Návštěva volební místnosti v pátek ještě před bouřkou mi umožnila chvíli pozorovat příchozí. A padl z toho na mne opravdový a nefalšovaný smutek a deprese. Sám sebe jsem se ptal, jestli bude u těchto voleb vyšší než pětadvacetiprocentní účast. Nebyla.
Vhodil jsem lístek do urny a najednou si všiml, že celou dobu, co jsem ve volební místnosti, jsem tam kromě volební komise sám. Žádný další volič kromě mé maličkosti se nekonal. Byl jsem tam asi pět minut, což je celkem dlouhá doba — přesto jsem byl jediný. A když jsem vyšel před školu, v níž volívám a do které jsem jako žák i chodil, tak se nekonaly žádné fronty ani skrumáže. Sousedé z Dejvic a Bubenče se sotva trousili a bylo jasné, že se volební komise nezapotí.
Stačilo pětadvacet let, aby se z voleb stala ne oslava svobody, jak jsme je vnímali těsně po převratu v osmdesátém devátém roce, ale normální nepříjemná povinnost, na niž je naštěstí možné se beztrestně vybodnout. Nadšení z toho, že najednou — po čtyřiceti letech bolševismu — smíme demokraticky volit a skutečně vybírat mezi kandidáty, se naprosto vytratilo. Z voleb se stala otravná samozřejmost, a jak jsem tak pozoroval účast, tak většina lidí se na ně prostě vybodla.
V pátek jsem ještě nevěděl, že účast v těchto eurovolbách nebude ani dvacetiprocentní. To jest, že se na ně vybodnou čtyři z pěti oprávněných voličů. Což je taková katastrofa, že se nám může velmi snadno díky naší totální politické pasivitě stát, že demokratické volby zase samozřejmostí být přestanou.
Jaká byla volební účast v dalších zemích EU najdete v našem volebním speciálu.
