Nejlepší Vánoce jsou ty bez… Vánoc! | Reflex.cz
reklama
nahoru

Nejlepší Vánoce jsou ty bez… Vánoc!

Petr Holec23. prosince 2012 • 06:00
Nejlepší Vánoce jsou ty bez… Vánoc!
Vánoce
• foto: 
Profimedia.cz

Je to paradox: máloco si dokážeme zničit takovým neklidem jako právě svátky klidu, Vánoce. Honíme se za zbytečnými dárky, zásobujeme se tučným jídlem jak před válkou a ruinujeme si kreditky. A proč to všechno? Kvůli jednomu večeru a dvěma následným dnům, kdy zkoušíme strávit gastronomický atak! Ne náhodou jsem kdysi prožil jedny z nejhezčích Vánoc mimo domov. Letos zkouším déja-vu.

reklama

 

Až budete číst tenhle článek, budu se doufám smažit někde mezi Argentinou a Chile, nejlépe u moře a s pocitem horkého léta po těle. Prezident Václav Klaus si kdysi ve svých dnes už legendárních Zápiscích z cest, v nichž na svět pohlíží nevinnýma dětskýma očima, posteskl nad tím, že v Jižní Americe nemají na Vánoce sníh. Nejsem tak velký Čech jako prezident, takže právě i sníh je jedním z důvodů, proč jsme se s manželkou rozhodli prožít letošní Vánoce právě v Jižní Americe.

 

Mimochodem: v Praze, kde stejně jako Klaus bydlíme, míváme na Vánoce spíš bláto než sníh, ne příliš sváteční kolorit. Sníh a přátelštější klima nicméně nejsou hlavním důvodem našeho letošního úprku na daleký kontinent. Je jím úprk před Vánoci. Nebo spíš před tím, v co jsme těchto pár dnů zvlášť poslední dobou, kdy jsme se zbláznili do peněz, proměnili: stres, shon, davy agresivních lidí obtěžkaných nejhoršími dárky na světě a ničivé firemní vánoční večírky, při nichž zvlášť my, muži, rádi zapomínáme, že mladé sekretářky nejsou naše manželky.

 

Můžeme se pak divit, že bez náznaku ironie hned po Vánocích říkáme, že si konečně v práci odpočineme…. Od Vánoc!

 

Navíc mě vloni dostihla bezradnost nákupní vánoční horečky. Dlouho jsem se trápil, co koupit sestře, protože stejně jako většina z nás nic moc nepotřebuje ani nechce a vila v Toskánsku je nad limit mé kreditky. Po upřímném trýznění hlavy jsem jí nakonec koupil úplně stejnou věc, jakou jsem ji na Vánoce obdaroval před třemi roky. Prostě jsem zapomněl, a jen náhodou si to uvědomil včas. Svým způsobem jsem tak předběhl moderní dobu: šel jsem vyměnit vánoční dárek ještě před Vánoci, ne až první povánoční pracovní den!

 

Takže ptáte-li se, jak si představuju letošní Štědrý den, zapomeňte na Tři oříšky pro Popelku, bahnitého kapra i bramborový salát. Můj sen vypadá asi takhle: celý den na slunci u moře a večer pak v restauraci krvavé argentinské bife de chorizo velkoryse spláchnuté vyzrálým červeným z Mendozy, to celé zakončené doutníkem. A klid! Po ničem jiném netoužím, ostatně Vánoce mají být hlavně spirituální záležitostí.

 

I když: vzhledem k tomu, že právě na Štědrý den navíc připadají i mé narozeniny, očekávám od manželky aspoň menší připomenutí lásky. A máloco otevře mužské srdce tak jako například balení doutníků Montecristo Edmundo. Zvlášť když i ty kubánské jsou v Argentině celkem levné, protože poslední zdejší vlády kamarádí s Fidelem Castrem.

 

Důstojný závěr Štědrého dne si představuju v některém z tango barů, bude-li otevřený. Argentinci v nich umějí vytvořit tak nostalgickou a intimní atmosféru, že zapomenete, že venku není sníh. Jestli ale nakonec strávíme Štědrý den v Chile a úplně jinak, taky dobře. Vždyť právě Štědrý den, začátek oslav narození Páně, v sobě má ukrývat i jisté očekávání — tajemství. Jako když do poslední chvíle nevíte, kdo všechno vás pod stromečkem ztrestá knihou Haliny Pawlowské.


První orgie konzumu

Bylo to v roce 1991 a nikdy na ty Vánoce nezapomenu. A vůbec ne proto, že jsem tehdy nejedl kapra s bramborovým salátem a nedostal jediný dárek. Žil jsem v Londýně a právě zde prožil své první Vánoce mimo domov, tedy zcela bez rodiny, příbuzných i kamarádů. Na dvaadvacetiletého kluka z východního bloku samozřejmě Londýn působil jako Amerika, k níž má ostatně v mnohém blíž než k Evropě.

 

Včetně Vánoc. Poprvé v životě jsem totiž v britské metropoli zažil i skutečné kapitalistické Vánoce začínající masivní reklamou už v říjnu a měřené poté pouze výší utracených peněz. Byť naštěstí pouze jako pozorovatel; žil jsem sám, takže po mě nikdo nic nechtěl – včetně dárků či uklízení. Stejně jsem coby nádeník platící školu neměl ani libru navíc, takže nákupy nepřicházely v úvahu.

 

 

Je to zajímavé: nastává to právě o Vánocích, kdy nás neviditelná ruka trhu ovládá nejvíc, takže se chováme ještě hůř než Řekové. Stejně jako oni s upřímnou radostí utrácíme i peníze, které nemáme. Problém je, že naše Vánoce na rozdíl od řeckých dluhů nezaplatí Němci. Místo nich přichází už krátce po Novém roce méně zdvořilý dopis z banky. Případně rovnou exekutor, takže zvlášť v Česku se s námi o svou televizi bojí i všichni sousedé.

 

Do smrti nezapomenu na šílený hustý vánoční dav na Oxford Street, epicentru londýnského vánočního utrácení a bláznovství. Když zde touto dobou nechtěně vstoupíte do nesprávného proudu lidí, odnese vás opačným směrem, než potřebujete. Samozřejmě že sem skoro všichni Londýňané chodí se stejným gustem jako celé Česko do růžového Palladia.

 

Angličané slaví Vánoce jinak než my. Jejich hlavním vánočním dnem není Štědrý den, ale až první vánoční svátek — tzv. „boxing day“. Nemá to nic společného s boxem, byť se vsadím, že i na ten v mnoha domácnostech dojde. Vychází to z mnohasetleté tradice, kdy bohatí naplnili krabice (anglicky box) přebytečným jídlem a obdarovali jím chudé. Někdy jim stejným způsobem dali i peníze, snad aby je po nich nechtěli i mezi Vánoci. Podobné ideje občas končí výměnou panovníků i vlád, případně pod gilotinou.

 

Pětadvacátého prosince Angličané jedí hlavní hostinu Vánoc, slavnostní oběd. A taky rozbalují dárky; na Štědrý den totiž smějí rozbalit pouze jeden. Štědrý den tak v Británii zůstává v podstatě obyčejným pracovním dnem, ostatně až do večera jsem kdysi pracoval i já. Raná devadesátá léta byla pro mladé Čechy v Londýně dřevní doba; i většina z nás, co zde chodila do školy, žili jako občané exkomunistické země v ilegalitě. Ne náhodou jsme si říkali politicky nekorektně „negři z Východu“.

 

I studentská víza totiž umožňovala jen tak omezený objem práce, že byste potřebovali dary od bohatých denně, jen abyste neumřeli hlady. O zaplacení nájmu ani nemluvím. Právě někdy tehdy jsem se proto naučil automaticky lhát o své národnosti, pracovním povolení i sociální pojistce. Dodnes se divím, že nejsem politik. Nějaký čas jsem lhal lépe než Jiří Paroubek.


Kdo přijde na večeři

Večer na Štědrý den jsem tak měl v Londýně na výběr zhruba dvojí vánoční program: buď sám sebe lacině oslavit dvěma baleními plechovkového heinekenu, toho času nejlevnějšího pitelného ležáku prodávaného v Tescu. Nebudu lhát, když řeknu, že jsem na tom slušně zapracoval. Anebo vyrazit na Velehrad, od šedesátých let československé krajanské středisko sídlící v domě mezi stanicemi metra Notting Hill Gate a Holland Park, tedy jen kousek od mého někdejšího suterénního bydliště.

 

Velehrad bylo zajímavé, až mírně bizarní místo. V roce 1964 jej spoluzaložil brněnský rodák a později emigrant Otec Jan Lang, člověk snad s největším srdcem na světě, za což ho řádem T. G. Masaryka ocenil i prezident Václav Havel. I díky finanční pomoci církve dům dlouhá desetiletí sloužil jako kulturní, společenské a náboženské centrum českých i slovenských uprchlíků. Každý, kdo to v jisté fázi života potřeboval, mohl navštěvovat zdejší nedělní školu či církevní obřady, případně zde i bydlet.

 

 

Několik prvních týdnů v Londýně jsem Langovy pohostinnosti i milosrdného ceníku za přespání využíval a záhy i zneužíval, stejně jako jiní mladí Češi, i já. Než mi jednoho dne mladá moravská katolička starající se o chod domu sdělila, že i Boží dobrota má své meze a ať vypadnu. Beztak mé pozdní chování vykazovalo jisté podezřele nekatolické atributy.

 

Na Velehrad jsem se vrátil právě na Štědrý den roku 1991. V domě se konalo něco mezi českými a britskými Vánoci: podávala se sice česky slavnostní štědrovečerní večeře, její obětí však nebyl kapr, ale typický anglický krocan s nádivkou a bramborovou kaší — zdravější varianta.

 

V domě se sešla velmi rozmanitá společnost. Vedle starých a mnohdy i nemocných poúnorových uprchlíků před komunisty, kteří na Velehradě osamoceně dožívali v lacině pronajatých pokojích, zde bydlelo i pár pozdějších emigrantů. Plus my, mladí Češi, kteří se do světa svobodně rozprchli po roce 1989. Nemám to z vlastní zkušenosti, ale zaslechl jsem, že poúnoroví emigranti neměli moc v lásce ty, co Československo opustili po roce 1968, kteří prý zase nemuseli nás, neemigranty.

 

U velkého štědrovečerního stolu jsme se nicméně sešli všichni. Vedle sebe tu seděli někdejší český pilot RAF, pražský dýchavičný emigrant Jirka milující fotoaparáty Leica, jenž si v Londýně říkal George a v Praze bojoval o restituci činžáků v centru města, lehce excentrická doktorka už nevím čeho a taky bodrý čtyřicátník Vašek, jenž předběhl hiphopery v nošení džínsů pod zadkem.

 

Podle svých vlastních slov Vašek připlul náhodou do Británie na lodi neznámého jména až v osmdesátých letech, takže do listopadu 1989 už nestihl získat britské občanství. Anglicky uměl věrohodně říct jen cup of tea a česky si stěžoval na to, že nemá žádný domov: oficiálně totiž nepatřil ani do Česka, ani do Británie. Přesto z něj vyzařovala až fantastická bezstarostnost, svého druhu jistý vnitřní mír.

 

Až na výjimky jsme se u stolu téměř neznali. Přesto z toho nakonec byl Štědrý večer, jak si tento sváteční den idealizujeme, dokud ho sami dobrovolně nezničíme všemi nevánočními věcmi: tedy skutečný svátek klidu bez televize i Karla Gotta, kdy nikdo nikam nepospíchá ani se nehrozí zbytečných dárků pod stromečkem, protože se nerozdávají vůbec žádné dárky. U stolu se prostě jen sejde několik lidí, kteří spolu v pokoji, míru v duši a bez tradičních rodinných či příbuzenských rozepří jedí, pijí a mluví, dokud nepřijde čas na mši, začátek dne narození Krista.

 

Pamatuji si, jak se nás čeští emigranti vyptávali na poměry i budoucnost Československa, zatímco nás zase zajímal jejich život v Británii. Ironií málokdo z nás tušil, že Československu, jak jsme ho všichni znali, zbývá poslední rok života. Nevím, jak slaví Vánoce v Argentině ani Chile a ani to vědět nechci. Těším se, že to poznám jako vánoční překvapení až na místě. Vím nicméně jedno: určitě letos neuvidím Anděla na horách.

 



Klíčová slova: rxrxpetrholec



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama