Michael Jackson (1958-2009) | Reflex.cz
reklama
nahoru

Michael Jackson (1958-2009)

KAREL VESELÝ2. července 2009 • 11:00

Zpěvák, který se chtěl stát Bohem

reklama

Když v roce 1977 zemřel Elvis Presley, napsal hudební kritik Lester Bangs: "Jedna věc je jistá, už nikdy se neshodneme na jednom interpretovi tak, jako jsme se shodli na Elvisovi." Bangs zemřel v dubnu 1982, ve stejném měsíci, kdy Michael Jackson začal natáčet svoje nejslavnější album: Thriller. Kdyby Bangs desku slyšel a zažil šílenství, které způsobila, musel by svoje slova odvolat.


Jackson v osmdesátých letech elektrizoval celou planetu. Ve skladbách jako Billie Jean, Beat It nebo Don't Stop ,til You Get Enough povýšil formát tříminutových popových banalit na umění a po právu bývá řazen po bok The Beatles a Elvise do triumvirátu největších hvězd populární hudby. A ohlas, který měla jeho smrt 25. června, to jen potvrdil. Najde se někdy jiný popový interpret, jehož úmrtí tolik vzruší celý svět? I s vědomím Bangsova fatálního omylu musím odpovědět: ne. Náš svět už nikdy nebude mít globální pěveckou hvězdu jeho formátu, která zasáhla do životů lidí na celém světě.

Popové hvězdy přijdou a odejdou a nic není trapnější než včerejší móda. S Jacksonem to ale bylo trochu jinak. Od jeho posledního opravdu velkého hitu You Are Not Alone uplynulo už čtrnáct let, spoustu let žil v ústraní a média ho zobrazovala jako výstředního podivína, přesto jeho hvězda zářila stále silně. Svět byl připraven na jeho comeback, který měl začít monstrózní sérií padesáti koncertů v londýnské O2 Areně v polovině července. Během prvních osmnácti hodin předprodejů zažádaly na Internetu o lístek dva milióny lidí a o týden později se už lístky prodávaly na eBay za deset tisíc liber. Šuškalo se také o novém albu, které ho mělo přiblížit nové generaci. Nic z toho už ale nestihl.



Všechno, co se týče Jacksonovy hudby, bylo vždy mimo běžné proporce. Thriller je s více než sto milióny kusů nejprodávanějším albem na světě a za svoji kariéru Jackson prodal přes 750 miliónů desek. V USA posbíral sedmnáct hitů číslo jedna (počítáno i se singly skupiny Jackson 5) a získal třináct cen Grammy. Jak poznamenal jeden novinář: "Jeho desky se v osmdesátých letech staly povinnou výbavou domácnosti stejně jako vysavač nebo televize." Hudbou to ale všechno jen začíná. V osmdesátých letech se kolem Jacksona v USA utvořil obří popkulturní mýtus, který z něho udělal bezmála nadčlověka, jehož zázračný talent měl překlenout propast mezi bílou a černou Amerikou. Stal se symbolem americké prosperity a konce studené války. O dekádu později přerostly jeho ambice do obludných rozměrů. Oblékal se do bizarní vojenské uniformy, jako kdyby chtěl naznačit, že stojí v čele stamiliónové armády příznivců, která je připravena ho následovat kamkoliv. Když pak začal jeho pád do propasti, obvinili ho jeho kritici z toho, že se chtěl stát bohem. Ve skutečnosti jsme si ale takového Michaela sami stvořili, protože jsme ho potřebovali.

ŽIVOT JAKO THRILLER

Když na chvíli opustíme hranice Jacksonova mýtu, najdeme pod ním mimořádně smutný životní osud. Tedy alespoň v kontextu západního blahobytu. Všechno začalo v okamžiku, kdy se jeho otec, bývalý boxer a neúspěšný muzikant Joseph Walter Jackson, rozhodl postavit z pěti svých hudebně nadaných synů pěveckou skupinu, jež by mu zařídila propustku z chudých poměrů ocelářského městečka Gary v Indianě. Rozhodl se pro to udělat maximum a své syny trénoval až do úmoru metodami veskrze diktátorskými. Když bráchové cvičili taneční kroky, dohlížel na ně s páskem v ruce a každou chybu nesmlouvavě trestal výpraskem. Morbidně řečeno: tvrdá práce přinesla ovoce. V roce 1968 se The Jackson 5 upsali hudebnímu vydavatelství Motown a během tří let se všechny čtyři jejich singly dostaly do čela amerického žebříčku. Tehdy sotva jedenáctiletý Michael se okamžitě stal miláčkem publika. Otec s ním měl velké plány, a když popularita The Jackson 5 začala klesat, vypustil ho na paralelní sólovou dráhu. Výsledkem byl v roce 1972 jeho první sólový hit číslo jedna Ben. Na dlouhou dobu byl ale poslední.



V polovině sedmdesátých let se zdálo, že Jackson bude jen další v zástupu teenagerských hvězd, které zazáří a zhasnou. Dávno přestal být tím roztomilým černouškem s afrem a jeho čtvrté studiové album - Forever, Michael - se neprobojovalo ani do první stovky amerického žebříčku. Pro šestnáctiletého soulového zpěváka nebylo v hudebním průmyslu místo, a tak Jacksonovi nezbývalo nic jiného než si stvořit vlastní hudební žánr. Zásadní bylo v roce 1978 setkání s Quincym Jonesem. Jazzovému producentovi padl talentovaný Jackson do noty. Společně si vypůjčili ingredience z různých stylů černé hudby a spojili je do třaskavého hudebního koktejlu, jehož první vlaštovkou bylo báječné album Off The Wall. Na něm je slyšet taneční horečka diska, svůdnost funku, sofistikovanost jazzu i popový náboj motownského soulu a vše je přetaveno do podoby moderního černého popu.

"O. K., hoši, jsme tady, abychom zachránili nahrávací průmysl," byla prý první slova, jež řekl Jones, když přišel na úvodní nahrávací session budoucí desky Thriller. Počátek osmdesátých let byl v hudebním průmyslu dobou nervozity. Punková revoluce a následná nová vlna proměnily propracované marketingové metody hudebních vydavatelství v hromadu sutin a zdálo se, že systém hvězd nahradí desítky malých žánrů, které budou existovat zcela nezávisle. Thriller ale dokázal tento trend zvrátil, dodal světu popový blockbuster, o němž si všichni mysleli, že už nikdy nevyjde. V roce 1983, kdy se Thriller prodával rychlostí jeden milión kusů měsíčně, si Quincy Jones mohl oddechnout a prohlásit misi za splněnou.



Jacksonův plán byl natočit album, jehož každá skladba se stane hitovým singlem. Podařilo se to skoro dokonale - z devíti skladeb jich samostatně vyšlo sedm a všechny bodovaly v americké Top 10. Skutečnou revolucí bylo ovšem to, že každá píseň útočila na jinou cílovou skupinu - v popové baladě The Girl Is Mine předával symbolicky Paul McCartney svému mladšímu partnerovi žezlo, Billie Jean byl r'n'b hit, Beat It s kytarovým riffem Eddieho Van Halena bodoval v rockových žebříčcích a tak dále. Nechme ale marketingové rozbory stranou, Thriller je prostě a jednoduše skvělá deska, v níž se snoubí chytlavost, inteligence, a především nezapomenutelné vokální výkony.

Mezi listopadem 1982 (vydání Thrilleru) a březnem 1985 (charitativní singl We Are The World) byl Jackson na absolutním vrcholu. Toto období snese srovnání snad jen s nástupem Beatles. Během té doby předvedl světu svůj tanec moonwalk, dostal cenu od prezidenta Reagana, posbíral osm cen Grammy, a navíc se ještě stal pohádkově bohatým, protože díky výhodné smlouvě inkasoval za každé prodané album dva dolary. Zapomenout samozřejmě nemůžeme ani na videoklip k singlu Thriller, kterým Jackson dobyl MTV. Hororově laděný příběh natočený režisérem Johnem Landisem ho ukázal světu jako talentovaného herce i tanečníka. Všem bylo jasné, že pro Jacksona začíná být škatulka popové hvězdy příliš malá a sluší se ho nazývat entertainerem (český překlad bavič není v tomto případě příliš přesný). Později to potvrdil ambiciózními klipovými filmy. Osmá dekáda patřila Jacksonovi a potvrdilo to i pečlivě připravované album Bad z roku 1987. Zajistilo mu pět hitů číslo jedna, ale prodejům Thrilleru se deska nepřiblížila.

NEBEZPEČNÝ A NEZVLADATELNÝ

Michael Jackson navždy zůstane svázaný s konzumním optimismem osmdesátých let, a tak se nelze divit, že nastupující generace se vůči němu velmi ostře vymezila. Když v lednu 1992 srazilo album Nervermind kapely Nirvana z čísla jedna Jacksonovu novinku Dangerous, byl to symbolický akt nástupu nových časů. Špinavý a syrový rock trojice kluků z amerického Severozápadu zatočil s přeprodukovaným popem, na jehož vzniku se po dobu šestnácti měsíců podílel stejný počet muzikantů jako marketingových specialistů. Bylo to neklamné znamení toho, že blyštivé časy osmé dekády jsou pryč. Snaha navázat na veleúspěšný Thriller udělala z Jacksona monstrum, které přestalo vnímat hranice reality. Dangerous je vlastně docela povedené album, zabíjí ho ale nestřídmost, s níž se Jackson snažil do desky napěchovat úplně všechno od hip hopu (Jam) přes metal (Give It To Me) až po balady s dětskými sbory (Will You Be There). Na konci klipu k této písni ukazuje dítě slova refrénu ve znakové řeči. "Michaelův hudební sen je obejmout všechny, i ty, kteří ho nemohou slyšet," okomentoval to britský časopis NME.



V roce 1993 přišla další velká rána. Otec třináctiletého Jordana Chandlera zažaloval Jacksona za sexuální zneužívání svého syna. Zpěvákovi, jenž vystupoval jako advokát dětí celého světa a úzce spolupracoval s Disneyho studiem, se nemohlo stát nic horšího. Nebylo žádným tajemstvím, že Jackson si na svůj kalifornský ranč Neverland pravidelně zval dětské kamarády, s nimiž se seznámil při natáčení klipů nebo reklamních akcích. Trávil s nimi čas v soukromém zoo nebo pouťových atrakcích posázených na jedenácti kilometrech čtverečních plochy. A patrně s nimi i sdílel jednu postel. Soud nikdy nedospěl k verdiktu, otec malého Jordana souhlasil s velkorysým mimosoudním vyrovnáním, ale šrámy na pověsti se ve voyeurské kultuře nikdy nezacelily. Propírání zpěvákova soukromí ukázalo světu tragikomický obrázek nedospělého podivína, který žije v obřím lunaparku a jehož nejbližším přítelem je šimpanz Bubbles. Jackson si se svými malými kamarády nahrazoval ztracené dětství, které strávil s kapelou na nekonečných koncertních šňůrách. Ostatně Neverland dostal jméno podle bájného ostrova Země Nezemě z dětských románů J. M. Barrieho o Peteru Panovi - chlapci, jenž odmítá dospět. Co jiného byl nakonec Jackson? Věčné dítě uvězněné v kůži neuvěřitelně slavného dospělého.

"Buď opatrný na to, co děláš, protože lež se stane pravdou," zpíval Jackson ve skladbě Billie Jean a o pár let později se mu nerespektování tohoto pravidla stalo osudným. S médii to příliš neuměl, dával minimum rozhovorů, a někdy dokonce záměrně vypouštěl polopravdy nebo lži. Jako třeba když nepopřel, že spí v kyslíkovém boxu jen proto, že mu to připadlo jako dobrá reklama na 3D sci-fi film Captain EO, v němž hrál hlavní roli. Podobnými nevyvrácenými fámami vznikl také mýtus o bělení kůže. Za blednutím jeho pokožky byla vzácná nemoc vitiligo, při níž odumírají buňky tvořící kožní pigment, a ne jeho snaha stát se bělochem.



Jackson je skvělým důkazem zvrácenosti kultury celebrit. Události a věci, které se mu staly, dostávaly ve světě novinářských spekulací vždy docela nový rozměr. Když si v roce 1994 vzal za ženu Lisu Presleyovou - dceru Elvise Presleyho -, média spekulovala, že je to jen obratný trik, jak setřást část špíny, jež se na něj lepila při obvinění z pedofilie. (Vydrželi spolu jen dva roky, podobně neúspěšné bylo i jeho druhé manželství s Deborah Jeanne Roweovou, z něhož má dvě děti.) Zůstat při takovéto pozornosti médií při smyslech je nemožné a Jackson se stal paranoikem. Byl ale jedním z mála, kteří to dokázali zužitkovat ve své tvorbě. Ostatně už Billie Jean z Thrilleru je Jacksonova obhajoba proti ženě, jež ho obvinila z otcovství svého dítěte. S postupem času získávají paranoidní skladby na jeho deskách čím dál větší prostor (Why You Wanna Trip on Me, Tabloid Junkie atd.), až lze s trochou nadsázky napsat, že písně na posledních Jacksonových deskách se dělí na ty paranoidní a ty angažované, v nichž se rozhodl spasit svět.

Dvojalbum HIStory z roku 1995 mělo vrátit Jacksona po letech skandálů na vrchol a zpěvák neváhal využít trochu laciného triku - deska kromě nového materiálu obsahovala i kompilaci největších hitů. Album propagovaly Michaelovy sochy v nadživotní velikosti vztyčené po celém světě i nejdražší videoklip všech dob - Scream -, jehož pět minut stálo víc než ledasjaký celovečerní film. Nové skladby byly ještě bombastičtější a pochopitelně to platí i o následném HIStory World Tour, které Jackson zahájil v září 1996 v Praze na Letné. Ve stejném roce zpívá na předávání Brit Awards. Za doprovodu dětských tanečníků a videoprojekce předvede svoji ekologickou hymnu Earth Song. Obří větrák čechrá Jacksonovi vlasy, zatímco on tancuje a zpívá na plošině připomínající kazatelnu, když vtom ze zákulisí přiběhne na pódium zpěvák skupiny Pulp Jarvis Cocker, stoupne si před tanečníky a na kameru nevěřícně kroutí hlavou. "Když jsem ten spektákl viděl, přišlo mi nechutné, jak se Jackson stylizuje do role Ježíše Krista, který léčí malomocné. A napadlo mě, že musím něco udělat," vysvětlil Jarvis později pro BBC2. Jeho extempore sklidilo všeobecné sympatie, konečně někdo poukázal veřejně na to, že Jackson už ztratil poslední zbytky zdravého rozumu.



NEPORAZITELNÝ A NESMRTELNÝ

Poslední Jacksonovo studiové album, Invincible, vyšlo v roce 2001. Byla to na jeho poměry střídmá deska, jež alespoň částečně naznačila jeho návrat z nadoblačných výšin zpět mezi smrtelníky. Někdejší popový vizionář na ní zněl unaveně a vůbec poprvé jste měli pocit, že jen horečnatě dohání trendy místo toho, aby je pomáhal vytvářet. Desce chyběly výrazné hity, i tak se jí prodalo po celém světě deset miliónů exemplářů. Pak se až na hrstku koncertů zcela odmlčel. Přesto zájem o jeho osobu živily nekonečné hitové výběry, jichž vyšlo za posledních osm let dohromady dvacet.
Ačkoliv nic nevydával, Jacksonova pozice v hudebním průmyslu se podstatně vylepšila. Vyčistila se atmosféra, ostré emoce z devadesátých let vyvanuly, a hlavně se vynořila spousta interpretů, kteří na Jacksonovy přelomové nahrávky navazovali. Hvězdy jako Usher nebo Justin Timberlake vykradly jeho odkaz od tanečních kreací a image s kloboukem až k elegantnímu černému popu. Producenti jako The Neptunes a Timbaland vrátili do žebříčků funkem nasáklý a výrazně rytmický pop z éry Thrilleru a celá řada dalších se k Jacksonovi bez uzardění přihlásila. Loňské oslavy čtvrtstoletí Thrilleru doprovázela vlna hitů, jež Jacksonovi skládaly poctu (Justice - D.A N.C.E.), samplovaly jej (Rihanna - Don't Stop The Dance) nebo remixovaly (nové verze hitů z Thrilleru v podání Akona a Will.i.ama). Michael se znovu ocitl v centru dění, a Thriller se dokonce díky novému vydání vrátil na první příčku nejprodávanějších alb všech dob v USA. Vše bylo připraveno na velký Jacksonův návrat. Jenže chyběl hlavní hrdina.



I v naší dekádě mohl mít Jackson dost důvodů, proč propadat paranoidním náladám. V roce 2003 pustil do svého Neverlandu dokumentaristu Martina Bashira a jeho snímek Living With Michael Jackson zobrazil zpěváka jako dobrosrdečného, leč hodně vyšinutého chlapíka. Jistě, zpěv i tanec mu šly pořád skvěle, ale když na to přijde, je schopen během jediného večera utratit při nákupu šest miliónů dolarů. Natočené záběry nakonec vedly k dalšímu obvinění ze sexuálního zneužití nezletilých chlapců a následné soudy zastavily přípravy nové desky. Jackson byl shledán nevinným ve všech bodech obžaloby, ale k happy endu to mělo daleko. Na veřejnost začaly prosakovat zprávy o jeho finančních potížích, což se potvrdilo vloni, kdy se vystěhoval z Never landu. Těžko pochybovat o tom, že série koncertů v Londýně měla především zalepit jeho dluhy. Na tiskové konferenci mluvil Jackson střídavě o comebacku a o posledních koncertech a odchodu do důchodu. Možná ani sám nevěděl. Těsně před jeho smrtí se začaly objevovat spekulace o tom, že přemýšlí o odvolání koncertů, přesto na svůj návrat na pódium poctivě trénoval. Miliony fanoušků vlastnících lístky se ho ale už nedočkají.

Smrt byla pro Michaela vlastně vysvobozením. Od neustávajícího tlaku médií, své temné minulosti, nutnosti natočit další megaúspěšné album nebo dostát sponzorským smlouvám. A především od nutnosti dospět. Teď, když odešel na věčnost, můžeme zapomenout na různé přešlapy a výstřednosti a zůstala nám už jen a jen skvělá hudba.

KAREL VESELÝ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama