Komunismus je nejdemokratičtější systém, jaký svět poznal, tvrdí Tomio Okamura. Máme se bát komunistů?
ANO
STÁLE SE MUSÍME BÁT
Musíme znát jeho podstatu bez ohledu na to, kolikrát současná komunistická strana přizná „chyby minulosti“ a vyjádří podporu demokracii. Co jiného by koneckonců měli komunisté deklarovat, nechtějí- li, aby jejich činnost byla postavena mimo zákon.
Ti, kdo chtějí zapomenout na komunistickou realitu 20. století a vyzdvihují „ideály“ a komunistické experimenty minulosti, by si měli uvědomit dvě věci. Samosprávné komunity stojící na společném vlastnictví, jež jsou některým vzorem rovnosti a demokracie, postrádají životaschopnost. Nemají totiž motivace k soukromé iniciativě, a nejsou proto slučitelné s růstem životní úrovně.
Za druhé, i když přestaneme komunisty podezírat z toho, že chtějí návrat politické diktatury, jádrem jejich politického programu zůstává socializace investic. Chtějí mocný stát, který bude – místo lidí a firem – investovat sám na základě politického rozhodnutí.
Takovéto centrální řízení společnosti s sebou však kromě jiných rizik nutně nese plýtvání, a to v důsledku ekonomické slepoty těch, kteří ostatním za jejich peníze chtějí plánovat život – postátnit bankovnictví, provozovat železnice a budovat hospodářskou infrastrukturu, „strategicky řídit“ průmysl i služby. A stejně jako reálný poválečný socialismus, tak i „moderní“ sektorový socialismus nutně plodí „plánovaný chaos“.
Hledáme-li nejdemokratičtější společenský systém, jenž bude funkční ve společnosti čítající milióny lidí, systém, který nebude dávat hrstce lidí u moci možnost rozhodovat o stamiliardách, systém, jenž bude „každodenním referendem“ za účasti všech o tom, jak má vypadat svět kolem nás, pak musíme hledat přesně na opačném pólu ideového spektra. Systém, který odpolitizovává investice a decentralizuje rozhodování, to jest vrací moc do rukou lidí, má své jméno – společnost založená na soukromém vlastnictví a trhu.
JOSEF ŠÍMA
REKTOR VŠ CEVRO INSTITUT
NE
STRAŠIDLA NEJSOU
Stejně tak jako jiní budou katolíkům připomínat upalování čarodějnic a liberálům militarismus a sklon k brutálnímu násilí v zahraniční politice. Z takové paměti vyrůstá naděje, že se lidstvo někdy poučí. Tvrdit, že komunisté jsou nepoučitelní, je do jisté míry pravda. Komunismus je jednou z verzí ideálu, který od starověku kreslí harmonickou společnost bez vykořisťování a násilí. Tento ideál je věčný a ztotožňovat jej s omezováním svobody a politickými procesy lze jen pomocí účelové propagandy.
Tvrdit ale, že se KSČM nedistancovala od zločinů minulého režimu, je nesmysl: jednak to udělala, jednak je to verbální záležitost, která nemá reálný politický význam. Slovům se v politice nedá věřit, a i kdyby se KSČM tisíckrát omluvila, stále bude pro někoho výhodné to po ní znovu požadovat.
V každé politické straně existují frakce, což platí i o KSČM. Jistě se v ní najdou nostalgici, kteří si přejí vrátit řád věcí o tři dekády dozadu. To je v současném geopolitickém cyklu zhola nemožné. V praxi to ukázali komunisté vládnoucí v Moldavsku či na Kypru – v obou případech byla zachována pluralitní demokracie.
Dnes je naplnění programů radikální levice možné jen částečně a pouze s využitím takových rezerv, jakými jsou ostrý boj proti korupci a daňovým rájům či zdanění šedé a černé ekonomiky. Smysl to má ale jen tehdy, když změna proběhne v Berlíně a Paříži, tedy na geopolitické ose, o niž se opírá Evropská unie.
Většina z těch, kdo dnes v Česku varují před akutním komunistickým nebezpečím, činí tak buď z nepochopení situace, nebo provádějí skrytou obhajobu takové svobody podnikání, jež vede k destabilizujícím formám sociální diferenciace. A tak Českem obchází strašidlo, strašidlo komunismu. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily téměř všechny liberální a konzervativní síly. Strach je emoce, a proto je obtížné mu čelit racionálními argumenty. Což ale nic nemění na faktu, že strašidla nejsou.
OSKAR KREJČÍ
POLITOLOG
