Sherlock Holmes | Reflex.cz
reklama
nahoru

Sherlock Holmes

JAN FINGERLAND21. ledna 2010 • 10:00
Sherlock Holmes

Slavný detektiv se vrací jako svalovec a erotoman

reklama

Co znamená mít LITERÁRNÍ ÚSPĚCH? Možná vytvořit takovou postavu, která začne žít vlastním životem. Ostatní ji napodobují nebo parodují a jiní o ní dokonce začnou uvažovat jako o reálně existujícím člověku. Něco takového se v moderní literatuře stalo možná jen jednou - v případě Sherlocka Holmese.



Arthur Conan Doyle považoval svého hrdinu především za zdroj výdělku a chtěl, aby se na něj samotného pamatovalo kvůli jiným, "hodnotnějším" knihám. Nakonec bylo vše jinak.

NARKOMAN A EGOCENTRICKÝ EXHIBICIONISTA


Dnes si již neuvědomujeme, že A. C. Doyle nenavazoval na ustavenou tradici detektivního románu, ale naopak patřil k jejím zakladatelům. Téměř všichni pozdější literární či filmoví a televizní detektivové v sobě mají kus Holmesovy DNA, včetně takových, dnes již konvenčních prvků, jako je trocha podivínství, soupeření s oficiální policií nebo doprovod nějakého toho Watsona.

Holmes měl vlastně jen dva skutečné předchůdce, C. Augusta Dupina od Edgara Alana Poea a pana Lecocqa od Émila Gaboriaua. Sám Doyle si z celé věci udělal legraci, když na Watsonovu repliku: "Připomínáte mi Dupina od Poea. Netušil jsem, že existují takoví lidé i ve skutečnosti," nechá sebevědomého Holmese odpovědět: "Určitě si myslíte, že mi lichotíte. Podle mého názoru byl Dupin podřadný a jeho metody povrchní." O Lecocqovi pak řekl: "Lecocq byl ubohý břídil, z té knihy mi bylo špatně, mohla by sloužit jako učebnice pro detektivy, čeho se mají vyvarovat."

Holmes přitahoval pozornost publika proto, že byl excentrický, což je vlastnost, již Britové milují, zejména pokud se nejedná o jejich sousedy. Doylův detektiv byl nejen marnivý a nepořádný, ale byl také egocentrickým exhibicionistou, který rád ohromoval a ovládal ostatní, a občas tím také týral věrného a nezištného Watsona. Rád a s nebritskou lehkostí se stavěl nad zákon, vloupal se do cizího bytu nebo nechal pachatele odejít bez trestu, když se mu zdály jeho motivy ušlechtilé. Byl samozřejmě také vícenásobným narkomanem, užíval jak kokain, tak opium.

Holmes jistě nebyl duševně zcela v pořádku, přinejmenším kvůli své maniodepresivitě. Byl také emocionálním autistou, jenž si k nikomu nevypěstoval osobní vztah. Dokonce ani k Watsonovi ne, i když se objevily teorie, že oba muži spolu cosi měli. Podle jiného výkladu byl submisívní Watson vlastně žena.

K ženám obecně se Holmes choval velmi pozorně a ohleduplně, ale neprojevoval o ně zvláštní zájem. Naopak zdá se, že jimi trochu pohrdal: "Nevěřím jim, ani těm nejlepším z nich." To se nevztahovalo na chytrou a spolehlivou paní Hudsonovou, jeho bytnou. A úctu si vysloužila i Irene Adlerová z povídky Skandál v Čechách, jediná žena a vlastně vůbec jediný člověk, který Holmese kdy doběhl.



LONDÝN S ČERNOU PÁSKOU


Legenda praví, že Holmes vznikl z nudy, když Doyle coby mladý lékař čekal na pacienty. Skutečnost je taková, že tento Ir pocházející ze Skotska - ovšem usazený v Anglii - projevoval od dětství literární sklony a vedle knih o géniovi investigace napsal ohromnou spoustu dalších románů, dobrodružných, historických i vědeckofantastických. I v nich byl novátorem, jak ukazuje třeba mnohokrát filmově a televizně zpracovaná kniha Ztracený svět. Některé jeho postavy, jako profesor Challenger, byly ve své době neméně populární.

Jenže Holmes se nakonec stal nesmrtelným, a to doslova. "Holmes mi už strašlivě leze na nervy a pravděpodobně ho nějak odpravím," napsal Doyle své matce. Svou hrozbu splnil, když nechal svůj literární výtvor zahynout ve švýcarském vodopádu. Stalo se tak po zápase s profesorem Moriartym, géniem zločinu, kterého Doyle vytvořil právě za tímto účelem.

Londýňané pak nosili černé smuteční pásky na rukávech a někteří z nich dávali velmi otevřeně najevo svůj nesouhlas, nelibost údajně projevila i královna Viktorie. Doyle proto opatrně Holmese napůl oživil, když napsal nový román - Pes baskervillský. Tento asi vůbec nejlepší příběh se ovšem odehrával ještě před detektivovým údajným skonem.

Nakonec Doyle neodolal a Holmese vrátil na scénu. Důvodem nebyl jen tlak publika, ale samozřejmě také velkorysá finanční nabídka. Ostatně, v povídce Poslední případ si nechal otevřená zadní vrátka - Holmesovo tělo nebylo po pádu do Reichenbašských vodopádů nalezeno. A tak mohlo nyní vyjít najevo, že Holmes přežil, záměrně se skrýval před Moriartyho pohrobky a mezitím strávil tři roky chemickými výzkumy a cestami po Evropě i Asii včetně senzační návštěvy u dalajlamy.




VELKÁ HRA ZAČÍNÁ


Doylův úspěch spadá do konce osmdesátých a do devadesátých let 19. století. Právě tehdy se v Anglii setkaly tři fenomény. Jednak to byl masový nárůst všeobecného vzdělání po zavedení povinné školní docházky v roce 1870. Dále pak nástup laciného lidového tisku, jenž byl umožněn odbouráním vysoké daně z tisku a zavedením strojové sazby. A lidé začali mít také volný čas, například proto, že nově dojížděli za prací vlakem. Tak vlastně vznikla novodobá konzumní literatura. Zájem lidu o zločiny a záhady je věčný a Doyle obojí nabídl ve vyvážené a dobře stravitelné formě.

Doylův úspěch ale nebyl okamžitý. Svou první holmesovskou povídku - Studie v šarlatové z roku 1886 - udal až čtvrtému zájemci. Prorazil o pět let později, když pronikl na stránky časopisu The Strand, a krátce nato už mohl navždy opustit lékařskou dráhu.

K úspěchu mu pomohly zdařilé ilustrace Sidneyho Pageta, jenž dal Holmesovi jeho typickou podobu. Vychrtlá tvář, ostře řezané rysy, zahnutá dýmka, domácí župan či kostkovaná pelerína a samozřejmě také lovecká čepice s dvojitým štítkem se staly vizuální značkou, kterou by nedokázal rozbořit ani Andy Warhol.

Během let 1887 až 1927 vyšlo padesát šest povídek a čtyři romány. Holmesologové tento soubor označují jako "kánon". Každý ctitel Sherlocka Holmese zná spolehlivě zápletky, umí citovat klíčové detektivovy výroky a vyjmenovat všechny logické nesrovnalosti, kterých se autor dopustil.

Ještě za Doylova života se začal šířit nový fenomén - napůl žertovné a napůl vážné pohrávání s holmesovskými motivy, takzvaná The Grand Game, jež silně připomíná českou cimrmanologickou posedlost. Začal ji Ronald Knox, onen páter, jenž se proslavil desaterem autora detektivek. Již v roce 1912 vydal Studie o holmesovské literatuře, v nichž si dělal dobromyslnou legraci ze Sherlocka a zároveň zesměšnil literární vědu a kritiku. Do Velké hry se zapojily i takové osobnosti detektivního žánru jako Dorothy Sayersová nebo G. K. Chesterton.

Vznikla samozřejmě také celá řada fiktivních Holmesových životopisů. Ty se většinou opírají o drobné zmínky o Holmesově původu (víme jen, že měl staršího bratra Mycrofta, o jeho rodině, národnosti, víře, dětství či stáří nevíme nic), z nichž se poněkud ekvilibristicky vytvořila celá identita, v tomto případě již ne zcela fiktivní osoby. Podle Baringa-Goulda pocházel z Yorkshiru z rodiny venkovského šlechtice, podle Nicholase Meyera byl dokonce nemanželským synem profesora Moriartyho. Podle jiných hypotéz byl otcem Nera Wolfa, detektiva z pera Rexe Stouta (matkou měla být výše zmíněná Irene Adlerová). V každém případě spor o to, zda Holmes studoval chemii v Cambridgi, či Oxfordu, zůstává nerozhodnut.



HOLMES V SOVĚTSKÉM SVAZU


S tímto fenoménem Velké hry souvisí dnes již zcela nepřehledný zástup nejrůznějších filmových a literárních děl inspirovaných Holmesovým světem, ať už se jednalo o napodobující pokusy, rozvedení některých motivů, nebo parodie. Holmes se v nekanonických románech žení, léčí se ve Vídni u Sigmunda Freuda z narkomanie nebo hledá legendární meč Excalibur.

Nedávno vyšla česky kniha Michaela Chabona Konečné řešení. I tomuto pulitzerovskému autorovi připadl holmesovský svět jako inspirativní materiál a spojil ho s vážnými událostmi druhé světové války. Konečně Umberto Eco složil Doylovi poctu, když svého středověkého detektiva z románu Jméno růže pojmenoval William z Baskervillu a vybavil ho podobnými vlastnostmi, jako má Holmes.

První holmesovku o délce několika desítek vteřin natočil údajně v roce 1900 Thomas Alva Edison. Jisté je, že ještě před nástupem zvukového filmu se počet snímků o detektivovi z Baker Street počítal přinejmenším na desítky. Dnes jde již o stovky filmů, většina z nich je logicky odsouzena k zapomnění, jiné patří ke klasice. Například seriál s Jeremym Brettem z osmdesátých a devadesátých let dvacátého století o 36 dílech, co do věrnosti "kánonu" velmi ortodoxně pojatý.

Příběhy Sherlocka Holmese byly nesmírně populární i v Německu a kromě překladů (i v němčině se musejí rozhodnout, zda si Holmes s Watsonem tykají) zde natočili řadu Doylem inspirovaných filmů. Dva byly dokonce nalezeny v Hitlerově bunkru! Režisérem jednoho z nich (Der Hund von Baskerville) byl Karel Lamač, který v Německu ve třicátých letech působil.



Holmes, tedy pardon, "mister Šerlok Cholms", byl populární také v Sovětském svazu. Mimo jiné díky seriálu natočenému v letech 1979 až 1986, jenž se s dojemným vypětím sil všech zúčastněných snažil napodobovat britské reálie. Herec Vasilij Livonov za své ztvárnění Holmese obdržel vysoké britské vyznamenání a královna Alžběta ho prý označila za nejlepšího televizního Holmese vůbec.

I u nás vznikaly holmesovsky inspirované filmy. Vzpomeňme na Lelíčka ve službách Sherlocka Holmese s Vlastou Burianem v hlavní roli od již zmíněného Karla Lamače.

ANGLOSASKÉ MYŠLENÍ


Zatímco špatný katolík Doyle propadal během života stále více spiritismu, jeho chladný hrdina se úspěšně snaží neomezovat svůj rozum jakýmikoliv emocemi. Holmesova povaha i metoda měly svůj žijící vzor, jímž byl doktor Joseph Bell, lékař a Doylův učitel v Edinburghu. Doyle doktora Bella synovsky obdivoval, ale zároveň přiznával, že tento intelektuálně strhující učenec nebyl vlastně mezi studenty i pacienty příliš oblíbený, a to právě kvůli zvláštnímu chladu.

Bell učil svoje studenty správnému pozorování a logické dedukci - Holmesova metoda se skutečně více než čemukoli jinému podobá lékařskému vyšetření lidského těla. Sherlock pracuje vědecky, učí se rozlišovat druhy tabákového popela či dámských parfémů, a mluví dokonce o psychologickém profilu pachatele či otiscích prstů.




Velký detektiv z laciných brožurek je tak paradoxně dědicem úctyhodných tradic anglosaského empirického myšlení a skotského osvícenství. Holmes například zdůrazňuje, že "malé detaily jsou obvykle ty nejdůležitější", nebo na jiném místě: "Vyloučíme-li všechna nemožná vysvětlení, pak jako správné musíme uznat i to zdánlivě nejméně pravděpodobné." Důležité také je, že si Holmes "nikdy nedělal žádné teorie, dokud neměl pohromadě všechna fakta" - aby později nezačal přizpůsobovat nepohodlné skutečnosti své hypotéze.

Doylův soukromý život byl neobyčejně těžký a smutný, od otcova alkoholismu a duševní choroby přes smrtelné onemocnění první manželky až po úmrtí syna ve světové válce. Jeho literární život byl však neobvykle úspěšný. Holmes možná nepatřil mezi jeho oblíbence, ale udělal z Doyla známého a finančně zajištěného muže. Mimo to potěšil milióny lidí, a to zdaleka ne jen ortodoxní vyznavače Velké hry.

AUTOR JE REDAKTOREM ČRO 6

JAN FINGERLAND


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama