Václav Hollar | Reflex.cz
reklama
nahoru

Václav Hollar

PETR VOLF11. července 2007 • 11:00

Václav Hollar, jeden z největších kreslířů a grafiků sedmnáctého století, od jehož narození uplyne 13. července čtyři sta let, si ke svému jménu s oblibou připojoval Bohemus, tedy Čech. Chtěl tím upozornit na zem, z níž pocházel a kterou jako dvacetiletý opustil. Zdůrazňoval zem, nikoliv národnost, protože tenkrát přídomek Bohemus užívali jak Češi, tak Němci. Hollar byl sice Čech, ale ze současného zorného úhlu bychom jej mohli nazývat především Evropanem. Českým Evropanem. Tvořil v Praze, Frankfurtu nad Mohanem, v Londýně i Amsterdamu. Během života se mu uznání dostávalo jen po střídmých dávkách, bohatství nehromadil a umřel jako chudák. Ale už záhy se jeho umělecký odkaz ukázal jako nesmrtelný.

reklama

 


Náhrobek na hřbitově svaté Markéty ve Westminsteru, kde byl Hollar po smrti 25. března 1677 pohřben, nese tento nápis: "Dílo, které příroda a lidé vytvořili, nově ožilo v tvém umění. Tvá Praha, vyšlá z tvé ruky, záříc vzdoruje zničení. Tento mramorový kámen chce z vděčnosti hlásati tvoji slávu po celá staletí. Leč žel! Kámen se rozpadne a tvoje dílo bude dále trvati." Tento "mramorový kámen" se na hrobě objevil někdy na přelomu dvacátých a třicátých let osmnáctého století, snad u příležitosti padesátého výročí umělcova skonu. Iniciátorem byl George Vertue (1684 až 1756), grafik, vydavatel a sběratel, autor nejenom prvního soustavnějšího Hollarova životopisu, který vyšel v roce 1745, ale také soupisu jeho grafického a kresebného díla z téhož roku.

DOKUMENTARISTA I REPORTÉR


Václav Hollar měl vzácný dar ukazovat svět takový, jaký je, což v době jeho působení na evropské umělecké scéně nebylo právě obvyklé. Během padesáti let, kdy se věnoval tvorbě, po sobě zanechal více než čtyři stovky kreseb a dva tisíce osm set grafik, leptů, tedy grafické techniky, kterou svrchovaně ovládl. Objevovali se na nich nejen lidé, jejich portréty, oblečení, kroje či nejbližší prostředí, v němž žili, interiéry obydlí, ale také krajiny, města, domy, přístavy, katedrály, předměty každodenní potřeby, lodě, mapy i domácí mazlíčci. Díky Hollarovi si dnes můžeme detailně představit, jak vypadalo sedmnácté století, jaký byl Londýn před zničujícím požárem v proklínaném roce 1666 i během požáru samotného nebo jak utěšené bylo pražské panoráma viděné z Petřína roku 1636, jeho zřejmě nejslavnější a nejznámější prospekt neboli "širokoúhlý pohled na město".

Byl také svým způsobem reportér -- to když na měděnou desku zachytil korunovační průvod i korunovaci Karla I. na anglického krále ve Westminsterském opatství nebo soud a popravu hraběte ze Straffordu. Z až závratného nadhledu ztvárnil bitvu na Bílé hoře, která se jej osobně dotkla - bylo mu třináct, když česká reformace vzala násilím za své. Při pobytu v Antverpách přichází s listem zobrazujícím vyhlášení münsterské dohody, která byla jedním z aktů ukončení třicetileté války (1648), ale pro Nizozemce to byla tragédie, protože konkrétně Antverpským přinesla zkázu jejich námořního podnikání. Jeho obrazy se staly svědectvím a dokumentem neklidné doby, kdy byla kontinentální i ostrovní Evropa nepřetržitě zmítána válečnými konfl ikty, před nimiž nebylo možné uniknout. Průřez jeho dílem bude k vidění od října na rozsáhlé výstavě v paláci Kinských v Praze, kterou připravuje grafická sbírka Národní galerie: vedle Britského muzea vlastní největší kolekci Hollarových kreseb a grafik na světě!

WORKOHOLIK


Václav Hollar neměl žádného učedníka, jenž by pokračoval v jeho tvorbě a mohl zachovat svědectví o tom, jaký byl člověk, co si myslel o světě okolo něj, nebo který by mohl sdělit podrobnosti z jeho života. Umělec si ani nevedl deník a nepsal dopisy, z nichž by se daly mnohé životní peripetie vyčíst. V tomto směru existuje jedna výjimka, a to popis podaný mědirytcem Francisem Placem, který měl Hollara znát za jeho pobytu v Anglii důvěrně. Place přinesl v dopisu Georgi Vertuovi, prvnímu umělcovu životopisci, zajímavou a zdá se, že ve své překotnosti velmi bezprostřední a upřímnou charakteristiku: "Jak dosvědčí jeho dílo, byl nejneúnavnějším člověkem mé doby, měl vadu na jednom oku, bylo to na levém, a tak když psal, vždy si před ním držel ruku. Brýlí nikdy nepoužíval ... Pan Hollar byl člověk velmi vášnivý, snadno podléhal dojetí. Často mi říkal, že je nesvůj, když nepracuje. Byl velmi střídmý, domnívám se, že ho nikdo v životě neviděl, že by pil, ale jedl s velkou chutí."


Protože obdobná dobová svědectví prakticky neexistují, řada událostí v jeho životě zůstává v rovině dohadů a spekulací. Nikde kupříkladu není důkaz, že by se v Londýně osobně setkal s Janem Amosem Komenským při jeho návštěvě města v roce 1641, kdy měl přednášet v parlamentu o reformách školství; výklad se však neuskutečnil. Ví se jen, že Komenský znal Hollarovy schopnosti a uvažoval o tom, že by mohl ilustrovat jeho Bránu jazyků otevřenou, protože se o tom zmínil v roce 1647 v dopise příteli Janu Wolzogenovi.

CHLAPEC ZE SOUKENICKÉ 13


S jistotou však víme, že Václav Hollar se narodil 13. července 1607 v Soukenické ulici č. 13 v Praze na Novém Městě, kde je na jeho památku bronzová busta. Jeho otec Jan Hollar mohl užívat od roku 1600, kdy mu císař Rudolf II. udělil zemanský list, přídomek "z Práchně". Matka Markéta, dcera říšského rytíře "z Löwengrünu a Bareytu", náležela k nižší šlechtě, její otec pocházel z jižního Německa. Ve Václavu Hollarovi se tedy mísila krev česká i německá, což ostatně nebylo nic neobvyklého. Jeho otec měl respektované postavení, byl totiž vysokým úředníkem, konkrétně depozitorem Úřadu desek zemských Království českého, v nichž byly po staletí shromažďovány a uchovávány zápisy trestněprávního, majetkového i zákonotvorného charakteru. Úřad sídlil na Pražském hradě, a tak je možné, že mladý Václav mohl na vlastní oči vidět proslulé rudolfínské sbírky s obrazy Albrechta Dürera, Pietera Brueghela, Giuseppa Arcimbolda, Hanse von Aachena či Bartolomea Sprangera. Pokud se tak stalo, byla to určitě ohromující vizuální zkušenost. Na svém autoportrétu z roku 1647, kdy mu bylo čtyřicet, poznamenal ve francouzštině, že v mládí rád maloval a koloroval. Nicméně otec z něj chtěl mít úředníka pod penzí, přál si, aby vystudoval práva, a tak jeho zálibu podle všeho nepodporoval. Václav však svědomitě kreslil a učil se ryteckému umění, možná u stařičkého Aegidia Sadelera, jehož do Prahy přivedl císař Rudolf II. Chtěl dělat, co mu přinášelo uspokojení. Není to nic výjimečného, ale v sedmnáctém století to bylo obtížnější než dnes. Skicoval Prahu, Vltavu, jezy, vodárenské věže. Město se mu dostalo do oka i pod kůži a nikdy na ně nezapomene. Tehdy už dokázal slušně kopírovat některé Dürerovy práce, například Madonu sedící pod stromem s Jezulátkem (1626).

EXIL Z VLASTNÍ VOLBY


Vzhledem k postavení Jana Hollara museli být Hollarovi katolíci, jinak by otec nemohl působit až do své smrti v roce 1630 postupně ve službách tří císařů: Rudolfa II., Matyáše a Ferdinanda II. Represe po bitvě na Bílé hoře, a zvláště po vydání Obnoveného zřízení zemského (1627), kterým bylo ukončeno období náboženské svobody a jediným povoleným vyznáním bylo katolictví, se rodiny nijak nedotkly, její majetek zůstal nedotčen. Nicméně Václav Hollar právě v roce 1627 odchází do Německa, což později založilo na přesvědčení, že šlo o exulanta opouštějícího vlast kvůli náboženské perzekuci (jako to musel udělat jeho vrstevník a přítel Karel Škréta, pocházející z českobratrské rodiny). Hollar šel do ciziny, protože cítil, že v ekonomicky i morálně zdecimovaných pobělohorských Čechách nemá jako umělec šanci se prosadit. Nebyl náboženským uprchlíkem, jak se často předpokládalo a na čemž třeba Jakub Arbes založil svou prózu Český vyhnanec.

MERIANOVA ŠKOLA


Václavu Hollarovi bylo dvacet, když odešel do světa. Chtěl se prostě dál učit. Zamířil na západ, do stovky kilometrů vzdáleného Frankfurtu nad Mohanem, kde se stal učedníkem u Mathiase Meriana, nesmírně populárního umělce, který byl malířem, mědirytcem, nakladatelem a obchodníkem s uměleckými předměty v jedné osobě. Hollar si u něj během dvou let osvojil dokonalé zvládnutí mědirytiny a leptu, náročné reprodukční techniky (takže v budoucnu nebyl odkázán na nikoho jiného), naučil se kartografické metody; byl u toho, když Mistr sám vydával nákladné obrazové publikace, na nichž utěšeně bohatl. Jediné, co Hollar od Meriana neodkoukal, byl jeho obchodnický talent. Ale v řemeslném podání svých grafik se dostal na nejvyšší úroveň.


Hollar dál cestoval po Evropě a pracoval. V roce 1635 vydal v Kolíně nad Rýnem u nakladatele Hogenberga album soustřeďující "Několik půvabných obrazů míst ležících v různých provinciích, kreslených Václavem Hollarem z Prahy a vyrytých do mědi v Kolíně nad Rýnem", jak zněl příznačně kostrbatý, ale vyčerpávající popis díla. Titulní stranu ozdobil obrazy z Prahy (Vyšehrad, Petřín a Hradčany), následovala různá města: Norimberk, Koblenz, Bonn, Kolín a tak dále, celkem čtyřiadvacet leptů obsahovalo album.

S PANEM ARUNDELEM


Hollarovy schopnosti neušly anglickému diplomatu Thomasi Howardu, hraběti z Arundelu, který při návštěvě Kolína hledal někoho, kdo by obrazem zaznamenával navštívená místa. Vybral si Hollara, jenž díky tomu od roku 1636 zažije zhruba šest nejlepších let svého života. Cestovali po Evropě, byli i na Moravě, navštívili Prahu, kde nakreslil slavné panoráma, pak se družina vrátila do Londýna. Hollar s ní. Hrabě Arundel byl prvotřídní milovník krásy, který ale nehorlil jenom pro pasívní obdiv uměleckých děl. Dokonce tvrdil: "Jsem přesvědčen, že člověk může býti pokládán jen tehdy za dokonale vzdělaného, umí-li kreslit." Musel to být svým způsobem výstřední člověk, bral-li skutečně vážně to, co řekl. Může to také svědčit o jeho určitém idealismu, jímž se někteří lidé propadlí umění vyznačují, takže přes všechnu tu krásu, kterou se obklopují, nejsou pak s to vidět skutečnost tak ostře, jak by si zasloužila. Za všechny jmenujme sbírku Rudolfa II.: byla tak pečlivě budovaná, že král a císař neměl na nic jiného energii; cele jej pohltila.

Arundelova galerie, již mohli vidět návštěvníci jeho nádherného londýnského sídla, byla oslňující, zahrnovala díla prvotřídní kvality. Pomineme-li starořecké plastiky, tak obsahovala kresby, grafiky a malby například od: Leonarda, Raff aela, Corregia, Parmegianina, Dürera, Holbeina, Brueghela ... abychom jmenovali umělce, již byli slavní ve století sedmnáctém a ještě více slavnější jsou o čtyři století později, už považovaní za nezpochybnitelné osobnosti utvářející dějiny umění. Hollar měl obrazy kopírovat a přenášet na desku, aby bylo možné z nich pořídit grafiky a rozšiřovat je. Arundelovo renesanční sídlo (Arundel-House) u Temže pochopitelně Hollar také zvěčnil, však v něm bydlel, a znal je tedy nazpaměť: bylo rozsáhlé, patnáct budov, mezi nimiž nechyběla domácí kaple, stáje, kovárna a další vymoženosti. Šlo o soudržně působící celek staveb se sedlovými střechami a spoustou komínů seskupených do čtverce, takže svými vnějšími stěnami chránily vnitřní nádvoří. Vlastně to byla svého druhu renesanční pevnost. Hlavní budova přežila až do současnosti, nachází se na Arundel Street 12-15 a sídlí v ní Mezinárodní ústav pro strategická studia (International Institute for Strategic Studies). Dobrá adresa.

KRÁLŮV UČITEL

 

Hollarovi bylo třicet, když zůstal v Londýně. Musel si osvojit novou řeč, navázat přátelství, užitečné kontakty. U Arundela měl zajištěno slušné živobytí, našel u něj i manželku, komornou hraběnky slečnu Tracyovou (1641). Ještě předtím, v roce 1639, se mu dostalo obrovské pocty, když se stal na přímluvu hraběte učitelem kresby prince Waleského, pozdějšího anglického krále Karla II. Princi bylo devatenáct a o tom, jak Hollarovy lekce vypadaly, není žádný doklad, podle něhož by se daly rekonstruovat. Nezachoval se ani nějaký dopis, v němž by se český umělec pochlubil svým exkluzívním postavením. Pouze v Britském muzeu existuje deník s korunou a třemi pery na deskách - princovým znakem, v němž jsou jeho kresby a předlohy, pod kterým byly nakresleny: tyto předlohy jsou podle všeho díly Václava Hollara. Jenže Václav z toho nic nevytěžil, ke královskému dvoru se nedostal a ani u Arundela zdaleka nebyl prvním výtvarným umělcem, toto privilegium patřilo holandskému malíři van Dyckovi, ojedinělému talentu, jenž už ve svých šestnácti měl vlastní ateliér s učni! Van Dyck si byl vědom svých kvalit, dostal šlechtický titul, byl to bohatý muž velkého světa, kdežto o osm let mladší Čech byl spíš zakřiknutý pracant. Ale tehdy rytce pokládali za řemeslníky a Hollar měl dělat z malířových obrazů grafické listy, které se van Dyckovi málokdy zdály sdostatek kvalitním převodem jeho maleb. Hollar však nepřepisoval obrazy mechanicky, přiléhavě jeho přístup popisuje Johannes Urzidil: "Jeho oko hledalo v obrazech kreslířské základy, prvotní principy výtvarně umělecké. Transkripce malby v grafiku nebyla mu pouhým přeložením do jiného tónu. Bylo to, jako by se měl smyčcový koncert přednésti na cembalu. Jinak uzpůsobený nástroj vyžadoval pro přechody tónů zcela jiného timbru."

OBRÁNCEM PEVNOSTI (?)


Nejlepší londýnská léta Hollarova života berou za své po vypuknutí občanské války v roce 1642, kterou parlament vedl proti králi a již postupně puritáni v čele s Oliverem Cromwellem dovedli k nesmírně kruté řeži. George Vertue tvrdí, že se odporu proti parlamentním sborům Hollar aktivně účastnil, když vstoupil dobrovolně do roajalistických šiků a se zbraní v ruce hájil pevnost Basing House. Jenže je to podle všeho fikce či zbožné přání. Bitva o pevnost proběhla v říjnu 1645, kdežto Václav Hollar už musel žít v Antverpách, protože některé z jeho antverpských grafik nesou vročení 1644 ... Ale do životopisu by se podobná udatnost určitě hodila.

Hollarův život nebyl rozhodně chudý na dramatické události - však žil v dramatické době. Když se vrátil v roce 1652 do Londýna, byl okamžitě zatčen, protože republikáni jej vedli na černé listině králových sympatizantů. Z vězení jej dostal až nakladatel Sir William Dugdal, který velmi oceňoval jeho tvorbu a chtěl s ním spolupracovat. Hollar měl štěstí. Karel I. skončil na šibenici v roce 1649 a věšení tenkrát patřilo k naprosto běžnému trestu - podobně jako gilotinování při Francouzské revoluci ... Sir Dugdal musel zřejmě hodně uplácet.

MOR, POŽÁR, PIRÁTI

 

Jedním z největších životních dramat se stal samozřejmě požár Londýna v roce 1666. Padlo při něm třináct tisíc domů, osmdesát devět kostelů. Dvě stě tisíc lidí zůstalo bez přístřeší a město ztratilo svou tvář: muselo být budováno takřka "z gruntu". Není bez zajímavosti, že Hollar v tomto tragickém roce získal čestný titul "královského scénografa", totiž kreslíře pohledů. Rok předtím na Londýn dopadla morová rána, jíž podlehlo sto třicet tisíc lidí, jedním z nich byl také jeho syn James, který prý znamenitě kreslil a měl pokračovat v otcově díle.

Když se v roce 1668 Václav Hollar vypravil do marockého Tangeru, kde měl pořídit dokumentární kresby pro krále Karla II., jehož kdysi učil, těžko mohl tušit, v jakém ohrožení se ocitne. V Tangeru pracoval po celý rok a zachovalo se například patnáct pohledů na tamní mohutnou pevnost. Pobyt probíhal v poklidu, události akcelerovaly až na zpáteční cestě v prosinci roku 1669, kdy loď Mary Rose s Hollarem na palubě napadli piráti. Ve španělských vodách na ně zaútočilo sedm pirátských brig a Mary Rose byla vystavena těžké palbě, po níž zůstalo jedenáct obětí a samotné lodi mnoho nescházelo k potopení. Avšak díky mistrovství kapitána Kempthorna se povedlo nejenom útok odrazit, ale doplout do přístavu Cádiz. Umělec pak námořní bitvu zachytil v jedné ze svých kreseb. Johannes Urzidil se podivuje, že ačkoliv kreslil silný osobní zážitek, zůstal "nad věcí", jako by byl nezúčastněným pozorovatelem.

DOKONALÁ VÝMLUVNOST


Ale tento údiv není na místě, protože Hollar byl už takový. Sir Francis Seymour Haden, jedna z největších osobností anglické grafiky devatenáctého století, původním školením lékař a mimo jiné odborník na Rembrandta (sám také maloval a jeho švagrem byl slavný malíř James Whistler), vyslovil na Hollarovu adresu tento po anglicku břitký a inteligentní bonmot: "Kdo si přeješ prostou pravdu, jdi k Hollarovi. Kdo si přeješ výmluvnou dokonalost, jdi rovněž k Hollarovi." Těžko se dá složit hezčí kompliment.

Angličané Hollara přijali takřka za svého, ale ani jeho vlast nezůstala pozadu, což se ne každému, kdo ji z nejrůznějších důvodů opustil, poštěstilo. Vedle busty v Soukenické ulici je v Praze 3 Hollarovo náměstí, kde se nachází prestižní střední uměleckoprůmyslová škola, takzvaná Hollarka. Na Smetanově nábřeží stojí budova Hollar (č. 6, ve stejném bloku jako palác Lažanských s kavárnou Slavia), kde sídlí fakulta sociálních věd UK, ale především Sdružení umělců a grafiků Hollar: založené v roce 1917 jako pocta Václavu Hollarovi, tehdy uskutečněná velkými umělci, jakými byli Vojtěch Preissig, František Kupka nebo Max Švabinský. Být členem Hollaru je pořád svého druhu pocta a uznání kvalit. Ale také závazek, neboť platí, že je hodně povolaných, již méně vyvolených, Hollar však jediný.

 



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama