„Nechceme oligarchistán!“ skandují do padajícího večera převážně mladí lidé. Slova zanikají v pronikavém pískotu. „Car je nahý,“ hlásá jeden z mnoha transparentů. A dav píská a píská. „Tohle není skutečný stát, ale hra na stát. My chceme opravdový stát!“ křičí skupina studentek a pár starších lidí se k nim přidává. Je po osmé hodině večer a několikasethlavý průvod kráčí Bělehradem po Terazijské třídě směrem k Náměstí republiky.
Nad večerním centrem Bělehradu visí vrtulníky, ve světle výloh a lamp se z bílých policejních přileb pohupujících se na opascích zásahových jednotek odrážejí desítky prasátek. Policisté postávají v hloučcích a povídají si, zpoza rohu se k nim nese ryk takzvaných klidných studentských nepokojů, jež už dva týdny probíhají ve většině velkých srbských měst. Ovšem v průvodech nejsou pouze studenti, ti jen přes sociální sítě demonstrace svolávají. I když by to asi ani nebylo potřeba. Například tady v Bělehradu se vyráží téměř každý den přesně v šest večer od budovy Národního shromáždění.
Někdy kráčí tři hodiny ulicemi pár stovek lidí, jindy i několik tisíc. Kolem průvodu jdou uniformovaní policisté a zásahové jednotky spíš pro formu, mezi protestujícími pak natáčejí a zaznamenávají tváře a jména desítky tajných policistů.
Druhého dubna byl v prezidentských volbách Aleksandar Vučič zvolen naprosto nečekaně hned v prvním kole. Bylo to drtivé vítězství. Přesto hned následující den vyšly do ulic většiny velkých srbských měst tisíce demonstrantů, kteří Vučiče označují za novodobého oligarchu, cara a korupčníka a zpochybňují legitimitu voleb.
Demonstrace jsou pokojné, bez násilností ze strany demonstrantů i policie. A nezdá se, že by zatím měly nějaký reálný dopad kromě toho, že centra velkých srbských měst jsou dočasně uzavřena pro automobily. Vučičova pozice je velmi silná a Vučič zatím, alespoň dle svého vyjádření do srbských médií, bere demonstrace spíš jako otravnou nepříjemnost. Otázkou je, jak budou nebo nebudou demonstrace pokračovat a (v) co se změní.
