Monica Lewinská | Reflex.cz
reklama
nahoru

Monica Lewinská

Veronika Bednářová2. dubna 2015 • 00:15
Monica  Lewinská
foto: Profimedia.cz

Po deseti letech prolomila letos v březnu mlčení MoniCa Lewinská (41). Promluvila o kyberšikaně, vedoucí u dětí a mladých lidí až k sebevraždě. Přednášku Cena hanby vidělo na internetu zatím dva a půl miliónu lidí a vzbudila celosvětový mediální ohlas. Proč Lewinské všichni naslouchají? A proč právě teď?

reklama

Tahle sociální aktivistka se totiž nemusí přivazovat k Temelínu, aby si jí někdo všiml, když chce poukázat na nebezpečí jaderných reaktorů. Ona v „Temelíně“ ve chvíli, kdy explodoval, byla. Výbuch v podobě aféry s Billem Clintonem v roce 1998 sice přežila, zranění z něj však řeší dodnes. I když zhubla a nenosí už ani barety, ani modré šaty. „Nejde totiž jenom o mě. Každý, kdo se spálil, by měl vědět, že se to (globální ponížení) dá přežít. Není to bezbolestné ani krátké, ale buďte k sobě shovívaví,“ řekla v závěru přednášky, která nemohla být vhodněji načasovaná.

Coura z devadesátek

Připomněla, jakými výrazy ji tehdy, v roce 1998, nazývala média; čeština z nich zná termíny kurva, rajda, coura a štětka. Pak je tu ještě třeba „little tart“ (tehdy ve Wall Street Journalu), což český ekvivalent nemá a znamená to něco jako nána, koza, možná taky trdlo či blbka.

Nit suchou na ní tehdy nenechaly ani feministky, za všechny Camille Pagliaová, jež pronesla: „Podívejte se, všichni už snad chápou, co to bylo za děvče: neuměla se kontrolovat. Je nad slunce jasné, že to byla tahle kalifornská holka, co se provokativně oblékala, zneužívala svého pohlaví – a tak dále!“

Ale zpět do současnosti: síla, s níž její pečlivě připravený a nacvičený dvaadvacetiminutový projev (podle deníku New York Times si jej psala sama) rozvířil celosvětovou mediální řeku, je nevídaná.

Dlouhý a jednoznačně sympatizující profil jí věnovala novinářka Jessica Bennettová právě v deníku New York Times letos 19. března, kde ji chválí i feministická ikona Gloria Steinemová – za to, že měla kuráž vrátit se zpátky do veřejného prostoru. A jen namátkou – v Elle (23. března) detailně analyzují, zda by byla za stejný čin stejně pranýřována i dneska.

Richard Cohen, politický komentátor z deníku Washington Post, ve svém komentáři Co Bill Clinton stále dluží Monice Lewinské, dokonce po zhlédnutí její přednášky píše o tom, že prezident se ve výsledku zachoval jako muž, co nejdřív všechno popřel, pak se nakonec pod tíhou argumentů přiznal, řekl, že zhřešil, obhájil prezidentský post, a Monice se nikdy veřejně neomluvil, což by měl udělat – aspoň teď.

V březnovém projevu Lewinské však, ne náhodou, jméno Clinton nezaznělo ani jednou. Nezdá se, že by ji osud Clintonovců, kteří ostatně taky chystají velký návrat v podobě Hillaryiny prezidentské kandidatury, v současné době nějak trápil. Spíš to vypadá, že konečně našla důvod vlastní existence, do téhle chvíle nijak zářivé.

Dcera uznávaného vědce a onkologa Bernarda Lewinského měla velké problémy najít práci. Sociální psychologii, z níž má magisterský titul, musela odjet studovat do Anglie, aby měla klid (promovala v prosinci 2006 na prestižní London School of Economics), dodnes je svobodná (i když se opakovaně vyjádřila, že by se vdala ráda), nemá děti a vlastně se ani neví, z čeho celá ta léta žila, když její firma s kabelkami The Real Monica Inc. na začátku 21. století v tichosti zkrachovala.

Začíná přituhovat

Přednáška Lewinské se konala 19. března 2015 v kanadském Vancouveru v rámci prestižního cyklu TED (Technologie – Entertainment – Design) a otevřela v minulých dvou týdnech mnohem širší debatu. Washington Post například nedávno publikoval článek o tom, že on-line urážení a šikana nabyly na takové intenzitě, že některé bloggerky z internetu radši odcházejí; obecně se pak diskutuje o tom, proč jsou třeba na Twitteru osočovány za každý projev vlastního názoru či citu hlavně ženy.

Kyberšikana 21. století má ostatně už svoje vlastní ikony. První mediálně známý případ se stal v roce 2003 v Kanadě, kde žák střední školy Ghyslain Raza natočil z legrace sám sebe, jak se snaží imitovat boj Darth Maula ze Star Wars. Jeho spolužáci se k videu dostali a vyvěsili ho na internetu, kde ho můžete vidět dodnes. Malá legrácka se změnila v obří kult, video bylo mnohokrát parodováno a „Star Wars Kid“, jak se chlapci globálně přezdívalo, neunesl urážlivá hodnocení z celého světa, v nichž mu radili i to, ať se radši zabije. Bylo mu patnáct a z fatálního psychického otřesu se musel dlouhodobě léčit – ještě o deset let později, v roce 2013, o tom poskytl rozhovor deníku L’actualité. Říká v něm, že jediné, co ho tehdy zachránilo, byli blízcí kolem něj – rozumějte off-line.

Nebo příběh polské školačky Anny Halmanové z roku 2006. Čtrnáctiletou tichou dívku obtěžovali ve škole spolužáci, což vyvrcholilo tím, že ji chytili, svlékli a předváděli, že ji znásilňují. Všechno natočili na mobil a řekli jí, že tuhle zábavu hodí na internet. Oběsila se ještě dřív, než se tak stalo. Psycholožka Wisanna Szymańská k tomu v článku pro Gazetu Wyborzcí lakonicky dodala: „Udělali jí vůbec to nejhorší, co lze provést patnáctileté dívce (…) Děti si sahají na život z mnohem banálnějších důvodů...“

Sama Lewinská pak v přednášce zmiňuje případ osmnáctiletého amerického houslisty Tylera Clementiho, studenta Rutgers University v New Jersey, kterého spolubydlící tajně natočil, jak se líbá s jiným chlapcem. Nahrávku dal na internet a Tyler o několik dní později skočil z mostu George Washingtona; jeho mrtvé tělo našli v řece Hudson. „Moje matka díky Tylerovi znovu prožívala rok 1998, kdy každou noc sedávala vedle mě na posteli, kdy jsem se nesměla sprchovat se zavřenými dveřmi a kdy se oba rodiče báli, že budu ponížena až k smrti, a to doslova,“ řekla Lewinská.

Ona technologicky vylepšená ponížení způsobují akutní nárůst internetové šikany u dětí a mladistvých, na což Lewinská poukazuje konkrétně; dnes už existuje několik funkčních neziskovek – v USA je to právě Nadace Tylera Clementiho, v Británii Anti-Bullying Pro, aktivní je i australská Project Rockit.

A mimochodem, v Česku začala kampaň Stop kyberšikaně loni v září prostřednictvím o. p. s. proFem (www.stopkybersikane.cz), v rámci projektu Jeden svět na školách se promítá britský film z roku 2012 Asociální síť, podle něhož došlo za poslední roky k masívní explozi nenávisti na internetu.

„Z hanby se stal průmysl. Jak se z ní stal průmysl? Víc hanby, víc kliků. Víc kliků, víc inzerce. Čím víc klikáme, tím jsme otupělejší. A čím jsme otupělejší, tím víc musíme klikat,“ říká Monica Lewinská a cituje i sociálního psychologa Serge Moscovice, který tvrdí, že i když chce změnu jen malá část lidí, jsou-li konzistentní, mohou jí dosáhnout.

Ano, je možné, že přijde čas, kdy soucit a empatie zvítězí nad ponižováním a šikanou, ale to Moniku čeká ještě hodně práce. Václavu Havlovi by se to určitě líbilo – už proto, že jeho milenky bývaly (skoro) vždycky opatrnější. Ovšem taky jim nebývalo dvaadvacet.

Prezident a kamarádka

Aférka Clinton–Lewinská je z dnešního pohledu tak banální, že snad ani nestojí za to ji opakovat, takže jen stručně pro ty mladší, kteří znají Lewinskou skutečně jen z rapperských písní: byla na stáži v Bílém domě, bylo jí 22 let a bezhlavě se zamilovala (podle vlastních slov) do Billa Clintona. Clintonovi bylo 49 a vzplanutí stážistky ho bavilo jen pár měsíců, pak se začal zapírat.

Románek, jenž by dnes neobstál ani v Ordinaci v růžové zahradě, po několika měsících vyšuměl do ztracena. Lewinská později při vyšetřování uvedla, že mezi listopadem 1995 a březnem 1997 měla s prezidentem Clintonem devět sexuálních zážitků, včetně felace v Oválné pracovně, nikoli však pohlavní styk. Prezident nakonec stíhán nebyl, hlasování Sněmovny reprezentantů posléze anulovalo rozhodnutí amerického Senátu, Clinton zůstal v úřadu další tři roky a dnes je z něj spořádaný důchodce a manžel ambiciózní ženy. Lewinská později na celé kauze vydělala 800 000 dolarů tím, že napsala knihu a – zničila si život.

Prezident Clinton ji totiž ve svém prvním projevu, kdy razantně odmítl jakýkoli „sexuální vztah“ s ní, nazval „tou ženou“. Pak jen dodal, že „odchází pracovat pro americký lid“. A „tu ženu“ znal najednou celý svět.

Fatální chybou Lewinské nebylo, že se, jak sama říká v TED přednášce, „zamilovala do svého šéfa“, ale že o tom všem vyprávěla kolegyni z Bílého domu. O 24 let starší Linda Trippová si během let 1996 až 1997 nahrávala všechny telefonní rozhovory s Lewinskou a nechávala ji mluvit o všem do detailů; ostatně, snesete-li kvalitu nahrávky z poloviny devadesátek, najdete její části dodnes na YouTube.

Trippová Lewinské poradila i to, ať si modré šaty s dlouhými rukávy a prezidentovým spermatem schová na památku. Pak více než dvacetihodinovou nahrávku rozhovorů poslala nezávislému vyšetřovateli Kennethu Starrovi, jenž na jejím základě zpracoval 445stránkový dokument. Mimochodem, dnes tato dáma žije pokojně kdesi ve Virginii s německým manželem, kterého si vzala v roce 2004, a mají spolu obchůdek s vánočními ozdobami.

Zlatá devadesátá

Ještě v roce 1995 jsme se všichni dívali jen na televizi, četli tištěná média a poslouchali rádio. Ovšem už v lednu roku 1998 se případ Lewinská mohl provalit on-line. „Stala jsem se prvním pokusným králíkem ve ztrátě osobní reputace, jež nabyla globálních rozměrů,“ říká. A to „virtuální vrhači kamenů“, jak pradědečky dnešní kyberšikany Lewinská nazývá, mohli na web jen psát urážlivé e-maily, vzkazy nebo vkládat bannery.

Devadesátá léta ostatně popisuje hiphoper Celph Titled v písni I Miss Those Days (Stýská se mi po těchhle časech) takto: „Shit was good when Billy Clinton was getting Lewinsky pussy,“ což zjednodušeně znamená, že to byly zlaté časy. Tehdy jsem v New Yorku žila, a tak mohu potvrdit, že bezbřehé kavárenské debaty o tom, jak „my, správní Američané, nemůžeme Billu Clintonovi odpustit, že veřejně lhal svých voličům“, byly na denním pořádku.

Pamatuji si i na Moniku Lewinskou, jež v newyorské čtvrti Greenwich Village možná bydlela, protože tam procházela s černými brýlemi a doufala, že ji nikdo nepozná; samozřejmě že jsme ji poznali a já jsem pak musela přežít další nudné diskuse nad tím, že „tohle správná Američanka přece nedělá, když byl prezident ženatý“.

Vím přesně, kdy jsme na Moničiny černé brýle, které jsme tak často vídali, i na diskuse, zda to sperma na jejích modrých šatech bylo opravdu prezidentovo, zapomněli. Ráno, v devět hodin a pět minut, 11. září 2001, při pohledu na první z Dvojčat, které na sobě mělo rudě hořící šrámy.

Ani tohle v současné mediální smršti, jež přehodnocuje aféru Monicagate, nezůstává opomenuto, i když nepřímo: Žijeme v úplně jiném politickém klimatu, jež bezstarostnost a nedospělost devadesátých let navždy smetlo z povrchu planety. Dnes by manželská nevěra měla být jedním z doporučených prostředků, jak přežít současný složitý, šílený svět. Ví to i Monica Lewinská, čtyřicítka, kterou podle jejích slov nedávno balil sedmadvacetiletý mladík. Ona ho ale odmítla. Slíbil jí totiž, že se s ním zase bude cítit, jako by jí bylo dvaadvacet. A to ona, prý asi jako jediná čtyřicítka na světě, rozhodně nechce.

Veronika Bednářová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama