Sestavování vlády

Český politický svět se před volbami 2. až 3. června 2006 rozpadl na dvě části. Sjednocující se levici v čele s Jiřím Paroubkem, která oznamovala svou povolební spolupráci. Druhou skupinu tvořili „ti ostatní“ – pravicová ODS a středoví lidovci a zelení, které svedl dohromady především antiparoubkovský étos. Shodou neuvěřitelných náhod dostal každý ze světů po stovce poslaneckých mandátů. Najednou jsme s úžasem zjistili, že zatímco sebezapadlejší česká vesnice má lichý počet zastupitelů, poslanců je sudý počet. Nepravděpodobná míra pravděpodobnosti se naplnila.

MELČÁK NEPŘIŠEL

Vítěz parlamentních voleb (ODS – 35 procent) i druhý v pořadí (ČSSD – 32 procent) pokračovali bez ohledu na remízový výsledek ve strategii, kterou si předsevzali před volbami, aniž vzali na vědomí nové reality. Mirek Topolánek jako člověk pověřený prezidentem republiky vyjednat novou vládu okamžitě dal dohromady stovkovou sestavu ODS, KDU–ČSL a SZ, jejíž představitelé podepsali trojkoaliční smlouvu. Marně přitom doufali, že osloví někoho z tábora opozice.
Sociálně demokratický předseda Jiří Paroubek zase prohlásil, že bez něj si pánové z trojkoalice „ani ruce neumyjí“. Upnul se na třetí pokus o sestavení vlády. Místem prvního střetu se stala Poslanecká sněmovna. Paroubkovým záměrem bylo prosadit do čela sociálního demokrata, vetovat dva pokusy o vládu, nechat se ve třetím pokusu pověřit předsedou sněmovny a za pomoci několika přeběhlíků vytvořit vládu s podporou komunistů. Choval se přitom jako generál – snažil se mít čtyřiasedmdesátičlenný klub ČSSD na povel, nikoho nepouštěl k rozhodování a tajné hlasování o předsedovi Poslanecké sněmovny obešel nedemokratickým požadavkem na své poslance, aby mu v případě potřeby ukázali nevyplněné hlasovací lístky.
Tyto dva protikladné postoje – čekání na konstruktivního poslance na jedné straně a odmítání uznat druhou stranu jako vítěze voleb, a tím jí umožnit určitý způsob vlády vedly k desetitýdennímu zablokování Poslanecké sněmovny.
Nebyly ustaveny výbory, chodby malostranských paláců zívaly prázdnotou a odstupující premiér Paroubek nemohl složit demisi do rukou předsedy Parlamentu.

ZÁHADNÝ KLAUS

Teprve v tuto chvíli se do vyjednávání vložil prezident Václav Klaus. Během jednání na Pražském hradě přišel s návrhem na zvolení dočasného předsedy sněmovny, který by při eventuálním druhém neúspěšném pokusu o vládu odstoupil a teprve potom by politické strany řešily, kdo má právo posledního tahu při jmenování premiéra. To byl zřejmě prezidentův největší úspěch, protože nejen odblokoval činnost sněmovny, ale navodil novou politickou situaci – poslanci se sjeli z regionů do Prahy, dostali příplatky za funkce, auta, CCS karty, kanceláře, sekretářky a vytvořily se mezi nimi tisíce neviditelných vazeb. Sociální demokracie přestala hovořit výhradně hlasem svého předsedy a Jiří Paroubek ztratil část své dosavadní síly.
Jinak postoje prezidenta Klause byly pro většinu pozorovatelů záhadou. Zpětně se dají shrnout do čtyři bodů. Václav Klaus vyzýval politiky, aby se dohodli na vládnutí a vytvořili plnohodnotný kabinet. V opačném případě na nevládnutí a výsledkem mělo být datum předčasných voleb. Často opakovanou tezí bylo, že politici by se měli s výsledkem voleb vypořádat a neznehodnocovat ho naháněním přeběhlíků. Poslední zásadou bylo nepřipustit vládu s podporou komunistů, protože by to vyvolalo společenské protesty a destrukci celé politické scény. Problémem bylo, že prosazování těchto zásad za stavu sto ku stu, když navíc Jiří Paroubek odmítal předčasné volby, znamenalo ve svém důsledku jen velkou koalici. To zase odmítala velká část ODS a menší v sociální demokracii, zato v čele s vlivným expředsedou Zemanem. Prezident nakonec neuspokojil ani jednu ze stran a dokonale rozbil potenciální hlasovací koalici pro své znovuzvolení.

SRPNOVÉ UDÁLOSTI

Dvouměsíční přetahování dvou stovkových bloků, připomínající dětskou hádanku, jestli je těžší kilo peří, nebo kilo železa, skončilo i na stranické úrovni. Výkonná rada ODS pověřila předsedu Topolánka vyjednat variantu menšinové vlády občanských demokratů opírající se o tři dvoustranné smlouvy se zelenými, lidovci a sociálními demokraty.
První dokument podepsala ODS v polovině srpna s lidovci; v něm se obě strany zavázaly ke společnému postupu. Současně začala jednání s ČSSD. Zatímco Topolánek věřil, že je možné udržet „jeho“ stovkový blok, hlavním záměrem jednání Paroubka bylo tento blok rozbít a tomu podřídil vše. Při jednání s předsedou ODS zvolil vstřícný tón, často ho bral stranou a během jednání z očí do očí dokonce i vtipkoval. Topolánek tehdy propadl představě, že se s ním nakonec dohodne, když ne jako s politikem, tak alespoň jako chlap s chlapem. Podobné oslnění z Paroubka zažívali i na Hradě, kam je uctivě a v předstihu jezdil informovat o všech svých návrzích. Někteří začali hovořit o tom, že Paroubek se začíná měnit v konstruktivního Miloše Zemana.

Jednání s ODS ale brzy vypadla z původního konceptu vytváření menšinové vlády občanských demokratů opřené o trojstranné spojenectví s ČSSD, SZ a KDU–ČSL. V režii předsedy Paroubka naopak vznikal nestandardní útvar jakési polovelké koalice. ČSSD plánovala zastoupení ve vládě prostřednictvím několika svých expertů, ale politické vedení mělo být vně vlády. Jako první toto „vypadnutí z konceptu“ pochopil Martin Bursík a z trojkoalice vystoupil.
Jiřímu Paroubkovi se tak podařilo nalomit konkurenční „stovku“. Pár dnů nato ale došlo ke zvratu, který se v lidové straně označuje souslovím „srpnové události“.

MIREK TO URYCHLIL

S postupující nedůvěrou se na jednání Topolánka s Paroubkem začali dívat i lidovci. Tehdejší předseda Miroslav Kalousek měl dojem, že nejsou dostatečně informováni o všech zákrutách a v nové mocenské konstelaci se s KDU– ČSL nepočítá. Je už vedlejší, jestli k tomu dospěl na základě indiskrecí z jednání, které se díky Jaroslavu Tvrdíkovi objevily v tisku, nebo mu je poskytl sám Jiří Paroubek, jak uvádějí jiné zdroje. Faktem je, že Kalousek ucítil nebezpečí, že se dostal mimo hru, a navázal více než týdenní tajná jednání s ČSSD.
Předseda Paroubek mezitím změnil vyjednávací taktiku s ODS. Stále ultimativněji tlačil Mirka Topolánka ke zdi, často emocionálně vybuchoval nebo demonstrativně odcházel z jednání. Topolánek se stále domníval, že Paroubek myslí jednání vážně, a začal se chovat jako transformátor mezi většinou ve vedení ODS, která mu tvrdila, že Paroubkovi se nedá věřit, a předsedou ČSSD, zvyšujícím své nároky. Každé ze stran přitom o probíhajících jednáních sděloval jen část informací.
Třiadvacátého srpna Jiří Paroubek uspořádal po jednání s Topolánkem tiskovou konferenci, na níž uvedl, že jednání o menšinové vládě ODS jsou na nejlepší cestě, a zářil optimismem. O půl hodiny později nasedl do vládní audiny a nechal se vysadit před sněmovnou, kde se tajně sešel s Miroslavem Kalouskem. Den nato byly noviny plné titulků, že vláda založená na dohodě ODS a ČSSD je na spadnutí. Ještě ten den ráno však Paroubek oficiálně oznámil, že jednání s ODS ukončuje.
Co se odehrálo? Miroslav Kalousek měl telefonát, kde mu předseda Paroubek dal nůž na krk – ještě tentýž den musí začít oficiální jednání o vládě ČSSD a KDU–ČSL s podporou komunistů. Pokud na to nyní nepřistoupí, je možné, že ho už příště neosloví. Rozhodování předsedy Kalouska nebylo zřejmě jednoduché, o čemž svědčí několik telefonátů a SMS zpráv politickým spojencům, v nichž uvedl, že udělá něco, z čeho jim bude špatně od žaludku. Odpoledne se pak odehrála slavná tiskovka, kde oba politici oznámili jednání o vládě s podporou komunistů, na jejichž kritice předseda KDU–ČSL založil celou volební kampaň. Jiří Paroubek přitom trochu předčasně pokuřoval vítězný doutník a tvářil se jako velký hráč, který všechny převezl.

Opět se však ukázalo, jak špatný je taktik, když chtěl využít momentu překvapení, protože tím podrazil nohy svému spojenci. Lidovecký předseda Kalousek sice o celém projektu informoval nejvlivnější lidovce a dostal také mlčenlivé garance předsednictva strany, ale po relativním neúspěchu ve volbách neměl stranu tak pevně v rukou. Toho využila nespokojená část krajských funkcionářů a společně se šokovanou členskou základnou Kalouska smetla. Titíž protikalouskovští „revolucionáři“ vám však do očí řekli, že Mirek Kalousek vlastně vyjednal dobrou vládu s šesti lidoveckými ministerstvy, ale s Paroubkem všechno uspěchali. Nejdříve měli společně vyzvat ke spolupráci ODS, a pokud by nechtěla, teprve toto odmítnutí by legitimovalo jejich záměr opřít se o toleranci komunistů.

VYHNÁNÍ Z VLÁDY

Krátce nato požádal Mirek Topolánek prezidenta o jmenování své menšinové vlády s nestraníky (poměr 9:6). Co bylo smyslem takové vlády, když už předem bylo jasné, že za tehdejšího rozložení sil nemůže ve sněmovně projít?
Nic jiného než způsobit převrat v exekutivě a nastolit jinou politickou situaci. Ještě tři měsíce po volbách paradoxně premiérem zůstával Jiří Paroubek se všemi mocenskými a jinými výhodami, které to skýtalo jemu i jeho stoupencům. Po desítkách personálních změn na ministerstvech se záhy předseda ČSSD dostal pod jistý tlak svých funkcionářů.
Důvodem vzniku první Topolánkovy vlády byl i termín předložení státního rozpočtu na rok 2007, protože hrozil největší deficit od roku 1918 (173 miliard), pokud by ovšem nová vláda neodložila účinnost některých zákonů nebo neseškrtala určité výdaje. To se nakonec víceméně podařilo a schodek se dostal pod sto miliard korun. O měsíc později vláda důvěru sněmovny nezískala. Bylo však tři týdny před komunálními a senátními volbami a prezident vyhlásil umrtvení všech jednání.
Tyto volby měly rozhodnout nejen o složení zastupitelstev v obcích a městech, ale také, koho prezident pověří dalším sestavením vlády. Přestože popularita Jiřího Paroubka šla dolů, chtěl prezident s nominací počkat až na volební výsledek, který tento trend potvrdil. Volba tedy padla znovu na ODS a prezident se řečnicky zeptal, jestli tato strana trvá na Mirku Topolánkovi. Svou neobratnou formulací způsobil v ODS podezření, že se pokouší o puč ve prospěch svého chráněnce Pavla Béma. Občanští demokraté proto jednoznačně odpověděli, že stojí za svým předsedou, přestože velká část z nich měla o jeho vyjednávacích schopnostech velké pochybnosti.
V té době Topolánkova skupina začala rozpracovávat plán na vytvoření nepolitické vlády odborníků v čele s akademikem Pačesem.
Nic nemohlo prezidenta Klause, přívržence politických řešení, víc rozčilit. Navíc když nepolitická vláda nebyla současně založena na dohodě o předčasných volbách. Několik dní, možná hodin před tím, než mu Topolánek tuto variantu přednesl, se rozhodl rychle jednat. Pozval si předsedu ODS na Hrad a k překvapení všech ho přímo jmenoval premiérem. Předurčil tím, že každé další řešení musí být politické, za což se od vedení ODS dočkal silné kritiky.

JAKO NÁRAZNÍK

Ve stejné době převzala iniciativu KDU–ČSL a prezidentovi přednesla plán na vytvoření nárazníkové vlády, v níž lidovci budou plnit funkci trampolíny mezi ODS a ČSSD. Tato koncepce měla posvěcení i od nového senátora Jiřího Čunka, s nímž se začalo počítat jako s novým předsedou KDU–ČSL. O tomto záměru také Čunek vedl několik tajných jednání s Jiřím Paroubkem. Mirek Topolánek tedy opět zasedl za jednací stůl s předsedou ČSSD a výsledkem byla „vláda národní shody a českého předsednictví Evropské unie“ do roku 2009.
Podrobnosti se dostaly ven několik dní před listopadovým kongresem ODS a způsobily ve straně poprask.
Pod dojmem záporných reakcí Topolánek zvolil razantní přístup a přeměnil sněmování ODS v neformální referendum: buďto vytvoříme vládu s Paroubkem a lidovci, nebo při třetím pokusu přijde na řadu Paroubkova vláda s komunisty a přeběhlíky. Výsledkem byla totální schizofrenie mezi projevy „na scéně“ a „za scénou“. Fakticky sice Topolánek mandát k jednání s Paroubkem dostal, ale neoficiálně nemohla většina sálu tomuto uspořádání přijít na jméno. Na rozdíl od srpnového jednání obou stran byla listopadová mnohem věcnější a program nové vlády byl až na daňové otázky během několika týdnů fakticky uzavřen.
Jiří Paroubek zase jednou ukázal přívětivou tvář pragmatického modernizátora a v České televizi dokonce prohlásil, že „se směle pustíme do reformních kroků“. Důvodů bylo několik. Na předsedu ČSSD začalo tlačit několik desítek funkcionářů bez práce, kteří se stůj co stůj chtěli uchytit na ministerstvech. Současně začala některým poslancům docházet trpělivost s autoritativním způsobem řízení poslaneckého klubu a vypovídali poslušnost. Šlo o neformální společenství pěti až devíti poslanců, kteří perspektivu ČSSD viděli v „léčbě opozicí“. Podobný názor začal nahlas vyjadřovat i expředseda sociální demokracie Miloš Zeman.
Zlom ve věci ustavení nárazníkové vlády nastal 13. prosince 2006 na zasedání výkonné rady ODS. Předseda Topolánek podle svědectví účastníků dal jednání volný průběh, protože nechtěl, aby vláda prošla s jeho silnou podporou. Za jím osobně vyjednanou alternativu se vůbec nepostavil, čímž podnítil zneklidněné regiony ke kritice tohoto uspořádání. Když Topolánek viděl, kam se jednání řítí, důrazněji naznačil, že je už vše domluveno a on vlastně chce jenom jejich posvěcení. Vlna nesouhlasu byla už ale příliš velká. Výsledné hlasování 17:12 odmítlo variantu vlády s ČSSD.

MELČÁK PŘIŠEL

V tu chvíli nemohl Topolánek dělat nic jiného než ohlásit návrat k trojkoaliční dohodě. Ve spěchu začali jeho spolupracovníci hledat náhradní řešení, které se vyjednávalo ve dvou liniích – s nespokojenými poslanci ČSSD a dvěma malými stranami. Topolánkovci viděli, že Jiří Čunek je velkým příznivcem vlády se sociální demokracií, a proto ho zpočátku obešli.
Vyšli z faktu, že o vládě bude rozhodovat lidovecký poslanecký klub, který je rozdělen na spíše trojkoaličně naladěné kalouskovce a levicové svobodovce zhruba v poměru devět ku čtyřem. Bleskově proto obešli oba tábory, slíbili jim vládní funkce a teprve poté sdělili výsledek předsedovi Čunkovi, který pod tlakem svolil.
Mnohem menší práce byla se šéfem zelených Bursíkem, ale i tak byl rozdíl v rozdělení ministerstev mezi první vládou (10:3:3) z června 2006 a druhou trojkoaliční sestavou (9:5:4) z prosince 2006 více než markantní.
Souběžně začala jednání s nespokojenými poslanci. Odvahu vystoupit nakonec našli jen Miloš Melčák a Michal Pohanka, kteří odlišné názory signalizovali již před dvěma měsíci. Jejich primárním postojem, jenž vedl k rozchodu s vlastním klubem, nebyla snaha tolerovat trojkoaliční vládu, ale nesouhlas s některými praktikami v klubu ČSSD. U Melčáka šlo spíše o koncepční motivy, u Pohanky dřívější náznaky, že se ČSSD distancuje od některých jeho lobbistických aktivit. V obou případech byl přinejmenším mediálním garantem jejich vystoupení Miloš Zeman, jenž tvrdil, že lepší důstojná opozice než nedůstojná účast ve vládě. Po osmi dlouhých měsících tak byla ustavena vláda s většinovou podporou Poslanecké sněmovny.