se nedostaví a občané o tuto rétoriku nadobro ztratí zájem. Zkušenost ukazuje, že úspěšný ekonomický vývoj může transformovat autoritářské režimy v demokratické – v okamžiku, kdy občané začnou chránit svá nově nabytá práva a majetek. Avšak režimy, kde demokracie existuje jenom jako Potěmkinova vesnice, zpravidla nedosahují ani skokového ekonomického rozvoje, ani právního státu, neboť samotný princip imitace ochromuje společnost a neponouká ji k rozvoji.

Každá pravá mobilizace je zacílena na výsledek, po jehož dosažení ji střídá normalita. Pak se ekonomický růst přetváří v sociální a osobnostní rozvoj. Leč imaginární mobilizace takový přerod zdaleka nezaručuje. Ruský model vůbec nezahrnuje perspektivní cíle, ani krátkodobé, ani vzdálenější. Je to mobilizace bez vize budoucnosti.

Dobře naolejovaný propagandistický stroj, který má politická moc k dispozici, umožňuje udržovat stav domnělé mobilizace po dlouhá léta. Kuba, Venezuela, Severní Korea jsou trefnými příklady takové mobilizace, z níž výstup do normálu se většinou rovná katastrofě.

Závěr je nabíledni. Moc dělá, jako že mobilizuje. Lid dělá, jako že je mobilizován. Nic se přitom nemění. Společnost a stát se stále víc archaizují, zaostávají za potřebami doby. Na obzoru je nevyhnutelně tvrdý střet s realitou.



Klíčová slova: fistejn



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama