Rudý František | Reflex.cz
nahoru

Rudý František

Viliam Buchert23. července 2015 • 00:15
Rudý František
foto: Pofimedia.cz

„V případě, že bude papež pokračovat tímto způsobem, vrátím se k modlení a vrátím se i do kostela. Nedělám si legraci.“ To jsou slova kubánského komunistického prezidenta Raúla Castra po jeho květnovém setkání s papežem Františkem ve Vatikánu. Čím ale papež opakovaně, naposledy při své nedávné cestě po Latinské Americe, okouzluje levici, a dokonce některé diktátory? Je to jeho tvrdá kritika kapitalismu. Až se mnozí začali ptát, zda František není vlastně komunista.

„Nový kolonialismus nabývá různých tváří. Někdy je to anonymní moc modly peněz: korporace, věřitelé, některé dohody nazývané ,o volném obchodu‘ a ukládání ,úsporných‘ opatření, která utahují vždycky opasek pracujících a chudých,“ to jsou slova papeže Františka, jež pronesl v bolivijském městě Santa Cruz devátého července na setkání se stoupenci „alternativní ekonomiky“.

A pokračoval i takto: „Je cítit zápach toho, co Basil z Cesareje – jeden z prvních církevních teologů – nazýval ,ďáblovými výkaly‘. Vládne bezuzdná žádostivost peněz. A služba obecnému dobru se stává druhotnou. Jakmile se kapitál stane idolem a řídí všechna rozhodnutí lidí, jakmile žádost po penězích kontroluje celý sociálně ekonomický systém, ničí společnost, zavrhuje člověka. Činí z něj otroka, ničí mezilidské bratrství, staví lid proti lidu, a jak je vidět, ohrožuje také náš společný dům.“

A Svatý otec (alespoň to tak interpretovala světová média) vyzval v Bolívii dokonce ke změně světového řádu: „Trvám na tom, abychom to řekli beze strachu: chceme změnu, opravdovou změnu, změnu struktur. Tento systém už neobstojí, je nesnesitelný pro rolníky, pracující, komunity, vesnice…“

Největší teoretik dělnického hnutí Karel Marx a „vůdce proletářské revoluce“ Vladimír Iljič Lenin by to dohromady neřekli lépe. Česká sekce Vatikánského rozhlasu pak opatřila tento podle ní zcela zásadní papežův projev v Bolívii příznačným titulkem: „Globální sociálně ekonomický systém útočí na Ježíšův plán.“ A je to, chtělo by se dodat…

Je ale papež František (jezuita pocházející z Argentiny, vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio) skutečně levičák? Nebo jeho názory pouze odrážejí vlastní životní zkušenosti z Latinské Ameriky, která po celé

20. století oscilovala mezi demokracií a vojenskými juntami, mezi obrovskou chudobou a bohatstvím několika vyvolených?

Pravda bude někde uprostřed. Jenže pro mnoho lidí jsou sdělení Františka často až šokující. Přitom kritika kapitalismu není u papežů nic nového, je to dokonce jejich „oblíbená“ disciplína. A není to neobvyklé ani u jiných duchovních vůdců – k marxismu v jistou dobu inklinoval i tibetský dalajlama, jenž to dokonce přiznal.

Proč tomu ale tak je?

Co je to vlastně za ideologii?

„Myslím si, že to je papež, který má zjevně některé marxistické sklony. Je nepochybné, že je velmi skeptický ke kapitalismu a svobodnému podnikání. Je to velmi znepokojující,“ říká Stephen Moore, hlavní ekonom washingtonského think tanku Heritage Foundation, jenž je přitom sám katolík. Tato slova vyslovil v pregnantní analýze Eda Stourtona, kterou zveřejnila v červnu britská BBC a ne náhodou se jmenovala: „Je papež komunista?“

Vatikán samozřejmě podobné diskuse pozorně a emotivně sleduje, a zejména se mu nelíbí, že Františkovi kritici jej stavějí do protikladu s populárním polským papežem Janem Pavlem II., jenž své reálné zkušenosti se socialismem a komunismem přetavil i do řízení katolické církve.

