Když se narodil, bydleli v domě s hliněnou podlahou. Když před deseti lety, v prosinci 1993, zemřel, televize přerušila vysílání a policii gratuloval sám prezident Clinton. Mezi tím vybudoval PABLO EMILIO ESCOBAR největší drogové impérium na světě, shromáždil miliardový majetek a rozpoutal válku, v níž zahynulo přes deset tisíc lidí. V rodné Kolumbii změnil politiku, hospodářství i kulturu, média naučil používat slova jako narkodemokracie, narkoterorismus nebo narkodolary. A vláda slibovala za nejhledanějšího muže planety více než šest miliónů dolarů.
Čtvrtek 2. prosince 1993 ,půl třetí odpoledne. Před nenápadnou rezidenci v medellínské čtvrti Los Olivos přijíždí několik dodávek. Chvíli se nic neděje, potom vyskakují policisté v maskáčích a zahajují palbu. Když po čtvrthodině skončí, na místě zůstávají dva mrtví. Mladší - bodyguard přezdívaný Citrón - leží přede dveřmi na trávníku, starší - metrákový muž v modrém tričku, džínách a mokasínech - na střeše. V pravici svírá devítimilimetrovou pistoli Sig Sauer s posledním nábojem, v levici sošku Krista vykládanou smaragdy.
Co nedokázaly tisíce vojáků a policistů během půldruhého roku, zvládlo malé komando za několik minut. Při pitvě objeví lékaři sedm projektilů, tři z nich v oblasti hlavy.Všechny smrtelné. Pro jistotu se čeká na výsledky daktyloskopie, potom už
ZE HŘBITOVA KE KOKAINU
Spíš než ve škole vynikal Pablo Escobar, syn šoféra a učitelky narozený 1. 12. 1949, mezi pouličními gangy.L yceum skončil až jako třicátník, zato už v osmnácti provozoval loterii, pronajímal bicykly a vedl černou zastavárnu. Stále častěji se přitom pohyboval za hranicemi zákona. Nejdřív jako překupník, potom jako pašerák a zloděj automobilů. Spolu s bratrem Robertem a bratrancem Gustavem objevil kuriózní, ale lukrativní zdroj příjmů: krádeže náhrobních desek na místním hřbitově San Pedro. S narkotrafikantstvím se poprvé setkal v sedmadvaceti, v roce 1976. Málem skončil dřív,než začal.
Policie ho zadržela i se čtyřiceti kilogramy kokainu v kufru auta. Ale stačila diskrétní obálka a zásilka skončila tam, kam směřovala, totiž v Miami. Escobar za zboží utržil něco přes šest set tisíc dolarů, náklady nepředstavovaly ani čtvrtinu. Balíček bílého prášku, jaký se v Kolumbii prodával za šest tisíc, stál ve Spojených
VÁLKA S TISÍCOVKAMI MRTVÝCH
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let si narkotrafikantství začala všímat už i vláda a levicové bojůvky ovládající téměř třetinu území Kolumbie. Parlament v roce 1980 ratifikoval dohodu o vydávání zločinců se Spojenými státy,guerilla se přihlásila o podíl na zisku, když v roce 1981 unesla Marthu Nievesovou, sestru známých narkobaronů, bratrů Ochoových. V zemi vypukla regulérní válka, v níž zahynulo přes deset tisíc obětí. Medellínský kartel postupně nechal zavraždit třeba ministra spravedlnosti Rodriga Lara Bonillu, šéfredaktora deníku El Espectador nebo prezidentského kandidáta Luise Carlose Galána.
Umírali politici, soudci i policisté, exministra spravedlnosti dopadlo komando až na velvyslanectví v Budapešti. Přežil, nejspíš proto, že za železnou oponou nebylo snadné sehnat zbraň, takže útočník musel použít německou pistoli vyrobenou ještě před první světovou válkou. Doma se střelci obvykle nemýlili, hlavně takzvaní sicarios, mladiství zabijáci, kteří vraždili z motocyklů, přičemž používali samopaly
Další šéfové kartelů pro změnu se vší vážností nabídli, že výměnou za beztrestnost uhradí zahraniční dluh ve výši jedenácti miliard! Sám Escobar působil tam, kde obchod vynášel nejvíc. Koka se pěstovala v Kolumbii, Bolívii a Peru, prodej v konzumentských zemích kontrolovaly místní gangy. Medellínský kartel ovšem vlastnil laboratoře, v nichž se pasta s využitím éteru a acetonu zpracovávala. A především - dokázal drogu převézt do Spojených států. Přes Panamu, Karibik nebo Mexiko, na jachtách, automobilech nebo letadlech Turbo Commander.
DALÍ, FORD A DI STÉFANO
Než strukturu kartelu odhalili ve vysílání ABC a konzervativním deníku El Espectador, patřil Pablo Escobar k politické, podnikatelské a společenské elitě. V roce 1982 se stal zastupujícím poslancem parlamentu, a když byl později z liberálního hnutí vyloučen, založil vlastní politickou skupinu podporovanou rozhlasovými stanicemi Radio Ritmos a América. Stejně jako většina kokainových bossů sponzoroval fotbal, takže místní ligu si kartely de facto rozdělily mezi sebou - Escobar pomáhal medellínskému Atlétiku Nacional, bratři Orejuelové konkurenční Américe Cali, Gonzalo Rodríguez Gacha tvrdil muziku v metropolitních Millionarios Bogotá, v jejichž barvách svého času běhal i legendární Alfredo Di Stéfano. V novinách se občas objevily civilní Patronovy fotografie - jednou se
A projevil také smysl pro humor,když nechal redakcím rozeslat snímek, na kterém stojí spolu se synem před plotem Bílého domu. Jinak psali novináři hlavně o luxusní haciendě Nápoles, rezidenci El Mónaco a flotile automobilových veteránů. Čtenáři se dozvěděli, že ve stájích chová slony,nosorožce a velbloudy,na stěnách visí plátna Dalího, Botera či Obregóna a v garážích parkuje třeba drahocenný rambler nebo předválečná sbírka fordů. Mimochodem, ačkoli ztratil imunitu a pohyboval se v ilegalitě, právě soukromá zoo byla delší dobu jediným oficiálně uznaným hříchem drogového barona - za nedovolený dovoz zvířat zaplatil pokutu něco přes pět set dolarů.
ZLOČIN V KATEDRÁLE
Počátkem devadesátých let se zdálo, že medellínský kartel ve válce s vládou, guerillou i paramilitaristickými bojůvkami vyhrává. Escobar unikl z obklíčení více než deseti tisíc vojáků a policistů v Magdaleně del Medio, Ústavodárné shromáždění vypovědělo smlouvu o extradikci, prezident Gaviria prosadil dekret garantující nižší tresty zločincům, kteří se vzdají spravedlnosti. V červnu 1991 Escobar šokoval, když se spolu s několika spolupracovníky vydal justici. Do vězení La Catedral, jež si v rodné čtvrti Envigado sám vybral, přiletěl guvernérským vrtulníkem v doprovodu kněze Rafaela Garcíii Herrerose.
Ministři se předháněli v silných prohlášeních, skeptici tvrdili, že vězení bylo postaveno spíš proto, aby se k bossovi nemohli dostat nepřátelé, než aby se nemohl dostat ven on sám. Měli pravdu, protože věznice ze všeho nejvíc
Úřad prezidenta prohlásil, že kontrolu převezme armáda a prominentní vězeň bude převezen do jiného, vojenského objektu. Jak jinak, první se zprávu dozvěděl Escobar,jenž rozhodně nemínil čekat. Neuprchl, spolu s ostatními prostě odešel, přičemž si odnesl i osobní revolver a snad na oplátku nechal na místě rukojmí, viceministra justice s velitelem vězeňské správy.
STÁT VERSUS PABLO ESCOBAR
Ve středu 22. července 1992 začala štvanice, která trvala téměř pět set dní. Spojené státy poslaly peruť radarových letadel, vláda vytvořila z armády,policie a tajných služeb skupinu, v níž pracovalo pod vedením generála Octavia Vargase Silvy 2500 lidí. Část honila šéfa kartelu, část hlídala bossovu rodinu v armádním hotelu Tequendama. A v policejní škole Carlos Holguín sídlil speciální štáb,monitorující telefonní provoz v celé Kolumbii. Agenti se činili. V průběhu nejbližších měsíců provedli více než šestnáct tisíc prohlídek, zadrželi 1500 podezřelých, zkonfiskovali spoustu zbraní včetně několika tun dynamitu. Na jedné straně barikády padlo téměř 150 členů kartelu, na druhé straně přibližně stejný počet příslušníků ozbrojených složek.
Ale ten nejdůležitější unikal. Osud nejhledanějšího zločince planety nakonec zpečetila nenávist rivalů a silná rodinná pouta. Drogová konkurence vytvořila spolu s nespokojenci uvnitř medellínského kartelu organizaci Los Pepes, Pronásledovaní Pablem Escobarem. Vládla neomezenými zdroji, slušnou palebnou silou, a především - na rozdíl od armády a policie si nemusela brát servítky.Stačilo pár měsíců, aby zlikvidovala bossovu ochranku, a několikrát se přiblížila i k rodině, manželce Victorii Eugenii a dětem, osmnáctiletému Juanu Pablovi a devítileté Manuele. Když neuspěly snahy získat pro rodinu azyl v Německu, Velké Británii nebo Brazílii, kruh se uzavřel.
KONEC DROGOVÉHO BARONA
Pablu Escobarovi, který právě slavil čtyřiačtyřicáté narozeniny,zbývaly poslední hodiny.Spolu s bodyguardem se skrýval v domě nedaleko stadiónu Anastasio Griradot, musel ale uznat, že ve vězení La Catedral se cítil mnohem svobodnější. Teď nemohl telefonovat, kontakt se světem zajišťovali čtyři nejvěrnější strážci, kteří roznášeli korespondenci šifrovanou podle stránek slovníku. Nikomu jinému věřit nemohl, protože vláda nedávno zvedla odměnu až na šest miliónů dolarů, další dva milióny přihodily v podsvětí klany Galeano a Moncada. A tak si účty vyřizoval alespoň písemně.
V nezveřejněné autobiografii se přirovnal k "Michailu Gorbačovovi, Fidelu Castrovi, Danielu Ortegovi, Manuelu Noriegovi a dalším, kteří se postavili Spojeným státům". Nejurputnějším a nejobávanějším protivníkům, nesmiřitelným Los Pepes, adresoval přes média dopis plný výčitek: "Vždycky jste byli pokrytci a lháři. Mě pronásledovali tisíckrát, Vás nikdy.Mně zkonfiskovali všechno,Vám nic. Vláda za Vás nikdy nebude nabízet odměnu. Co mohu očekávat od lidí, jako jste Vy,kteří neuznávají čest ani pravdu." Víc dělat nemohl, čekal a jako přesvědčený katolík se stále častěji modlil k obrázkům svatých. Ve čtvrtek odpoledne udělal rozhodující chybu, když několikrát v krátkém rozmezí volal hotel Tequendama. Dvakrát se spojení nepodařilo navázat, až ve tři čtvrtě na dvě mluvil s manželkou a dětmi. Dvě a půl minuty stačilo, aby policisté volajícího lokalizovali. V půl třetí komando dorazilo, ve tři čtvrtě začala akce, chvíli po třetí bylo po všem. "Tento úder je nejdůležitějším krokem ke konci narkotrafikantství a narkoterorismu v Kolumbii," prohlásil v emotivním projevu prezident Gaviria. Prezident Clinton přispěchal s telegramem, ve kterém ocenil "statečnou a efektivní práci ozbrojených sil Kolumbie", mluvčí státního departmentu vyjádřila hrdost nad tím, že "Spojené státy spolupracovaly s Kolumbií v dlouhém úsilí při hledání Escobara a jeho dopadení spravedlností".
