Život literárního díla a jeho autora pokračuje v různých formách i po autorově smrti. Platí to beze zbytku o anglické spisovatelce Virginii Woolfové (25. 1. 1882 - 28. 3. 1941), která na rozdíl od mnohých svých současníků nepřestává provokovat představivost dnešních čtenářů. Zdá se, že na počátku 21. století zažívá Virginia Woolfová nový příliv popularity.
Mnozí z těch, kteří dnes sáhnou po výtisku Paní Dallowayové, Orlanda, Vln či jiného díla této autorky, budou mít zřejmě před očima tu Virginii Woolfovou, již ve filmu Hodiny výjimečným způsobem ztvárnila Nicole Kidmanová. Uvidí extravagantní ženu, která je zcela ponořená do úvah o svém díle, poněkud neobratně jedná se svým okolím, trpí duševní chorobou a touží se vrátit do životem kypícího Londýna.Těmto čtenářům z paměti jistě nevymizí úvodní scéna filmu, v níž Woolfová vstupuje v kožichu, jehož kapsy jsou naplněny kameny, do řeky Ousy, aby ukončila svůj život. Román Michaela Cunninghama, podle něhož
Přesto jeho Virginia Woolfová zanechává v mysli čtenářů - a tím spíše v představách filmových diváků - nesmazatelnou stopu jako bytost rozporuplná a do značné míry neuchopitelná.
BEZ PEVNÝCH KONTUR
O málokterém autorovi přitom existuje takové množství dostupných informací, jež se netýkají jen životopisných dat, ale i názorů, nálad či představ týkajících se tvorby. Životopisci a pamětníci v případě Woolfové rozhodně nezaháleli a ona sama po sobě zanechala kromě povídek, románů, esejů a publikovaných přednášek i celou řadu deníků, které psala prakticky až do své smrti. Za života se stala autorkou uznávanou - přestože čtenáře občas svými obtížnými texty poněkud mátla - a co víc, byla také do jisté míry populární osobností.V roce 1927 se dokonce objevila jako celebrita v časopise Vogue a kožich, v němž onoho březnového dne roku 1941 spáchala sebevraždu, si koupila z honoráře za román Roky, který měl výrazný komerční úspěch.
Po smrti však pomalu začala upadat v zapomnění jako jeden z méně významných autorů předválečných let.V šedesátých letech Woolfovou rehabilitovaly především feministky a teprve ke konci dvacátého století získává nanejvýš význačné místo v literární historii. Některé rysy osobnosti i díla Virginie Woolfové však i dnes vyvolávají negativní reakce, nebo přinejmenším jisté pochybnosti.
Woolfová je na jednu stranu autorkou textů, v nichž jsou osobnost a lidský život zachyceny jako obraz bez pevných kontur, jako prchavé těkání myšlenek a vjemů, jako něco, co neumožňuje jednoznačné a pevné soudy. Na straně druhé se ve svých esejích a denících takových soudů až příliš často dopouští. Její život provázely bohémské a sexuální excesy, a třebaže sex je jedním z nejdůležitějších témat jejích knih, její próza zůstává až panensky cudná. Jde o umělecký záměr, nebo o pouhou společenskou konvenci? Woolfová je nositelkou revolučních myšlenek a bývá označována za "socialistku", zároveň z ní však až příliš čiší její příslušnost k vyšší třídě, s veškerým jejím snobstvím a nevšímavostí k oněm níže postaveným, méně "citlivým" vrstvám společnosti. Kdo tedy je Virginia Woolfová?
VE ZLATÉ KLECI
Kritici se stále pokoušejí najít odpověď v jejích životopisných údajích a událostech jejího dětství a mládí.Woolfová pocházela ze společenské smetánky staré dobré viktoriánské Anglie. Její otec, Sir Leslie Stephen, patřil do exkluzívní společnosti a stýkal se například s Henrym Jamesem či básníkem Tennysonem.Virginia Stephenová vyrůstala se dvěma bratry a sestrou Vanessou, která se později stala známou malířkou, a kromě toho domácnost sdílela s dětmi svých rodičů z prvního manželství. Rodina občas pobývala v letním domě na cornwallském pobřeží aWoolfová zážitky z těchto pobytů transformovala do několika svých slavných próz.
Na mladou Virginii měla neblahý vliv série úmrtí jejích blízkých - nejprve jí umřela matka, poté starší nevlastní sestra, pak otec a nakonec bratr Toby. Už po smrti matky se u ní začaly projevovat příznaky duševní choroby a až do konce života trpěla směsí depresí a neopodstatněných euforií.
Duševní nemoc Virginie Woolfové je lákavým tématem pro různé interpretace jejího díla a někteří "badatelé" dokonce neváhali prozkoumat historii duševních onemocnění členů celé její rodiny. Podobně lákavou stopou pro vysvětlení osobnosti Woolfové je to, že ji v raném věku sexuálně zneužil její nevlastní bratr Gerald Duckworth.Woolfovou tato událost skutečně poznamenala na celý život, o čemž svědčí i záznamy z jejích deníků nebo její Skica o minulosti z roku 1939.
Různí literární kritici (a kritičky) z toho odvozovali autorčin sklon k homosexualitě (případně sexuální frigiditě) a její feministické postoje.
O Lesliem Stephenovi se většinou hovoří jako o despotovi, jenž na své děti uplatňoval svůj neomezený patriarchální vliv.Woolfová vyrůstala v jakési zlaté kleci - nechodila například do školy, ale vzdělávala se doma, mimo jiné i četbou otcových knih. Podle jejích vlastních vzpomínek pro ni byla smrt otce určitým vysvobozením, nicméně vztah k němu nebyl tak jednoznačný. Svým způsobem v sobě odrážel veškerou rozporuplnost jejích postojů k viktoriánské Anglii. Na jednu stranu sice pociťovala odpor proti jejím konvencím a omezením, ale na straně druhé jistý obdiv k historii a tradicím oné "vyšší společnosti".To ostatně platí i pro celou intelektuální skupinu Bloomsbury, v jejímž centru Virginia Stephenová stála.
OMYLNÁ
Skupina Bloomsbury byla pojmenována podle čtvrti, do níž se Virginia a Vanessa Stephenovy přestěhovaly po otcově smrti a kde se skupina intelektuálů scházela. Tvořili ji většinou absolventi Cambridge, mezi jinými estetik Roger Fry, umělecký kritik Clive Bell, životopisec Lytton Strachey, malíř Duncan Grant a pozdější manžel Virginie, politolog Leonard Woolf. Protiviktoriánsky zaměření estéti se cítili být předvojem kulturní a společenské změny a mnozí z nich skutečně významně poznamenali umělecký vývoj první poloviny dvacátého století.Woolfová popisovala svobodnou atmosféru vzájemných setkání - nezáleželo na tom, jestli své názory předkládal muž, či žena, veškeré konvence vymezující ženám podřadné místo na intelektuálním žebříčku šly stranou.
V Bloomsbury se ostatně konvence porušovaly ještě v jiném směru. Členové skupiny spolu vzájemně navazovali heterosexuální i homosexuální vztahy a střídali si partnery takovým způsobem, že by to šokovalo i dnešní, "tolerantní" společnost.
Skupina Bloomsbury měla už od svého počátku řadu kritiků, kteří v ní viděli pouze skupinku nabubřelých a povrchních synů a dcer vyšší vrstvy anglické společnosti. Je pravdou, že estetickou citlivost často spojovali členové skupiny pouze s onou společenskou elitou, k níž patřili, a to s sebou paradoxně neslo celou řadu předsudků. Deníky Woolfové z té doby obsahují útoky na židy či na mentálně postižené lidi. Její pozdější eseje nejsou pouze plné brilantních a novátorských postřehů, ale i neuvěřitelně úzkoprsých či přímo chybných soudů.V eseji Moderní beletrie z roku 1923 hovoří o Joyceovi jako o autorovi, jehož texty do jisté míry vyhovují její představě o moderní poetice, ale jsou postiženy chudobou autorovy mysli jinde Woolfová Joyce, který nepocházel z tak vysokých společenských vrstev jako ona, charakterizuje jako nekultivovaného (nevzdělaného) spisovatele.V eseji Vlastní pokoj neváhá prohlásit, že situace "dcer vzdělaných mužů" - rozuměj dcer z vyšší společenské vrstvy - je v Anglii horší než situace žen pocházejících z dělnické třídy.
Dáme-li však podobné extrémní názory Virginie Woolfové do souvislosti s jejím velmi složitým hledáním vlastní poetiky a snahou formulovat požadavek kulturní i společenské emancipace žen, jejich ostří se poněkud otupí. Pokud jde o ženskou otázku, Woolfová postupně rozšiřuje svůj záběr - od analýzy postavení žen-spisovatelek postupně přechází k veškeré kultuře a civilizaci. Její vývody jsou na první pohled poměrně prosté, nicméně ve své době byly něčím zcela novým a neotřelým. Ženy v literatuře se podle Woolfové zcela vyrovnají mužům, nicméně nemají stejné podmínky. Aby se spisovatelkami mohly stát, musejí dostat soukromý prostor a mít zaručený soukromý příjem.V době, kdy už Británii ohrožovalo hitlerovské Německo, Woolfová publikovala svou pacifistickou esej Tři guineje. Dočteme se v ní, že válka je věcí mužů a že ženy by v ní neměly hnout ani prstem - dokonce mají odmítat ošetřovat raněné, protože vyhlídka následné ženské péče by muže lákala k boji. Tři guineje jsou sice výrazem naprostého nepochopení tehdejší reality, v níž se ženská otázka tváří v tvář obrovské civilizační hrozbě zdá být zcela malichernou. Poprvé - i když v nevhodnou dobu - však vyjadřují feministickou tezi o tom, že to, co většinou bereme za samozřejmost, není nic jiného než mužská varianta kultury a civilizace.
HLEDÁNÍ TECHNIKY
Za pokus o ženskou variantu popisu skutečnosti je občas považováno právě prozaické dílo Virginie Woolfové.Takový pohled je však velmi zjednodušující.V již zmiňované Moderní beletrii či v eseji Pan Bennett a paní Brownová se Woolfová vymezuje proti spisovatelům starší generace - Arnoldu Bennettovi, H. G.Wellsovi a Johnu Galsworthymu -, které označuje za "materialisty".Tito autoři podle Woolfové ulpívají na podružné "vnější realitě", omezuje je konvenční nutnost vytvořit příběh a zápletku a to vede k tomu, že jejich dílům naprosto uniká "život".
Právě život, jejž lze zachytit pouze skrze proměnlivé vědomí - "vědomí, které zachycuje nesčetné množství vjemů, ať už banálních, fantastických, prchavých, nebo vrývajících se do mysli ostře jako ocel" -, je ústředním bodem veškerých jejích úvah a hledání. Je charakteristické, že soudobí recenzenti Woolfové vyčítali jakousi uzavřenost, nezájem o postavy a o vnější skutečnost.
Woolfová se však naopak pokoušela o zachycení toho, čemu říkáme realita prostřednictvím prolínajících se proudů vědomí a vnitřních monologů. S ostatními modernisty ji spojovala snaha vtisknout umělecký řád beznadějně chaotické skutečnosti, jíž jsme součástí.
Woolfová dlouho hledala vhodnou literární techniku, o čemž svědčí její první dva romány: Plavba (1913) a Noc a den (1919). Její povídky sloužily mimo jiné jako určité náčrtky možností budoucí prózy a až v Jákobově pokoji (1922), jehož centrální postava Jacob Flanders zjevně odkazuje k zemřelém bratrovi Virginie Tobymu, se rozvíjí styl typický pro její vrcholná díla. Patří mezi ně Paní Dallowayová, formálně zřejmě nejsevřenější próza K majáku, a naopak nejexperimentálnější román Vlny, který je jakousi roztříštěnou hudební skladbou pro šest vnitřních monologů. Zcela odlišný charakter má její fantastická próza Orlando, jež je jakýmsi rozšířeným milostným dopisem Vitě Sackville-Westové, do níž byla Woolfová určitou dobu zamilována. Je to příběh alžbětinského šlechtice, který se náhle stane ženou a bez problémů žije více než tři sta let. Ústřední postavení v tomto textu hraje četba, literární tvorba a knihy a Orlando se tak stává dialogem s třísetletou historií anglické literatury. Román je vrcholným výrazem ironie a humoru, které ostatně prosvítají i z jejích "vážných" próz, i některých esejí, a poněkud znejisťuje jakékoli přímočaré feministické, lesbické či transsexuální interpretace.
HODINY
Film (a Cunninghamův román) Hodiny už svým titulem evokují Paní Dallowayovou, neboť právě takto se původně měl tento román nazývat. Filmový obraz nás zavádí do doby, kdy Woolfová začíná na textu Paní Dallowayové pracovat. Zbylé dvě linie filmu pracují s různými motivy tohoto románu ocitáme se v Americe padesátých let a v současnosti a postavy jsou jakýmsi převtělením postav z Paní Dallowayové. Zároveň však Cunningham do příběhu vplétá samotnou knihu i motivy čtení a psaní a román Hodiny se tak stává propracovanou hříčkou s fikcí a realitou. Postava Woolfové se stává jakousi bohyní stvořitelkou, která ovlivňuje lidské osudy i v budoucnosti. Četba samotné Paní Dallowayové vnímání filmu rozhodně obohatí a český čtenář si pro tento účel může pořídit nový český překlad Kateřiny Hilské, který nedávno vyšel v nakladatelství Odeon.
Woolfová pracovala na románu v době, kdy četla Joyceova Odyssea, a Paní Dallowayová - stejně jako Joyceův mistrovský román - zachycuje čas jednoho jediného dne. Sleduje hlavní postavu od rána 13. června 1923 až do večera, kdy Clarissa Dallowayová pořádá večírek. Clarissa se však také ve vzpomínkách neustále vrací do doby, kdy jí bylo osmnáct ke své tehdejší romantické lásce i k jistému polibku od jiné ženy, který ji poznamenal na celý život.V románu jsou zastoupeny postavy žen různých věkových kategorií a totéž vlastně platí i pro postavy mužské. "Tím, kdo musí zemřít, aby jiní mohli žít", je nakonec psychicky nemocný básník Septimus Warren Smith, který trpí traumatem z první světové války. Paní Dallowayová není jen jakýmsi rozostřeným obrazem ženské a mužské psychiky, ale proplétáním vnitřních monologů a svou symbolikou přesahuje do oblasti společenské kritiky, ať už jde o postavení a roli žen (i mužů) v soudobé společnosti, nebo o charakter poválečného světa. Zároveň se zabývá obecnými otázkami možností života a smrti.
Samotná paní Dallowayová byla občas označována za "obyčejnou snobskou a marnivou ženu s potlačovanými lesbickými sklony". Jiní ji viděli jako jakousi "královnu, která s elegancí obrozuje poválečný svět". Jenže o paní Dallowayové se toho dá prohlásit mnohem víc a stejně jako celý román neustále uniká jednoznačnému vysvětlení.
Po druhé světové válce se většinou o "ženském svobodném prostoru" stále ještě neuvažovalo a nová, konzumní společnost naopak ženám pevně vymezovala místo v rodinné hierarchii. Právě proto se možná tehdejší kritici snažili Virginii Woolfovou připravit o důležité místo v literární historii. Podle nich nemohla obstát v konkurenci takových modernistických velikánů, jakými byli James Joyce,T. S. Eliot či D. H. Lawrence. V úvodu k současnému, paperbackovému vydání Paní Dallowayové (nakladatelství Penguin) je tehdejší hodnocení Woolfové lakonicky shrnuto formou poznámek z univerzitní přednášky: intelektuálně slabší než Joyce, zájem o jisté soudobé filozofické teorie, klade si typicky ženské otázky. Šlo o kritiku, která jako by byla naprosto v souladu s onou mužskou kulturní agresivitou, již se Woolfová snažila popsat.
Jenže ani feministické hodnocení jejího díla a obraz revolucionářky bojující za práva žen nevystihují přesně to, co při četbě Woolfové čtenář zažívá. Její romány i eseje jsou vždy pokusem o zachycení neslučitelných emocí, tezí a interpretací. Americký kritik Harold Bloom, který ve svém Kánonu západní literatury přiznává, že mu při četbě názorů Woolfové občas přebíhá mráz po zádech, to možná vyjádřil nejlépe: "Kdo se s nimi pokusí diskutovat, utrpí porážku. To, co vnímá a co zakouší díky své citlivosti, je uspořádáno mnohem jemněji než jakákoli odpověď, kterou bych dokázal sestavit."
