Je to již skoro měsíc a půl od chvíle, kdy menšinová vláda Andreje Babiše nezískala důvěru Poslanecké sněmovny. Od té doby vládne v demisi a šéf ANO se snaží sestavit kabinet nový. Potíž je však v tom, že se Babiš a jeho parta v tomto mezidobí nechovají jako „ministři v demisi“ (a tedy nepřijímají rozhodnutí jen v bezodkladných záležitostech), ale chrlí tu jeden zákon za druhým a stejně rázně personálně čistí nejednu instituci či úřad. Nejhorší na tom celém je, že Babiš nehodlá ze svého „makání“ ustoupit a ubrat, ani když ho k tomu jako premiéra v demisi zaváže svým usnesením Poslanecká sněmovna.
Česká republika je tak zablokována do podivného stavu. Zemi vládne kabinet, který nemá důvěru, a jednotlivým ministrům to zjevně vůbec nevadí, možná spíš naopak. Vládu tvoří (vedle několika nestraníků) hnutí, které získalo ve volbách do Poslanecké sněmovny necelých 30 procent hlasů a 78 poslanců. Snad každý vidí, že ani v jednom ukazateli se nejedná o nadpoloviční většinu.
Ale pokračujme. Tato vládnoucí menšina se s nikým o svou moc nechce dělit. Zcela bez obalu říká „jen a pouze my“ anebo „když ne my, tak nikdo jiný“. Na veřejnost a přes spřátelená média zde hraje ukřivděné divadlo, že takřka všichni se spikli proti ANO a takřka nikdo s ním nechce do vlády. A že trvající neexistence většinové vlády je jejich vina. Ani náznak žádných pochybností o sobě samých.
Premiér dokonce prohlašuje, že pokud mu sněmovna „sváže“ ruce nějakými usneseními o tom, co má a nemá anebo co může či nemůže dělat, stejně se tím řídit nebude. To je dost na pováženou, když nejmocnější muž v zemi dává najevo, že ho nějaká pravidla a normy nezajímají. Ze zdejších poměrů si dělá trhací kalendář. Pak se nedivme, že Česko mnohdy připomíná banánovou republiku, kde se zhusta najdou tací, kteří chtějí jakýkoliv přijatý zákon hned obejít, dohody pro ně neplatí a zvyklosti považují za idiotské.
Vláda v demisi v české politické historii není žádnou novinkou. Už jsme jich tu v minulosti několik měli. Všechny věděly, že jejich čas je omezený příštími volbami. V případě vlády Andreje Babiše to tak není. Volby byly před čtyřmi měsíci a nic nenasvědčuje tomu, že by letos byly volby předčasné. Nepřeje si je prezident Miloš Zeman a nejspíš ani některé menší strany, které aktuální průzkumy voličských preferencí posílají mimo sněmovnu.
Z toho tedy vyplývá, že současný stav bude nějakou blíže neurčitou dobu pokračovat i nadále. Buď se některé strany nakonec s ANO dohodnou, anebo tu bude platit současná politická praxe. Jednotlivé strany mají jediný nástroj, jak Babišovu snahu brzdit – nebudou mu schvalovat zákony. Problém však nastane, až vláda přijde se zvýšením penzí či sociálních dávek anebo redukcí nějakých úřadů a pak po neschválení těchto norem bude troubit do světa, že ta či ona strana (která má totéž v programu) ji nepodpořila.
Babišova snaha hodně „makat“ má samozřejmě zcela prozaický základ. Na podzim jsou komunální a senátní volby a především v těch druhých jeho hnutí potřebuje uspět. Proto teď slibuje všechno a všem a snaží se vytvářet dojem, že bez něj země zajde na úbytě a ostatní se jen flákají a kecají. Jenže demokracie má svá pravidla, která by měla platit pro všechny. Jistě, Andrej Babiš je ze své manažerské minulosti zvyklý řídit a nezdržovat se diskusemi.
Nyní je však v politice a musí si uvědomit, že tu jsou zástupci stran, které volilo 70 procent Čechů. Jedinými možnostmi, jak může dosáhnout svého, je rozdělit se o moc s vybranými stranami a utvořit s nimi koalici anebo vyvolat nové volby a doufat, že v nich získá nadpoloviční většinu. Všechno ostatní už jde jaksi nahrubo a přes závit. Stávající politický systém by se proto měl začít tvrdě bránit. Možná by už měl do hry vstoupit i Ústavní soud.