Například Juan Manuel de Prada ve vatikánském deníku L’Osservatore Romano 21. května napsal: „O kapitalismu a sociálním učení církve neřekl papež František nic, co by se lišilo od magisteria jeho předchůdců. Již Lev XIII. poukazoval na nespravedlnosti kapitalistické společnosti, kde ,malá hrstka boháčů vložila téměř otrocké jho na nesmírné množství proletářů‘. Ještě důrazněji to prohlásil Pius XI. v encyklice Quadragesimo anno, kdy odsoudil koncentraci peněz v rukách několika jedinců a mezinárodní finanční imperialismus, působící hospodářskou diktaturu založenou na snaze po zisku a nezkrocené chtivosti moci… Takzvaní neo­konzervativci a liberálové, kteří ignorují katolické sociální učení, se pokoušejí oklamat roztěkané katolíky tím, že stavějí do protikladu Františka a Jana Pavla II., jejž nepatřičně prezentují jako paladina (zastánce – poznámka autora) kapitalismu. Jenže ten tvrdil, že kapitalismus, v němž není hospodářská svoboda vázána pevným právním řádem, který ji dává do služeb plné lidské svobody, tedy takový kapitalismus, v němž žijeme, nelze považovat za svobodné hospodářství… A tak těm několika čtenářům, kteří ještě vydrželi, radíme, aby se nedali obelstít protikladem neexistujícího marxistického Františka a stejně neexistujícího paladina kapitalismu – Jana Pavla II.“ Tolik v podstatě oficiální sdělení Vatikánu.

Neustávající kritika

Problémem současného papeže Bergoglia ale je, že prakticky každé své větší a důležitější sdělení (projevy, exhortaci, encykliku) prokládá kritikou kapitalismu, navíc začal řešit ekologické problémy světa, a především vyzývá k poboření dosavadního světového řádu, což je zřetelný ideologický postoj, který výrazně překračuje duchovní poslání církve.

Zda se právě tímto způsobem snaží katolická církev zabránit další ztrátě svého vlivu v moderní společnosti, jež stále více nahrává individualismu a atomizaci, není úplně jasné. Pocit, že církev je univerzální, by tak mohl výrazně oslabovat, protože její život zabezpečují právě ti, kteří jsou kritizováni – ti bohatí. A to by mohla být vážná strategická chyba papeže Františka a celé vatikánské kurie.

Pro Philipa Bootha, katolického ekonoma z londýnského Institutu pro ekonomické vztahy, to ale není příliš velké překvapení. Svatý otec se spíše veze na módní populistické vlně, což by však mohlo být v konečném důsledku pro církev nebezpečné. Booth přirovnává papežovy myšlenky ke knize levicového francouzského ekonoma Thomase Pikettyho, jehož dílo Kapitál v 21. století (Le Capital au XXIe siècle, vyšlo v roce 2013), které pojednává o příjmové nerovnosti a nesprávné distribuci bohatství, se stalo mezinárodním bestsellerem.

Papežovo okolí ovšem vehementně popírá, že by cokoli, co František říká, zavánělo jakýmkoli marxismem a levicovostí. Jak si ale například přeložit některé věty z apoštolské exhortace (druh dokumentu, jehož obsahem je povzbuzení určité skupiny lidí – poznámka autora) Evangelii gaudium (česky Radost evangelia), již papež vydal v listopadu 2013. Současný, globální ekonomický systém tam mimo jiné nazývá „novou tyranií“. Citujeme: „Nemůžeme už důvěřovat ve slepé síly a v neviditelnou ruku trhu… Jsem dalek návrhů nějakého nezodpovědného populismu, ale ekonomie se už nemůže utíkat k opatřením, která podávají nový jed, jako když se chce zvýšit rentabilita omezováním trhu práce, což vede k dalšímu vyřazování lidí.“

A na jiném místě píše, že nelze hájit teorii „předpokládající, že každý ekonomický růst favorizovaný volným trhem dokáže sám o sobě vyprodukovat ve světě větší rovnost a sociální inkluzi. Toto mínění, jež nikdy nebylo potvrzeno fakty, vyjadřuje naivní a neotesanou důvěru v dobrotu těch, kteří mají ekonomickou moc, a v sakralizované mechanismy panujícího ekonomického systému.“

Pak volá po změně: „V tomto smyslu vybízím finanční odborníky a vlády různých zemí, aby vzali do úvahy slova starověkého mudrce: Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim.“

Je pravda, že nerovnost příjmů a nespravedlivá distribuce bohatství jsou dnes jedním z největších problémů světa. Je však zcela zásadní otázkou, zda by to pomohly vyřešit levičácké recepty, o nichž hovoří i papež. Nikdy v historii se to nepotvrdilo, všechny socialistické a komunistické společnosti se nakonec ukázaly být ekonomicky nevýkonné a nefunkční. Dokonce i takzvaně komunistická Čína zvedla v posledních čtyřiceti letech podstatně životní úroveň stamiliónů svých občanů tím, že zavedla ten odsuzovaný „bezuzdný kapitalismus“.

Navíc oficiální údaje Světové banky hovoří o něčem zcela jiném, než světu prezentuje František. Jistě na naší planetě je pořád ještě mnoho velmi chudých lidí. Jenže situace se nehorší, jak by bylo možné z papežových slov vysledovat. Spíše to vypadá na pravý opak. Necelých 15 procent světové populace dnes žije na hranici absolutní chudoby a její příjem je menší než dva dolary denně. Jenže v roce 2001 to bylo podle Světové banky téměř 30 procent obyvatel Země. Nejchudších ubývá, bohatších přibývá. Přes polovinu lidstva ale tvoří ti, jejichž příjem představuje v průměru denně 10 až 20 dolarů. Ano, není to nic moc, ale žít se z toho ve většině zemí dá.

Za snížením počtu nejchudších rozhodně nestojí socialismus, ale spíše právě kapitalismus. Z jakých údajů tedy vychází papež a jeho kurie? Vatikán má snad svoje instituce, jež dokážou podrobně analyzovat ekonomický a sociální vývoj ve světě? Nebo vidíme jen ploché rétorické cvičení, které má zachránit církev před úpadkem?

Fušuje i do ekologie

Podobně rozporuplnou odezvu jako jeho kritika kapitalismu vyvolala i nová encyklika Františka, jež se jmenuje Laudato si’ (česky Tobě buď chvála), která byla oficiálně publikována 18. června. A opět je to velmi nesmlouvavá kritika „konzumerismu“ a najdeme v ní výzvy k „rychlé a jednotné globální akci“ na záchranu naší planety. Papež se nám zjevil jako ekolog. Hnutí Duha a Greenpeace mohou skákat při pohledu na první kapitolu, jež se jmenuje „Co se děje našemu domu“, radostí. Jednotlivé části se jmenují takto: Znečištění a klimatické změny. Znečištění, odpadky a kultura odpisu. Klima jako obecné dobro. Otázka vody. Ztráta biodiverzity. Zhoršení kvality lidského života a sociální degradace. Planetární nerovnost. Slabost reakcí. Různost názorů.

Opět mnoho vzletných slov a emotivních vyjádření, jak si lidé chtějí zničit Zemi. Jistě, opět jde o zcela kruciální problém, ale opět není pravda, že se neřeší. Někde s větším, jinde s menším úspěchem. Papež však znovu pomíjí jakákoli fakta, která vyvracejí, nebo minimálně zpochybňují módní tvrzení o globálním oteplování. Počíná si jako čirý aktivista.

Kde se to v něm bere?

Politologové a znalci Latinské Ameriky odhadují, že Argentinec Jorge Mario Bergoglio může být ve svém počínání (a v tom je skutečně zásadní rozdíl mezi ním a jeho předchůdci Janem Pavlem II. a Benediktem XVI.) ovlivněn dobou perónismu ve své vlasti a takzvanou teologií osvobození.

Politická ideologie perónismu byla výmyslem argentinského prezidenta Juana Dominga Peróna a jeho ženy Evy (ta byla předlohou pro slavný muzikál Evita a následný film v hlavní roli se zpěvačkou Madonnou). Perónismus se inspiroval italským fašismem a mnohé jeho prvky zcela odpovídají tomu, co říká papež: Zájem celku je nadřazen nad zájmy jednotlivce; je nutné se osvobodit od cizích vlivů; je to jakási cesta mezi kapitalismem a komunismem; zaručena je minimální mzda; zachováno má být státní vlastnictví podniků veřejných služeb a zajištěno sociální zabezpečení.

Takzvaná teologie osvobození je směr křesťanské teologie, jenž vznikl v 60. letech právě v Latinské Americe. Inspirovala se marxismem a zcela se angažovala ve prospěch chudých a utlačovaných. Jméno dostala po knize Teo­logía de la liberación peruánského dominikána Gustava Gutiérreze. Vatikán ji nakonec tvrdě odsoudil a tvrdil, že přebírání názorů marxismu je v rozporu s křesťanskou naukou. Myslí si to ale i současný papež? Sám tvrdí, že nepodporuje marxismus a komunismus, ale že mezi marxisty je hodně dobrých lidí, které poznal…

Církev na rozcestí?

Mnohé výroky a projevy Františka mohou být ale také důsledkem nějakého plánu, jenž vznikl po jeho zvolení v březnu 2013.

Milan Glaser, který je od roku 2006 vedoucím české sekce Vatikánského rozhlasu, ke sporům o papeže v jednom svém komentáři nedávno napsal: „Mezi kněžími a katolickými intelektuály někdy vyvolává Františkův pontifikát reakci, jejíž dvě varianty připomínají formulaci, kterou vyslovil Ježíš v Matoušově evangeliu, přirovnávající tehdejší pokolení k dětem, jež ,sedí na tržišti a volají na své druhy: Hrály jsme vám, a vy jste netancovali, naříkaly jsme, a vy jste neplakali.‘ Dnes je situace podobná. Existují stoupenci jásotu i stoupenci smutku. Těmi prvními jsou pohrobci osmašedesátnického hnutí, které mezi věřící importovalo oprášené ideje marxismu, takže jásají, protože si myslí, že papež dělá to, co si přejí a myslí oni. Ti druzí jsou naopak zarmouceni tím, že papež nedělá to, co si oni myslí, že by dělat měl, a proto jej kritizují, počínaje tím nejradikálnějším, soptícím křídlem katolíků, kteří v něm vidí většího či menšího heretika a rouhače, až k těm, co jim nesedí jenom trošku, ale za vinu to kladou – možná bezděčně – také jenom papeži; těch také není málo. Obě reakce však nejsou ani tak výrazem křesťanské víry, ale spíše jejího chátrání.“

Zásadní otázkou pak ovšem je, zda papež František svou sžíravou kritikou kapitalismu a současného globálního ekonomického systému skutečně v reálném životě pomáhá chudým a potřebným, nebo je to jen výraz „chátrání víry“, jak o tom píše pan Glaser.

Ani levicový papež, ani chátrání víry nejsou přitom pro euroatlantickou civilizaci, jež vyrostla na základech křesťanství a židovství, ničím povzbuzujícím. Ale třeba svět spasí kubánský komunistický prezident Raúl Castro, až se dá zase na modlení, jak to slíbil papežovi. Jen jak Castro vysvětlí svým krajanům, že jejich špatná životní úroveň a nesvoboda nejsou důsledkem kapitalismu, ale na­opak revolučního marxismu. Nebo i na to nakonec najde František odpověď? V září by měl papež Kubu navštívit. Soudruzi se tentokrát už skutečně těší…


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější